Schválená metropolitní koncepce bydlení je stará deset let. Hlavní problém však není v jejím úctyhodném trvání, ale jinde: nic se z ní nerealizuje. A zejména ne jeden z jejích nejpodstatnějších závěrů, tedy postavit ročně pět set bytů z městských peněz za účelem nájemního bydlení. Je přitom zřejmé, že trh si zas a opět v oblasti bytové problematiky neumí tak docela poradit, jak by možná sám chtěl. Důkazem jsou opět čísla.

Údaje z Úřadu práce ukazují, že za celé hlavní město vyplatí měsíčně jako zprostředkovatel sociálních dávek na bydlení průměrně za měsíc téměř pětadevadesát milionů v podobě příspěvku na bydlení (lidem s nájemní smlouvou) a dalších sedmnáct coby doplatek na bydlení (lidem v krátkodobém podnájmu). Druhá dávka je tou, která putuje soukromým provozovatelům ubytoven, ano i v hlavním městě je jich celá řada. Čísla jsou za rok 2014, takže jen letos poskytne takto stát na bydlení v hlavním městě, aby záplatoval takřečené tržní nedokonalosti, zhruba miliardu tři sta padesát milionů. Násobme si počtem krajů a máme přibližný odhad za celou republiku.

Přijetí zákona o sociálním bydlení je sice za této vlády pravděpodobné, ale i tak velmi vzdálené. Půjde-li vše dobře a bude naplněn legislativní plán kabinetu, dočkáme se účinnosti předpisu v roce 2017. Zákon vlastně zajistí hlavně trojí: sociální bydlení definuje a nařídí, poskytne rámcová pravidla řešící problém, kdo má nárok, a zřídí dotační program, bez něhož se obce odhodlávají tak výběrově. Než se však byty fakticky postaví, případně vykoupí ze soukromého vlastnictví, uplyne dalších mnoho let. Není však třeba na ten zákon čekat.

Obec může už dnes neprodávat alespoň volné byty, má-li ještě jaké. Poptávka po bydlení ve svém z počátku devadesátých let zachvátila všechny. Ať už bylo silnější importované volání divočiny a Thatcherové společnost vlastníků nebo staré přísloví můj dům, můj hrad, všechno jedno: privatizaci bytů do rukou jejich nájemníků nejde zastavit, musí už být dokončena, pokud nemá podstatná část společnosti dožít s křivdou, že soused si byt, v němž bydlí celý život, od obce koupit mohl, a on ne. Zachovat si volné byty a od určitého data je pronajímat již jen s explicitní doložkou neprodejnosti lze, záleží na samosprávě.

Obec také od novelizace stavebního zákona může vstoupit do jednání se svým místním developerem a vyjednat s ním tzv. veřejnoprávní smlouvu. Ta může být oboustranně výhodná: developer má smluvně zaručeno, že obec jako účastník všech oněch vleklých (a správně, demokraticky vleklých!) územních a stavebních řízení nebude klást výstavbě jsoucí v souladu se zákonem a územním plánem politicky nahodilý odpor. Kolikrát jsem už jen nad projekty žadatelů o souhlas obce zažil politické rozhodování líbí/nelíbí. To by částečně odpadlo, tedy nemohla by jím každá nová politická reprezentace v průběhu těch let povolování stavby vydírat investora zas a znovu. Naopak by obce za to získávaly podíl z nově postaveného. Nemusí jít jen o byty. Jde o zapřažení developerů do výstavby veřejné vybavenosti obecně: školy, školky, městskou knihovnu, i divadlo nebo park, a k tomu řadu bytů — to vše může obec získat ne za náklady, ale zdarma, umí-li vyjednávat. Vyplatí se to oboustranně.

Konečně, obec, která už nemá kde stavět, může jednat se soukromými vlastníky pozemků a jejich výkupu. Že je to nákladné a nezbyde už na samotnou výstavbu? Není pravda. Snad do ničeho dalšího nepoplyne v následujícím dotačním období tolik peněz z evropských fondů jako do výstavby obecních bytů. Odráží to kupodivu vcelku i návrh českého programu z dílny Ministerstva pro místní rozvoj.

Čili, shrnuto: dnes je systém nastaven tak, že stát lichvářům mnoha miliardami ročně dotuje nepřijatelné kumbály pro lidi, kteří v nich žijí jako v jeskyních, obce rozprodávají byty, aniž myslí na budoucnost a čekají na pomoc shora, a lidí na ulici, v kumbálech a před vystěhováním přibývá každou minutou. Trh se sám usvědčil, je tedy třeba zaskočit i tu za něj a obrátit vše na nohy: budou-li obce poskytovat svým nízkopříjmovým skupinám byty samy, stanou se i příjemci oněch státních miliard — a protože budou jistě nájemné nastavovat níže, než ti skunci vyděračští v ubytovnách, budou klesat i náklady státu — a lidé budou i v našem století bydlet v bytech s tekoucí vodou, jako tomu bylo ve století minulém. To bude, pane, pokrok.