Bydlení se kvůli deregulaci nájemného, nedostatku finančně dostupných nájmů, problému s ubytovnami, které se staly velkým zdrojem zisku pro své majitele, ale zdrojem utrpení pro jejich obyvatele, a zadlužení souvisejícím s koupí vlastního bydlení stává jedním ze zásadních problémů současnosti.

I proto není od věci podívat na návrhy kandidujících politických stran v oblasti sociálního bydlení. Odpovědi poskytují programy politických stran a také odpovědi na anketu Platformy pro sociální bydlení.

Jedním ze zásadních problémů v České republice je, že neexistuje zákon o sociálním bydlení, který by definoval, co sociální bydlení je, kdo na něho má nárok a jaká kritéria musí poskytovatelé sociálního bydlení splnit (včetně těch hygienických).

Pokud by byl tento zákon dobře koncipovaný, měl by stanovit jasná pravidla pro sociální bydlení a měl by jasně vyloučit ubytovny, které jsou nedůstojným a problematickým typem bydlení. Zároveň by měl přispět k tomu, že finanční prostředky budou využívány efektivně a budou přispívat předeším k naplňování potřeb ohrožených skupin obyvatelstva a ne podnikatelů.

Sociální bydlení: ano

Samostatný zákon o sociálním bydlení dnes podruje většina kandidujících stran, které mají šanci dostat se do Parlamentu: Ano, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, Strana zelených nebo Úsvit přímé demokracie. V samotném pojetí sociálního bydlení se však jednotlivé strany liší.

Hlavů vzhůru, SPOZ a TOP 09 se cestou samostatné zákonné normy ubírat nechtějí. SPOZ uvažuje pouze o novelizaci současných zákonů týkajících se bydlení či souvisejících sociálních dávek. Podle uskupení Hlavu vzhůru se nikdo, kdo celý život pracuje nemusí bát sociálního vyloučení. A TOP 09 věrna své politice se chce zaměřit především na zneužívání sociálních dávek, zásadní je pro ni posuzovat, zda „příjemci dávek také bydlení skutečně užívají”.

Podle stran, které považují samostatný zákon, je stěžejní, aby byla definována pravidla pro sociální bydlení a jeho cílové skupiny. Bohužel v koncepci většiny stran zůstávají i ubytovny, byť v regulovaném pojetí.

Ve svých odpovědích pro Platformu pro sociální bydlení ČSSD uvedla: „Sociální bydlení by bylo poskytováno v bytovém fondu ve vlastnictví obcí a soukromých vlastníků, v pobytových zařízeních sociálních služeb (azylové domy, domovy pro seniory) a v nejnižším stupni v regulovaných ubytovnách.“

Zákon o sociálním bydlení podporuje i KDU-ČS, její senátoři na přípravě zákona pracují již dnes. Podle mluvčího Platformy pro sociální bydlení Štěpána Ripky jde o návrh zákona, který prosazuje Občanské sdružení majitelů domů.

Soukromí majitelé by podle něj dostávali uhrazené nájemné do tržní výše, ale mohli by si vybírat, koho ubytují, a osoby v tzv. zaviněné nouzi by ubytovat nemuseli. Podle majitelů by za ty „zaviněné” měly být odpovědné obce.

Štěpán Ripky z Platformy pro sociální bydlení k tomu říká: „Zaviněná nouze je nálepka, kterou když člověk dostane, tak se jí nezbaví. Je také nepřijatelné, aby si soukromí majitelé, kteří provozují sociální bydlení, mohli vybírat, koho chtějí ubytovat a koho ne.”

Tento přístup by mohl navíc kolidovat s antidiskriminačním zákonem. Stát a obce musí nastavit takovou politiku, která nebude apriori vylučovat nikoho. Strana zelených pak považuje za nutné, aby na jasně definované sociální bydlení byla navázána státní podpora. Podle SZ nemohou nést obce náklady samy.

Stát by neměl obcím podmínky diktovat, ale měl by jim pomoci přehlednou legislativou. Úsvit přímé demokracie pak požaduje, aby příjemcem sociální podpory nebyly osoby, které se ocitly v sociální nouzi, ale přímo obce. Tyto prostředky by pak využívaly na zajištění sociálního bydlení.

ODS zůstává věrna svému záměru obnovit veřejnou službu, kterou ukončil Ústavní soud: „ODS staví přístup k bydlení na tzv. veřejné službě, kterou hodlá opětovně i přes její zrušení Ústavním soused zavést.”

V programech a plánech politických stran se velmi často operuje tím, že bydlení bude podporována z programů Evropské unie (například ANO, ČSSD). Politické strany by se ale měly pomalu začít zamýšlet také nad tím, jak bude financování zajišťována i mimo tyto fondy, aby byly politiky bydlení udržitelné.

Tady vybočuje KSČM, která je rovněž pro pro státní podporu výstavby startovacích a sociálních bytů, ale zejména formou družstevního vlastnictví. Většina stran navrhuje novou výstavbu sociálních bytů. Objevují se ale i návrhy na využívání a rekonstrukce stávajícího bytového fondu v majetku obcí či soukromníků.

Práce se stávajícím bytovým fondem může pozitivně přispět k rozpadání sociálně vyloučených lokalit a zabraňovat vzniku ghett. V tomto smyslu se vyjadřuje například ODS: „Nepodporujeme výstavbu nových sociálních bytů, která může vést ke vzniku nových ghett.”

Obce, obce a zase obce

Jedním ze základních nástrojů pro realizaci efektivního sociálního bydlení je podle Platformy pro sociální bydlení zakotvení legislativní povinnost obcí zajistit občanům a občankám, kteří se ocitnou v situaci.

Politická strana ANO deklaruje, že „základní myšlenkou v problematice bytové politiky je skutečnost, že garantem práva na bydlení je stát a ten by měl toto právo realizovat prostřednictvím obcí“. Obdobně k tématu přistupuje také KDU—ČSL, která deklaruje, že obce budou muset více participovat na zajištění bytových potřeb.

Podle Štěpána Ripky, mluvčího Platformy pro sociální bydlení, „je myšlenka, že sociální bydlení by měly řešit obce sama o sobě správná, má však několik ale. První je, že obce se v minulosti zpravidla zaměřovaly pouze na podporu bydlení seniorů a mladých rodin s dětmi, případně zdravotně handicapovaných. Obecní bytové politiky zaměřené široce na lidi ohrožené bezdomovectvím, včetně etnických menšin, se zatím uplatňovaly jen velmi zřídka. Druhým ale je, že některé obce způsobily segregaci nízkopříjmových domácností či romských domácností a vznik sociálně vyloučených lokalit. Proto je třeba dobře promyslet, jakým způsobem by obce měly dělat bytovou politiku. Při řešení sociálního bydlení by neměl být kladen důraz jen na povinnost obcí zajistit ho, ale také na jeho kvalitu a parametry.“

Snižováním daní rychleji k bydlení?

Především pravicové politické strany se při řešení tématu sociálního bydlení odvolávají na běžné ekonomické nástroje. Bydlení je podle nich statkem, které je možné ošetřit především snižováním daní. Stát tu má být od toho, aby si člověk na bydlení mohl vydělat.

Volební seskupení Hlavu vzhůru konstatuje: „Nechce slibovat práci, ani být jako levicová ODS, ale chceme nastavit v ČR takové podmínky, které umožní občanům si na své bydlení vydělat.” Obdobně uvažuje i zmiňovaná ODS ve svém programovém bodu První práce, první byt.

U mladých lidí do třiceti let, kteří si pořizují první nemovitost k trvalému bydlení do osobního vlastnictví v hodnotě do tří milionů Kč, ODS navrhuje osvobození od daně z převodu nemovitosti. ODS chce rovněž zcela postupně zrušit daň z převodu nemovitosti. Otázkou, kde na to bydlení vzít a nezadlužit se do konce života, už se žádný z myslitelů v ODS nebo v Hlavu vzhůru nezabývá.

O tom, kterou stranu volit nejde rozhodovat izolovaně na základě jednoho jediného tématu. Svou roli hraje chování politických stran a jejich představitelů a představitelek v reálné politice a také návaznost na návrhy v dalších oblastech. U bydlení je to určitě sociální nebo rodinná politika.

Oblast bydlení je však v současné situaci důležitá a právě tady můžeme vyčíst mnohé o tom, jaký pohled strany mají na fungování sociálního státu a zvyšující se sociální nerovnosti. Velmi dobře tak lze v této oblasti hodnotit levicovou ČSSD, KSČM nebo středovou Stranu zelených.

Překvapivě i ANO miliardáře Andreje Babiše — právě tady je ale otázkou, jak moc bude strana svůj program realizovat a jak moc se budou promítat do politiky názory a zájmy „majitele” Andreje Babiše a budoucí nepředvídatelný vývoj tohoto nesourodého společenství.