Minulý čtvrtek a pátek proběhlo v Praze Národní setkání lidí v bytové nouzi. Chudí lidé bez domova, o jejichž názory mnozí lidé běžně nestojí, za dva dny soustředěné práce přinesli zajímavé návrhy, o které by se nepřekvapivě mohlo opírat řešení problému sociálního bydlení.

Dvě desítky bezdomovců nejen naformulovali problémy, ale přidali i možná řešení. Opřeli se přitom o své příběhy. Ty před pěti, deseti či dvaceti lety začínaly často velmi podobně - obyčejným rozvodem, ztrátou zaměstnání, těžkou nemocí, exekucí, přesunem na ubytovnu a … nezájmem okolí jim pomoci. Tím okolím byla nejprve rodina, po ní často i úředník, tedy obec a stát.

Když jsem seděl mezi těmito lidmi, znovu jsem si uvědomil, jak krátkozrace reaguje společnost na chudobu. Totiž jejím odstraněním z dohledu. Frkneme lidem nálepku nepřizpůsobivých, líných a hloupých a necháme je potloukat se po světě od desíti k nule.

Přitom toto setkání ukázalo, že ti, kteří našli odvahu mluvit o svých životních selháních, chudobě, která je často spojena se studem, si ponechali anebo ještě dále rozvinuli životní nadhled a jistou moudrost. Takovou, kterou člověk někdy získá, když musí řešit existenční otázky, ve kterých jde o život, rodinu a děti. Třeba jak uživit děti za pět stovek měsíčně, když všechno ostatní spolyká majitel ubytovny za jednu místnost bez vody, topení a vařiče.

Co možná mnohé překvapí, tito chudí lidé často nemysleli především na sebe (jak řekla jedna z dam: „každému bych přála, aby se měl jako já — mám se dobře, miluju svého muže a on mě“). Mysleli na další lidí, protože vlastní zážitek chudoby jim vytvořil jiné zázemí pro vnímání života a společnosti: neberou ho jako soutěž proti ostatním, ale jako spolupráci.

Nejde jen o ubytovny

Gigantický meziroční nárůst výplat doplatku na bydlení a situace na ubytovnách, ve kterých se před několika lety roztočil supervýnosný byznys, který je na tomto doplatku vystavěn, dopomohly k veřejnému a tím i politickému konsensu, že s tím je tedy třeba něco dělat (na doplatky na bydlení bylo v prvním čtvrtletí roku vyplaceno 797,3 milionů korun, v loňském roce to bylo 603,1 milionu a předloni 353,5 milionu korun).

Stranou pozornosti zůstávají další, pravděpodobně stejně závažná zjištění, mj. téměř stejně gigantický nárůst výplaty příspěvku na bydlení (na příspěvky na bydlení stát v 1. čtvrtletí vyplatil 2,12 miliardy korun, o 440 milionů více než ve stejném období loni a o víc než 770 milionů víc než předloni).

To znamená, že problémy s uplacením bydlení mají nejen lidé bez nájemních smluv na ubytovnách, ale také nájemníci v relativně běžném bydlení — senioři, neúplné rodiny, nízkopříjmové domácnosti v bytech. Bez nějakého druhu sociální dávky, a často právě na bydlení, by se do chudoby propadlo i okolo milionu chudých pracujících, tedy těch, kteří pobírají mzdu, ale nestačí pokrýt jejich oprávněné výdaje na bydlení.

Co to tedy znamená? Že v České republice již funguje jakýsi systém sociálního bydlení, ale je zcela nedokonalý a mimořádně rizikový, založený pouze na sociálních dávkách a nikoliv na dalších nezbytných pilířích, totiž samotných sociálních (obecních, či jak tomu kdo chce říkat) bytech a dobré sociální práci, která musí být oporou pro ty, kteří se bez pomoci profesionála v tíživé situaci sami nezorientují.

Tento systém je poddolován důsledky přesunu výplatního místa části dávek z obcí na úřady práce. Nikdo dnes nedokáže říci, kolik procent z nárůstu dávky doplatku na bydlení je způsobeno objektivním nárůstem počtu lidí v riziku ztráty bydlení, a za kolika procenty nárůstu objemu dávek stojí byznysmeni s ubytováním, kteří si všimli, že stát nedokáže přesunem agendy na úřady práce zkontrolovat, k čemu dávky slouží.

Žádných šest set a šest set nových pracovníků úřadu práce, kteří budou běhat v terénu a kontrolovat, do které kapsy dávky putují, ani celkem užitečné zastropování dávky doplatku na bydlení současnou situaci nevyřeší. To jsou jen zásahy z kosmetického salónu.

Vyřeší ji jen využití politické shody nad tím, čemu se možná příliš zjednodušeně říká sociální bydlení, ale co prakticky znamená, že v ČR bude legislativní a finanční opora pro: za prvé, existenci sociálních bytů, za druhé, vyplácení nediskriminačních sociálních dávek na podporu bydlení, za třetí, poskytováni sociální práce, která bude k dispozici bez výjimky komukoliv, kdy ji v bytové krizi bude potřebovat.

A že zároveň budou odstraňovány jiné legislativní zmetky umožňující další zadlužování již zadlužených (mj. advokátní odměny) či ústní uzavírání smluv o bydlení třeba ve sklepě či garáži (občanský zákoník).

Kolik to stát bude stát?

Ta otázka je samozřejmě na místě. Stejně jako v řadě podobných případů brzy dojdeme ke zjištění, že řešení bude nákladné, ale jistě nebude nákladnější než současný stav. Stačí začít počítat: úniky na dávkách, náklady na sanaci rozpadlých rodin a zajištění výchovy dětí, řešení sociálního vyloučení či sociálních ghett, atd. K návrhům řešení samozřejmě musí vzniknout standardní ekonomická rozvaha, která na jednu stranu položí náklady a na druhou úspory z řešení, tzv. RIA.

Po volbách jsou politické karty rozdány jinak, řešení přívětivě. Ministerstvo práce má za úkol připravit do dvou let legislativní řešení sociálního bydlení, ministerstva pro místní rozvoj a pro lidská práva mu v tom mají pomoci.

Za zády mají silnou podporu ombudsmanky, ale také vládní Agentury pro sociální začleňování nebo třech desítek expertů a zástupců občanské společnosti sdružených v Platformě pro sociální bydlení. A stále více obcí, které nahlas říkají — dejte nám více povinností v sociálním bydlení, jen nás už dál nenechávejte bez skutečné finanční i legislativní pomoci, ať si s tím poradíme samy.

Je to spíše otázka managementu celé změny, než vůle. Je třeba dobře zorganizovat legislativní práci a nepromarnit ojedinělou příležitost problém nebydlení v česku řešit.

Neděláme to jen pro chudé, ale pro společnost jako takovou. Ve většině západních zemí už podobný krok udělali, zdárné nakročení bychom měli dokončit i zde. Hlas těch, kterých se problém týká, by přitom neměl zaniknout.