Minulý čtvrtek a pátek proběhlo v Praze Národní setkání lidí v bytové nouzi. Chudí lidé bez domova, o jejichž názory mnozí lidé běžně nestojí, za dva dny soustředěné práce přinesli zajímavé návrhy, o které by se nepřekvapivě mohlo opírat řešení problému sociálního bydlení.

Dvě desítky bezdomovců nejen naformulovali problémy, ale přidali i možná řešení. Opřeli se přitom o své příběhy. Ty před pěti, deseti či dvaceti lety začínaly často velmi podobně - obyčejným rozvodem, ztrátou zaměstnání, těžkou nemocí, exekucí, přesunem na ubytovnu a … nezájmem okolí jim pomoci. Tím okolím byla nejprve rodina, po ní často i úředník, tedy obec a stát.

Když jsem seděl mezi těmito lidmi, znovu jsem si uvědomil, jak krátkozrace reaguje společnost na chudobu. Totiž jejím odstraněním z dohledu. Frkneme lidem nálepku nepřizpůsobivých, líných a hloupých a necháme je potloukat se po světě od desíti k nule.

Přitom toto setkání ukázalo, že ti, kteří našli odvahu mluvit o svých životních selháních, chudobě, která je často spojena se studem, si ponechali anebo ještě dále rozvinuli životní nadhled a jistou moudrost. Takovou, kterou člověk někdy získá, když musí řešit existenční otázky, ve kterých jde o život, rodinu a děti. Třeba jak uživit děti za pět stovek měsíčně, když všechno ostatní spolyká majitel ubytovny za jednu místnost bez vody, topení a vařiče.

↗

Bez nějakého druhu sociální dávky, a často právě na bydlení, by se do chudoby propadlo i okolo milionu chudých pracujících, tedy těch, kteří pobírají mzdu, ale nestačí pokrýt jejich oprávněné výdaje na bydlení. Foto Roger Blackwell, flickr.com 

Co možná mnohé překvapí, tito chudí lidé často nemysleli především na sebe (jak řekla jedna z dam: „každému bych přála, aby se měl jako já — mám se dobře, miluju svého muže a on mě“). Mysleli na další lidí, protože vlastní zážitek chudoby jim vytvořil jiné zázemí pro vnímání života a společnosti: neberou ho jako soutěž proti ostatním, ale jako spolupráci.