Teprve poslední dobou si sdělovací prostředky začínají více všímat sociálních problémů, jako je například bytová lichva. Tak dokonce i Lidové noviny na titulní stránce(!) popsaly, v čem bytová lichva tkví „za ubohý pokoj (povětšině na ubytovně) desetitisícové nájemné“, a že ten problém se netýká jenom romské komunity, nýbrž „v ubytovnách přibývají senioři a mladé rodiny s dětmi“, rozuměj z tzv. majority.

Možná z ohleduplnosti, ale spíše bych řekl s nedbalosti, se zamlčuje fakt, proč je někdo ochoten platit „za uboze vybavený pokoj v ubytovně i dvojnásobek částky, na niž by je vyšlo nájemné v bytě“ (LN 25. 4. 2014). Problém je v tom, že se rozšiřuje okruh lidí, které si prostě, jednoduše řečeno, na byt nikdo nevezme. A nejsou to jenom Romové, i když ti zejména.

Hmotnou nouzí netrpí - a dávky v hmotné nouzi nepobírají - pouze nízkopříjmové rodiny, samoživitelé a jak se říká nepřizpůsobiví lidé, ale jde také o starší lidi, bývalé příslušníky střední třídy, kteří dlouhodobě nemohou najít práci. U nich nemáme takové zábrany a předsudky jako například u romské komunity (omlouvám se, že to takhle píšu, ale taková je realita), a přesto nájemné v privátním sektoru neseženou. V čem je problém?

Takové nájemné bydlení se totiž musí legalizovat. Aby nájemníci mohli pobírat ony dávky v hmotné nouzi, musí mít s pronajímatelem nájemní smlouvu a potvrzení od pronajímatele o trvalém bydlišti. A to je to, do čeho se pronajímatelům většinou nechce: jednak proč si brát na byt rizikového nájemce, muset kvůli němu něco vyřizovat a zejména — odvádět daň, protože nájemní vztah je tak zveřejněn u veřejné instituce, tedy nemůže být „načerno“.

V tomhle bytovém problému privátní nájemní bydlení v současné době selhává, protože má možnost (a my se tomu nedivíme) se sociálnímu bydlení vyhýbat, neboť bývá i jinak problematické. Pochopitelně neúplná (ale i úplná) rodina se čtyřmi, pěti dětmi opotřebuje byt jinak než manželský pár bezdětný.

Chudí lidé hodně v bytě bydlí, na rajzování po světě nemají peníze. Objektivně řečeno s nájemci této sociální skupiny mají pronajímatelé dost špatné zkušenosti (také stížnosti sousedů na větší neklid v domě), takže mnozí raději byt vůbec nepronajmou, protože se jim to vzhledem ke starostem se „sociálními“ nájemníky ani nevyplatí.

Když se u nás obecní byty privatizovaly, byl jsem proti a na problém bydlení pro chudé upozorňoval. Počítalo se, že levné bydlení vlivem volného bytového trhu vznikne na sídlištích v panelácích a byla obava, že ty se budou měnit na slumy chudiny. Člověk byl rád, že se tak nestalo, v zateplených a pěkně pastelově obarvených panelácích bydlí v podstatě střední třída, ale hloupě řečeno, chybí nám „slumy pro chudé“, lépe řečeno — důstojné sociální bydlení.

↗

Počítalo se, že levné bydlení vlivem volného bytového trhu vznikne na sídlištích v panelácích. Foto Richard Radim, Mediafax

Na druhé straně bydlení je drahá záležitost a každého, kdo dokáže důstojně, nezávisle na podpoře státu nebo obce bydlet a odpovědně nést všechny náklady s tím spojené si važme, a vítejme ho mezi námi jako nám rovného. A i když třeba nemá auto a nemůže jezdit lyžovat do Alp, je úspěšný.

Ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením Michaely Marksové Tominové hodlá novelou zákona o pomoci v hmotné nouzi omezit obchod s chudobou vázáním výdeje dávky na skutečné náklady na bydlení, tedy doplatek na bydlení nepůjde na člověka, ale na celý obytný prostor. A výše nájemného, aby nebylo přemrštěné, bude omezena „cenou v místě obvyklou“.

K této agendě Úřad práce ale musí přijmout asi tisíc dvě stě nových zaměstnanců, což přijde na pět set osmdesát milionů korun. Tyto peníze - a více - by se měly ušetřit právě omezením bytové lichvy, do jejíchž osidel v minulém roce padly asi tři miliardy ze státního rozpočtu.

Podle mého se tím sice omezí bytová lichva, ale rozhodně nevyřeší sám problém sociálního bydlení. Více či méně se to znechutí lichvujícím ubytovatelům, takže i oni tuto svou „sociální službu“ omezí. Nevyřešený problém „kam s nimi“ si ministerstvo pochopitelně uvědomuje, a proto novela počítá se zavedením povinnosti pro Úřad práce informovat obce o nových příjemcích dávek. A obce pak budou mít povinnost „zahájit s těmito lidmi aktivní sociální práci, aby nalezli vhodnější bydlení, než je na ubytovnách“. No prosím!

Rád podotýkám, že to ty obce prostřednictvím sociálních odborů už dávno dělají, a přesto jsme se pohnuli sotva o centimetr dál, nerad konstatuji. Ano, mohly bychom to (my obce) dělat více, ale to bychom potřebovaly — zaprvé - více pracovníků na sociálních odborech, tedy více financí.

Zadruhé — z devadesáti procent ono „vhodnější ubytování“ musí být také ubytováním levnějším, které na bytovém trhu prostě není. Jde tedy o dotované bydlení a pochopitelně otázka je, kdo je bude dotovat. V tom eufemismu se skrývá odpověď — obce. Novelou zákona o pomoci v hmotné nouzi povinnost „vhodnějšího ubytování“ tak nějak padne na obce.

My obce si dobře všímáme toho, že čím je ten stát větší břídil, tím více ty své dlouhodobě neřešené problémy hrne dolů nám, obcím. Mnoho toho bereme na sebe samy, protože zjevně a nevyvázatelně žijeme v důsledcích státní politiky a panujících hospodářských poměrů.

Skládáme se na regionální autobusovou dopravu, zakládáme svou policii, zařizujeme nebo bráníme čekárny na vlakovém nádraží, máme přispívat na vlakové spoje, máme se starat o „své“ bezdomovce a nuzující lidi, jejichž nouzi zavinil někdo jiný, také povodeň je naše a v případě vážnějšího ohrožení za všechno v rámci krizového řízení, které obsahuje všechno možné i nemožné (válka prý bude asi za šest let), nese odpovědnost samospráva, která je (kromě svých uvolněných představitelů) dobrovolnickou složkou (odměna zastupitelů je symbolická) naší veřejné správy. Nestěžujme si, tak to prostě chodí. Nejvíce práce se vždycky musí udělat s holýma rukama.

Jen mě to mrzí, protože před časem jsem tu v tomto listě kladl panu ministru Kalouskovi otázku, zda „tam někde nahoře“ někdo „u nich“ spočítal důsledky všech těch vládních úsporných opatření — tedy koho více méně minou a u koho se naopak sečtou a s jakým osudovým důsledkem. A co si ti lidé počnou a kolik to ten stát pak bude stát. Dvěma slovy — sociální politika.

Ohledně sociálních problémů a zejména ze společnosti vylučovaných lidí přišly na obce dotazníky odkudsi „shora“, v nichž, k naší hrůze, se teď začíná teprve zjišťovat to, co přeci „někdo tam“ má nejen dávno vědět, ale také dávno řešit. Pochopil jsem, že v té věci, o níž my tu v Referendu tak často a tak dlouho píšeme, se konkrétně neudělalo téměř nic, možná vůbec nic. A obávám se, že i tenhle průzkumný zájem je pouze aktivizovanou administrativní formou faktického nezájmu. O tom však příště.