Od parlamentních voleb zažíváme proměnu kultury našeho státu. Model řízení, jak ho praktikovala ODS, se vyčerpal. Po zdejším zvyku nebyl odstraněn hlasitě, spíše seschl jako přerostlá jeřabina. Před další sérií voleb není od věci dát si orientační měřítka, co vlastně od nových poměrů chceme, kde čekají šance a kde zejí pasti.

Jednou z velkých pastí je alibismus. Model řízení ve stylu ODS často přijímal rozhodnutí mimo struktury tomu určené. Pro úřednice a úředníky tu za pětadvacet let prakticky nevznikl prostor, kdy by bylo možné se transparentním způsobem podílet na rozhodování a také nést odpovědnost.

V minulých pětadvaceti letech se pro účely přežití jako užitečné ukázaly zvyky z pozdního reálného socialismu — vše tak nějak udržovat v chodu a hlavně se neumazat ani nepředřít, odložit a vylhat se. A tak nám v Praze po roce 1990 vznikla řada sériových obchodních center, standardních hotelů, drahých bytů, ale jen jedna velká stavba z veřejných zdrojů na vysoké estetické a funkční úrovni.

Tou stavbou je Národní technická knihovna v Dejvicích. Léta mám pocit, že cílovou skupinou rozvoje města, kde bydlím, jsou lidé, které neznám a z většiny bych je poznat nechtěl. Alibismus není schopen něco vytvořit, ignoruje ty, kdo „na to nemají“, cynicky přezírá i někdejší vlastní souputníky, kterým došly síly.

Alibismus potřebuje skupinu padlých dole, třeba Romů, aby bylo před kým se barikádovat a vytvářet houf. Alibismus je nepřátelský životu, a to i životu přírody. Jaroslav Šabata, inspirován Václavem Havlem, rozlišoval lidi na živáky a smrťáky. V nadcházejících volbách bychom potřebovali co nejvíc živáků.

Zažijeme volby v ideologickém a kulturním vakuu. Co do politického profilu je na tom nejlépe sociální demokracie, jenže kvas u ní těstem zdaleka neprostoupil, i tato strana potřebuje vybřednout z časů, kdy část jejích výrazných osobností byla ve vleku dominantního tónu ODS.

Byli to pistolníci, co střílí trochu nakřivo, zatímco ODS střílela dost rovně. Evropští sociální demokraté se vyznačují empatií a schopností vytvářet širokou společenskou shodu. Spíše než pistolníky mají připomínat pastevce a zahradníky.

Volebním a povolebním ukazatelem v Praze mohou být dvě rozvojové kulturní zóny. Park kultury, tedy pražské Výstaviště a Nákladové nádraží Žižkov. Jsou to dvě místa, kde se může ukázat, že jsme nabrali nový dech.

Na obou místech by měl vzniknout prostor přístupný skupinám s normálním, tedy i podprůměrným, příjmem, prostor, kde se mohou prolínat ti, kdo tu bydlí nastálo, a kdo se přijeli podívat. Na Nákladovém nádraží Žižkov už se děje v provizoriu, v Parku kultury se začíná dít na papíře.

Jak známo, doba pobytu turistů v Praze se zkracuje. Praha je světovou turistickou značkou a zájem o Českou republiku jako celek často vzniká právě v Praze. Proto mi připadá, že vhodný název pro obnovu Parku kultury by mohl znít „O den více/One day more“.

V Londýně vždy trávíme jeden den u Temže, v asi dvoukilometrovém okruhu kolem Tate Modern. Podobné centrum koncentrované kultury by mohlo vzniknout na pražském Výstavišti.

Praha je z historického pohledu pro celé české země často místem, kde se rozhoduje nebo kde se věci odehrávají. Například tanky na Václaváku jsou pro celou zemi obrazem roku 1968, stejně jako demonstrace na Letné v případě roku 1989.

Je to bydliště osobností a místo jejich inspirace, město se dá prodávat (a neprodává) třeba pomocí nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. Líbilo by se mi, kdyby na pražském Výstavišti vznikl zážitkově didaktický prostor s kulinářským zázemím.

Nabízí se rozvinutí kulturních opěrných bodů, které jsou již v místě přítomny a pracovat s motivy historických událostí, které se zde konaly. Kulinářské zázemí se může udělat formou stálé prezentace malých českých pivovarů spojené s přehlídkou české kuchyně.

Park kultury je místem, kde proběhly významné rituály emancipace českého národa. Třeba Jubilejní zemská výstava 1891 a Národopisná výstava českoslovanská 1895.

Park je ideálním místem, kde školní třídy a turisté mohou získat základní informaci o českých dějinách formou zážitku, což by nesuplovalo expozici na Vítkově ani Národní muzeum. Kulturní a kultivační promenádu v hlavním městě ještě nemáme.

V Parku kultury je Panorama bitvy u Lipan a Lapidárium Národního muzea (s pomníkem Radeckého, který stál na Malostranském náměstí). Je možné v reprodukci nabídnout věci, které byly vytvořeny pro zdejší prostor, ale už tu nejsou.

Třeba Mikoláš Aleš pro Národopisnou výstavu namaloval „Vítězství nad Sasíky pod Hrubou Skálou“. Obraz je umístěn v Turnově, ale dá se připomenout jako ukázka monumentálního malířství korespondující s Maroldem. Švédové na Karlově mostě, obraz umístěný dnes na Petříně, jsou ze stejné vývojové linky a také vznikl pro zdejší areál.

Logickým doplněním by byla Slovanská epopej. Neméně zajímavá je modernistická reakce na tyto monumentální, národně podbarvené obrazy. Jaroslav Seifert napsal oslavu zničení Maroldova panoramatu, když si myslel, že vzalo za své při sněhové kalamitě.

Je to výborná ukázka vztahování se modernisty k tomu, co Park produkoval v předešlé periodě. Česká avantgarda by mohla být pár kroků od svých někdejších ideových nepřátel. Líbilo by se mi, kdyby někde nastálo byly k vidění Tmejovy fotografie totálního nasazení či byl trvale přístupný Koudelkův soubor z okupace v roce 1968.

Vladimír Boudník je reprezentantem celého kulturního okruhu a nic stálého nemá. Končící vedení města udělalo první krok k rekultivaci Parku kultury, bylo by hezké mít tu po volbách veřejnou debatu a hodně širokou odbornou skupinu, která by navrhovala obsah. Na řešení takového prostoru se ukazuje, kolik je naše společenství schopno posbírat tvořivých sil.

Nákladové nádraží Žižkov mělo štěstí na Matěje Stropnického. Park kultury zatím takové štěstí němá. Po volbách je to příležitost pro někoho, kdo sám myslí a je schopen zvát, koordinovat, harmonizovat. Podniky, které mají profilovat město, musí mít svou politickou tvář. Nákladové nádraží Žižkov může sloužit jako příklad započaté dobré praxe.

Proměna kultury státu vyrazila správným směrem a alibismus je jí trvalou hrozbou. Sledujme příznaky oživení na projektech ve veřejném prostoru.

Na projektech, které potřebují diskusi, tříbení, dohodu, vůli dotáhnout věci do reality a do jasného tvaru. Přejme si od voleb něco složitého na přípravu a nenáročného na materiál. Posuzovat se dá i podle projektů a nových institucí ve veřejném prostoru, protože to jsou trenažéry tvořivých sil, které jsou potřeba všude.