Každá slušná debata o černém výlepu spořádaně končí u sdělení, že černý výlep je nelegální. Ano, je nelegální. Jako je nelegální přejít na červenou, jako je nelegální zahodit papír nebo vajgl na ulici, abych zůstal u příměrů z variety ilegalit ve veřejném prostoru, je nelegální jako graffiti. Vadí. Pohoršuje. Znečišťuje. Proniká do veřejného prostoru, bere si ho díl, neplatí za to a sděluje si v něm něco, co si většina jeho uživatelů neobjednala.

Jsem si téměř jist, že v této zemi není parcela, místo, čtvereční metr, který by nikomu nepatřil. Krom pozemků sporných, o něž stojí, případně nestojí víc jednotlivců, je všechno dávno zaevidováno, zaneseno v katastrálních knihách a jako každé vlastnictví také vymáháno. Co nikdo nechtěl přímo vlastnit, a zbylo, spravuje nejčastěji obec a stát. To je veřejný prostor, jak ho chápe soukromé právo. Našla se kdysi dokonce většina poslanců, která prosadila, že zájmem soukromých vlastníků je nechtít chodníky před vlastními domy a tak je od té doby vlastní a udržují s obrovskými náklady a nízkou účinností obce.

↗

Když Luther přibil svých pětadevadesát tezí proti odpustkům na jedna nebo desatera kostelní vrata nelegálně, udělal to záměrně. Foto capl.washjeff.edu

Veřejný prostor ale nemusí být jen tím, co zbylo. Je také tím, co společně užíváme proto, že vlastnit a užívat to soukromě by bylo příliš nákladné a zřejmě nemožné. Veřejný prostor je tak tím, co chceme a nutně musíme mít společné. V takto odlišně pojatém veřejném prostoru, nikoli jako zbylého, ale jako nezbytného, se pak uplatní dva přístupy. Jeden ten, že společně a v demokraciích většinovým rozhodnutím definujeme, co se ve veřejném prostoru smí a nesmí. A jsou tu dovoleny i zakázány jiné věci, než které můžeme u sebe doma, byť mnohé je povoleno, případně zakázáno doma i ve veřejném prostoru. Tedy, že je již dáno, co je ve veřejném prostoru legální. A pak druhý ten, že se v něm diskuse nad tím, co má být legální, teprve a vždy znovu vede, že tu vzniká legitimita pro novou legalitu.

Jsou-li ideály základů demokracií postaveny na svobodném projevu, jehož limit není předem stanoven, platí, že do diskuse může každý vstoupit a svůj názor hájit tak dlouho, až se stane většinovým a zlegalizuje se. Rozhodnutí v demokraciích mají vznikat ze střetů názorů, v nichž vítězí nejlepší argument, praví Habermas.

Jenomže nežijeme v ideálních demokraciích, nevedeme jeho ideální diskuse a nevítězí tak ani nejlepší argument. Naše diskuse se odehrává zprostředkovaně, nedebatují všichni, alespoň ne všichni stejnou měrou. Už Luther chápal, že chce-li do veřejné diskuse vstoupit, musí to udělat zprostředkovaně, mediálně. Nebyl však státníkem ani zákonodárcem, aby své teze mohl vydat a legalitu stanovit. Nebyl ani vlastníkem vhodných ploch pro šíření svých argumentů, věděl, že nájemce mu plochy pro názory podkopávající autoritu legality jeho současnosti neposkytne a věděl, že chce stávající legalitu reformovat. Proto do veřejné diskuse vstoupil ilegálně.

Nevíme dnes, jestli se jeho černý výlep odehrál na jedněch kostelních vratech, nebo byl-li jen na jedněch zaznamenán, arci, že tady nejvíc vadil, pohoršil, znečistil. A není to ani podstatné. Ve Wittenbergu své doby zvolil nástroj politické komunikace svého sdělení veřejnosti, jak ukázala historie, přiměřeně.

Demokratický stát, město, obec však může veřejný prostor uzpůsobit tak, aby jeho část veřejnou diskusi umožnila. Může ho darovat, může ho zapůjčit, a to i za poplatek. Ten však musí pro účel vedení veřejné diskuse nad zdrojem legality a tedy nad současnou mocí, nad poskytovatelem samým být symbolický a rozsah onoho prostoru zároveň relevantní, jinak se úspěšnost úsilí o změnu legality a výkonu moci stává buď nemožným, nebo otázkou peněz. Jedině ty totiž dovedou těm, kdo nejsou držiteli moci, zajistit rovnocennější soupeření o legalitu příští. Každé sdělení ve veřejné diskusi ve společnosti masové a mediální komunikace je tak odkázáno nikoliv na svou kvalitu, ale na množství finančních prostředků, které této kvalitě prostor ve veřejné diskusi koupí.

Peníze ovšem nezíská ten, kdo neslíbil hájit zájem darujících. A držitelé peněz se na to zpravidla ptají, ještě než prostředky poskytnou. Tak jej budou jistě hájit ti, kdo měli aktuálně dost peněz na to, aby skoupili všechny nejlevnější legální plochy u nás na Žižkově, některé pak podle svého už neveřejného uvážení přeprodali, a znemožnili tím veřejnou diskusi v předvolební kampani na nosičích masové komunikace, které k tomu město za mírný poplatek poskytuje.

Když Luther přibil svých pětadevadesát tezí proti odpustkům na jedna nebo desatera kostelní vrata nelegálně, udělal to záměrně. Moc nad vraty by mu plochy na to, aby ji vyzval, neposkytla. Veřejný prostor, není-li, nebo je-li uzurpován či skoupen stávající mocí, je třeba obsadit a to i nelegálně. Tak jako jiná práva jej totiž moc nikomu dobrovolně nedá. V našem, a tuším, že i v Lutherově případě, dokonce ani neprodá.