Divoká privatizace devadesátých let zasáhla všechna odvětví české společnosti a byla nesena ideologickým obrazem soukromého majitele, který se o vlastní majetek stará lépe, než jakýkoli kolektivní vlastník. Nenávist k institucionalizované státostraně se podařilo přenést vůči všem společenským institucím a vymazat tak jakékoli rozlišování a rozvažování nad tím, která odvětví, instituce a firmy privatizovat a která nikoli, která liberalizovat a která naopak udržet ve výlučném monopolním postavení — s jasně definovanou společenskou kontrolou.

Neuvažovalo se ani o tom, že v řadě případů existovalo spojení mezi institucí a jejím smyslem, který byl v protikladu s vyšší ziskovostí, a nepočítalo se s tím, že preferencí mnohého vlastníka je právě vyšší zisk a nikoli rozumná míra prosperity při nedotknutelnosti zachování smyslu.

K dobovým floskulím tak patřilo i heslo „dobré umění si na sebe musí vydělat", čímž byl mj. ohlášen i konec umělecké kritiky, protože její roli převzal trh. K postupnému přepínání mozků bylo třeba privatizovat media a oslabit tak hlas, který by ze své podstaty musel usilovat o formulaci nějakého veřejného zájmu, na úkor zájmů soukromých.