Divoká privatizace devadesátých let zasáhla všechna odvětví české společnosti a byla nesena ideologickým obrazem soukromého majitele, který se o vlastní majetek stará lépe, než jakýkoli kolektivní vlastník. Nenávist k institucionalizované státostraně se podařilo přenést vůči všem společenským institucím a vymazat tak jakékoli rozlišování a rozvažování nad tím, která odvětví, instituce a firmy privatizovat a která nikoli, která liberalizovat a která naopak udržet ve výlučném monopolním postavení — s jasně definovanou společenskou kontrolou.

Neuvažovalo se ani o tom, že v řadě případů existovalo spojení mezi institucí a jejím smyslem, který byl v protikladu s vyšší ziskovostí, a nepočítalo se s tím, že preferencí mnohého vlastníka je právě vyšší zisk a nikoli rozumná míra prosperity při nedotknutelnosti zachování smyslu.

K dobovým floskulím tak patřilo i heslo „dobré umění si na sebe musí vydělat", čímž byl mj. ohlášen i konec umělecké kritiky, protože její roli převzal trh. K postupnému přepínání mozků bylo třeba privatizovat media a oslabit tak hlas, který by ze své podstaty musel usilovat o formulaci nějakého veřejného zájmu, na úkor zájmů soukromých.

Ve srovnání s privatizací velké části veřejného televizního prostoru byla ve privatizace kinematografie ve svém dopadu relativní marginálií, ale spolu s ní začal úpadek prostředí a subkultury, která vytvářela nebývale rozmanité tvořivé zázemí na poli audiovize.

Příběh privatizace Barrandova v sobě nese symptomatiku celé české privatizace, a proto sledování celovečerního filmu Martina Kohouta Neviditelná ruka trhu — privatizace Barrandova — nabízí podnětnou podívanou všem, kteří se zajímají o moderní české dějiny a fungování reálmechanismů tzv. společenské transformace.

Ve filmu vystupují například zesnulý režisér Jiří Krejčík, režiséři Věra Chytilová a Ladislav Helge, kteří aktivně vystupovali proti privatizaci a byli za to ve své době ostouzeni. Kohoutovi se podařilo natočit i do značné míry otevřená svědectví a východiska privatizátorů — Václava Marhoula, Jana Šustra a dalších, jakož i těch, kteří organizovali rámce pro tuto činnost — například Tomáše Ježka či tehdejšího premiéra Petra Pitharta.

Zvláštní linku má ve filmu Václav Bělohradský, který je zde exponován ve svých dvou protichůdných polohách — podporovatele širokých liberalizačních tendencí 90. let i otřeseného pozorovatele jejich konců.

Po úspěšném loňském uvedení na jihlavském festivalu ležel film ladem — prověřovala se relevance výhrůžek žalobami od současného vedení Barrandova, které tematizaci historie firmy v 90. letech nijak neuvítalo a napadlo některé pasáže.

Veřejná projekce po delší době je doprovázena reprezentativně zastoupenou debatou — vedle režiséra Martina Kohouta se zúčastní první porevoluční ředitel filmového studia Barrandov Václav Marhoul, filmový producent a dlouholetý souputník Jana Švankmajera Jaromír Kallista a filosof Michael Hauser. Velký sál Městské knihovny pojme hodně lidí, takže večer moderovaný Vladimírem Hendrichem je škoda nechat si ujít.