Manifest kina Atlas, které obnovuje svou činnost, vydáváme jako dokument. Najdi svou cestu k filmu. Kino diváků i filmařů. Manifest kina, které se s prvním jarním dnem roku 2023 vrací k životu.
1. Kinematografie začala tím, když se v prvním improvizovaném kině — pařížské kavárně pronajaté rodinou Lumiérů a jejich přáteli — sešli lidé s filmaři a kinaři v jedné osobě a ti jim pouštěli první filmové obrazy života. V ten moment nevznikla jenom kinematografie, ale nová komunita, jejímž členem se od té chvíle stává každý, kdo přicházel do míst, kde se společně promítá film. Od té chvíle dodnes je filmových diváků víc, než příslušníků jakéhokoli náboženství.
Mezi vší současnou audiovizí, která nabízí mnoho způsobů, jak se setkat s obsahem, jehož vnímání bylo dřív možné jen formou projekce, zůstává kinematografie tím jediným, kde je podmínkou společné fyzické setkání. Moment, kdy technologie vrací a obrací člověka k druhým lidem a vytváří moment komunity, spočívá právě v tom.
2. Kino Atlas mělo být původně divadlem v suterénu funkcionalistického Paláce Atlas, kvůli okupaci Prahy ale otevřelo až po válce a stalo se kinem Sokolovo. Atlasem se stalo až po listopadu 89, kdy mnoho pražských kin zaniklo a svojí unikátní velikostí středně velkého kina (pro 150, v obou sálech 200 lidí) bylo renovováno s ambicí stát se jedním z hlavních premiérových kin. Povodeň všechno zkomplikovala, ale kino si svojí atmosféru udrželo.
Po ukončení provozu kina posledními nájemci na konci roku 2022 jsme se v týmu dvou filmařských rodin a zkušené ekonomky dohodli s majitelem domu a rozhodli se kino restartovat s ambicí vytvořit živý unikátní prostor propojující dva sály s rozšířenou a nově pojatou kavárnou Atlas Rostlin a podzemní Galerií Karla Vachka, která rozšiřuje prostor premiérových akcí a nabízí i možnost seminářů a přednášek.
3. Kinematografie se během svého vývoje specializovala a mezi autorem a divákem je mnoho (jistě v mnoha ohledech užitečných) mezičlánků, které současně vytvářejí filtr, distanc a akcenty, které mají čím dál méně uměleckou povahu. Od prvních Oscarů k pozdějším „áčkovým“ festivalům lze vnímat budování institucí, jejichž společnou spojnicí bylo úsilí hledat filmy, které co nejsilněji zasahují společenský, osobní i intimní rozměr lidské existence. Ne jeden, druhý, nebo třetí, ale v těch nejlepších dílech všechny zároveň a silně. Když se tohle daří, ať už je proporce jakákoli, filmy se stávají zrcadlem života i doby a stávají se i výzvou.
Postupné pronikání (jistě v mnoha ohledech podstatného) marketingu a konkurence i mezi rostoucím množstvím i samotných festivalů se často tento univerzální rozměr ztrácí. Fotografická krása obrazů nebo přílišný důraz na intimitu míjí společenský obsah, společenská témata a obsahy zase vždy nenesou osobní pečeť a jasnou hlubší orientaci. Ve dramaturgii Atlasu chceme — při všech limitech daných tím, co je legálně dostupné — dávat víc, než vidíme v kinech kolem nás, prostor autorským vizím, které nesou popsané atributy podstatného.