Ve čtvrtek 19.října byly uděleny státní ceny za literaturu a překladatelské dílo a Ceny Ministerstva kultury v dalších uměleckých oblastech: za přínos v oblasti divadla, hudby,výtvarného umění, architektury, kinematografie a audiovize a poslední zmíněná cena in memoriam.

Předávání cen se už po několik let odehrává na Nové scéně Národního divadla a přenáší je Česká televize. Cen je poměrně dost a televizní přenos trvá pouhou hodinu, není tedy čas na velké řečnění. Každý oceněný má svůj filmový medailon, právo a snad i povinnost říci několik slov díků a ještě musí v programu zůstat pár minut na hudební či taneční vystoupení.

Architektura, divadlo, překladatelství, literatura

V letošním roce se jednotlivým oborovým komisím podařilo ocenit umělce, jejichž dílo se do velké míry realizovalo mimo hlavní proud. Nejsilněji se to projevilo v případě ocenění architekta Jana Línka, který po celý svůj život věnoval péči stavbám domovů pro seniory a dalších objektů sociální péče. Osobně se pro cenu nemohl dostavit, ale mladí členové jeho rodiny vtipně, skromně i sebevědomě Jana Línka zastoupili.

Architektura je disciplína, kde autorství bývá vnímáno především u reprezentativních staveb. Ocenění umělce, který se v podstatě anonymně věnuje řešení budov určeným pro život ve stáří, vhodně připomnělo, že i závěr lidského života má své specifické potřeby a oprávněné nároky.

Podobně dojemné bylo i ocenění grafičky Aleny Kučerové, která za socialismu rovněž nepatřila mezi výtvarné prominenty. Zanechala ovšem svým dílem záznam obyčejného života technikou rozpoznatelnou na první pohled. Ani tato umělkyně si pro cenu osobně nemohla přijít, poslala však po své dceři krásnou báseň, v níž témata svých grafik a svou inspiraci shrnula.

Arnošta Goldflama, oceněného za přínos divadlu, není třeba představovat, je osobností populární a známou. Mladší generace ale už možná nevědí, jak zásadní inovaci do způsobu divadelního inscenování vneslo někdejší HaDivadlo Goldflamovými režiemi i hrami, jak působivý byl v době normalizace humor i melancholie jeho inscenací.

Po roce 1994 předal Goldflam HaDivadlo mladší generaci a stal se laskavým a velmi inspirativním učitelem na divadelních fakultách v Praze a Brně. Jeho ocenění připomíná, jak důležitá je existence protiváhy k oficiálnímu trendu a že je celkem jedno, jestli tím trendem je „velké“ divadlo známých herců před rokem 1989 nebo po něm.

Překladatelka Jarka Vrbová je skandinavistka, překládá zejména norskou literaturu. Severská literatura je v České republice oblíbená a naše nordistika má solidní tradici. Jarka Vrbová v ní pokračuje překlady knih pro děti i dospělé a zprostředkovává tak literaturu, která je proti té naší tajemná, drsná, odráží odlišnou krajinu, mentalitu i psychologii. Inspiruje nás mimo jiné samozřejmostí soužití s přírodou.

Jiřího Kratochvila rovněž není třeba příliš představovat, patří v české literatuře k průkopníkům postmoderny a byl jedním z prvních spisovatelů, ne-li vůbec prvním, který po roce 1990 odmítl nárok, podle nějž by spisovatel měl být „svědomím národa“ a explicitně veřejně angažovaným občanem. Spisovatel má být prostě spisovatelem, jeho příspěvek světu je jeho dílo.

Dnešní zkušenost nám napovídá, že i otázka na veřejné angažmá spisovatele má několik možných odpovědí a že nejspíš záleží na osobnostním založení a koneckonců i na ideovém přesvědčení autora. Pokud jde o Jiřího Kratochvila, dočetla jsem se o pár dní později v neoficiálním zdroji, že celou finanční částku, jíž je dotována Státní cena za literaturu, věnoval nadaci Člověk v tísni.

Hudba, kinematografie a ne zcela povedený večer

Cenu za přínos v oblasti hudby dostal Jaroslav Mihule. V jeho případě jde beze zbytku o dílo člověka občansky angažovaného. Jako propagátor, editor a monografista Bohuslava Martinů je znám, překvapením pro mnohé bylo sdělení, že se celý život věnoval také hudebnímu doprovodu sportovních disciplín, což nejsou jen hromadná cvičení, ale i gymnastika. Zaujal mě jeho výrok, že „hudba je hodně technická a racionální záležitost, ale reprezentovat univerzitu je těžký tvůrčí úkol, výzva a odpovědnost.“ Jaroslav Mihule byl v devadesátých letech mimo jiné i prorektorem Karlovy univerzity.

Cena za přínos v oblasti kinematografie in memoriam byla udělena francouzskému režiséru, producentovi a distributorovi Artemiu Benkimu. Ocenění předčasně zemřelého kolegy českých filmařů připomnělo, že nejsme ostrov sám pro sebe a že skutečnost, že cizinci stojíme za pozornost a péči znamená především závazek.

Cena za přínos v oblasti kinematografie udělená Vladimíru Pucholtovi mi ze všech připadala nejproblematičtější, ne snad pokud jde o jeho filmové herectví, ale kvůli zvláštnímu, mně nepochopitelnému patosu, který jeho představení obsahovalo a jejž procedura udělení v zastoupení ještě podtrhla.

Pucholtovo herectví ve filmech Československé nové vlny, které nás dodnes okouzlují i baví, je nesporně významným vkladem do dějin českého filmu, ale Vladimír Pucholt se herectví v roce 1967 vzdal, odešel do Velké Británie, vystudoval tam medicínu a od té doby žije na Západě, mnoho let v Kanadě. Ve zdůvodnění ceny stojí, že ji dostává také za svůj morální občanský postoj — a to opravdu nevím, v čem vlastně tahle kvalita spočívá. Lépe řečeno, v čem je Pucholtův morální občanský postoj hodnotnější než třeba postoj architekta Línka nebo Jarky Vrbové.

Vladimír Pucholt v natočeném medailonu zdůvodňoval potřebu umělecké svobody, ale on se přece ve svobodných poměrech, do nichž emigroval, uměním nezabýval. Všichni ocenění prožili část svého života v reálném socialismu s jeho otravnou cenzurou, šikanou a neustálými zákazy, Jiří Kratochvil v těch časech prostě nepublikoval, Arnošt Goldflam dělal „chudé divadlo“ na hranici existenčního přežití, Alena Kučerová prožila mládí ve skutečné hmotné nouzi. Jan Línek, jak už řečeno, stavěl domovy důchodců.

Protivný morální kýč bohužel prostoupil i moderování zkušeného rozhlasového moderátora Roberta Tamchyny, který tváří v tvář dílu umělců vesměs nekonvenčních trousil otřepané historky, v nichž účinkují Miroslav Horníček, Václav Postránecký nebo Luděk Munzar — tito herci Národního divadla byli odpůrci vší alternativy a vyprávěné historky se toho týkaly. Působilo to dojmem, jako by si moderátor ani pořádně neuvědomil, komu jsou ceny udělovány.

Dokonce ačkoliv napřed připomněl, že Jiří Kratochvil má ve jménu krátké „i“, posléze to dvakrát vyslovil špatně s dlouhým. Jistě to mohla způsobit tréma, ale vyprávět, jak Luděk Munzar podotkl, že když slyší výraz „alternativní herec“, pomyslí si, že by nechtěl ve svém letadle „alternativního pilota“, bylo prostě vedle: HaDivadlo bylo alternativních herců plné a také kouzlo Vladimíra Pucholta spočívalo v tom, že nebyl bard.

Lichocení ministra kultury Martina Baxy řediteli Národního divadla Janu Burianovi — který s pořádanou akcí kromě budovy nemá nic společného, nebylo na místě a všechny tyhle zbytečné řeči jen braly čas přítomným držitelům cen či jejich rodinným příslušníkům. Hudební doprovod byl vysloveně „vyšší populár“ a vlastně zbytečná výplň času.

Do budoucna bychom si tak konečně mohli odpustit třeba snobské pochlebování, „historkaření“ a žovialitu. Patří ke kultu Marka Ebena, který však, když s moderováním začínal, snobem ani pochlebníkem nebyl — a dnes už tak „bezvýznamnou“ akci, jakou je udělování státních cen za umělecké výkony, nemoderuje — vždyť ve stejné době běží taneční show StarDance. Možná by stačilo prostě ohlašovat oceněné a dát slovo jim — ostatně tak to už v minulém roce dělal herec Národního divadla Saša Rašilov.

A ještě jedna poznámka na závěr: jedna z cen se uděluje za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Rozhodně by neškodilo, kdyby si komise vzpomněla, že k tomuto oboru patří i rozhlas.