Kvalitní výtvarné umění všem
Jan ŠíchaJan Šícha v letním seriálu o utopii navrhuje zřízení knihoven na výtvarné umění.
Poslední věta zadání letošního letního seriálu říká: „Představte si zkrátka, že na jeden den vy osobně disponujete loajální parlamentní většinou.“ Nu, už jsme měli i premiéry, kteří byli chytřejší než já, a mnoho neprosadili. A proč končit na místní úrovni? Na to, aby se stalo to nejpodstatnější, je třeba mít většinu u ekonomických a jaderných velmocí. Věnovat se klimatu a zdanit finanční transakce. Vyjmout ze spekulací potraviny, jinak uchopit rozvojovou pomoc.
V místním parlamentu, v turistické zóně města Prahy, v místě s vlastně příznačným názvem Malá Strana, by se snad dalo prosadit dostupné bydlení. A tím předejít realitní bublině, která se nafukuje. Ale když ani podmnožinu tohoto zadání, sociální bydlení, nezvládla za čtyři roky mnohostranně talentovaná ministryně Marksová, proč bych se vykláněl z okna a riskoval, že mi ustřelí hlavu někdo, komu realitní bublina prospěje? Je třeba chtít prosadit něco dobrosrdečně prospěšného, činím závěr ze zadání letošního seriálu.
Výtvarné umění jako obraz světa
Když v zemi, do které jsem se narodil a která se dnes jmenuje jinak, je podstatně kratší, ale má stejnou vlajku a tři čtvrtiny hymny, ještě řádil reálný socialismus, vyhlédl jsem si výtvarné umění jako necenzurovanou zprávu o světě. Jako samostatný obraz světa. Jezdil jsem do od místa bydliště nejbližší světové galerie do Drážďan, vyhledával výtvarné umělce a navštěvoval starožitnictví, antikvariáty a podobná zařízení. Jen se mi léty upevňoval názor, že výtvarné umění je samostatným, individuálně přístupným, velmi vzrušujícím a nikdy nekončícím klíčem ke světu kolem nás. Proto bych chtěl každému dopřát obraz domů.
Chtěl bych, aby obrazy byly přístupné podobně jako knihy v knihovnách, aby k žití s nimi existoval osvětový servis, aby lidé, kteří budou chtít, měli možnost si za vlídných podmínek obrazy pořizovat. Když cestujete po Nizozemí, kde se bydlí hodně v přízemí a nepoužívají záclony, nahlížíte do interiérů, ve kterých visí hodně obrazů. Asi to není všechno prvotřídní umění. Ale ti, kdo si obrazy domů pověsili, museli se zabývat jejich výběrem, museli prožívat dilemata, jaká obrazová řeč je má provázet jejich časem. Kladli si otázku, jakému dílu chtějí být blízko. Často si přečetli něco o tvůrcích, hodně často tvůrce poznali osobně.
Není v naší civilizaci moc lidí, kteří by se specializovali na určitý výklad světa. Výtvarníci a výtvarnice k nim patří, ať úmyslně, nebo neúmyslně. České interiéry, zvláště u lidí nebohatých, jsou podle mé zkušenosti v porevoluční době chudé na obrazy. Lidé mají jiné starosti. Ve světě se stálou změnou pravidel, řízeném z Malé Strany. Chtěl bych svou utopií tento stav mírně napravit.
Návrh na utopické opatření
Program státní podpory domácí recepce živého výtvarného umění.
Preambule:
- s vědomím, že konstrukce českého národa v 19. století vznikla jako kulturní projekt a že kulturní existence také v přítomnosti znamená a nadále bude znamenat podmínku, aby naše země a životy byly přínosné našemu a všeobecnému lidskému společenství
- s přesvědčením, že výtvarné umění je jedním ze zdrojů, s jejichž pomocí se člověk vztahuje ke světu, a obraz je jedním z prostředků, jakým člověk vnímá svět
- rozhodla se Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky umožnit lidem žijícím na území naší země přímý a osvětovou činností doprovázený kontakt s uměleckými díly výtvarného umění
Přístupnost uměleckého díla
Všichni, kdo legálně žijí na území České republiky, mají právo být součástí státem podporovaného programu domácí recepce živého výtvarného umění. Účelem tohoto programu je umožnit a ulehčit domácí recepci výtvarného umění, poskytnout informační a další zázemí pro vnímání výtvarného umění a tvorbu názoru na něj. Každý může mít doma obraz či přiměřenou skupinu obrazů.
Konsensus
Výběr nabízených uměleckých děl stát deleguje na odborný orgán, kde vedle kompetence kunsthistorické je zastoupena také kompetence sociologická, psychologická, politologická, genderová. V orgánu zasedají také někdejší političky a politici, které z došlých návrhů schvaluje Senát.
Zápůjčka
Zápůjčka vybraných uměleckých děl je bezplatná, časově omezená na dva roky, s možností umělecké dílo zakoupit za zvýhodněných podmínek.
Členství v programu
Členství v programu je bezplatné, program zahrnuje přednášky, výstavy, setkání s umělkyněmi a umělci. Program usiluje o kvalitu veřejné služby v oblasti výtvarného umění srovnatelnou s knihovnami.
Cílem programu je posílení kvality života a svobody prožívání i rozumného úsudku všech, kdo legálně pobývají na území České republiky.
Za sebe můžu říct, že kdyby něco takového existovalo, dal bych do placu část výtvarných děl, která vlastním, a oddal se radosti ze sdílených zušlechťujících zážitků.
A že tedy na místě té dřívější třídně rozpolcené společnosti dnes máme už jenom jakousi v zásadě homogenní "střední třídu", která prý je vzdělaná, kultivovaná a esteticky interesovaná. A tyto své téze - jmenovitě tu poslední - dokládal počty návštěvníků v muzeích a uměleckých galeriích.
Nevím, do jakých uměleckých galerií chodí Václav Bělohradský, a jaké z nich má zkušenosti a zážitky. Já však v obdobných případech činím zkušenost stále tu samou: ano, lidé - z té střední třídy - tam skutečně chodí, někdy i ve velkých masách (je-li vystavován zrovna nějaký módní výtvarník); ale skutečně hlubší p o r o z u m ě n í pro pravé umění má tak nanejvýš jeden z deseti.
Naprostá většina se buďto nechává unášet vysloveným kýčem; anebo i když se nějak dostane k pravému umění, pak z něj vnímá jenom zcela povrchní, vnějškovou stránku, bez sebemenší schopnosti proniknout k podstatě jejího vlastního uměleckého sdělení.
Ze všeho nejhorší jsou pak ty organizované skupiny s profesionálním průvodcem: návštěvníci jsou doslova jako stádo ovcí prohnáni příslušnou galerií, pro pobyt před jednotlivými artefakty (pro jejichž hlubší pochopení je zapotřebí zahloubat se do nich nezřídka třeba čtvrt hodiny i déle) jsou vyhrazeny dvě minuty (jinak by průvodce zmeškal svůj časový plán); a tyto dvě minuty onen průvodce (či průvodkyně, většinou) vyplní povětšině pikantními historkami ze života příslušného umělce, aby si vůbec nějak udržel/udržela pozornost svého houfce.
Odpověděl jsem tehdy Bělohradskému, že jestliže budeme kvalitu recepce umění onou většinovou společností hodnotit výhradně počtem prodaných vstupenek, pak samozřejmě dospějeme k závěru, že tato - údajně postkapitalistická - společnost je skutečně vysoce kulturní a uměnímilovná. V takovém případě ovšem musíme jako naprosto nepotřebná odhodit všechna kritéria, umožňující odlišit pravé umění od povrchního kýče.
-------------------------------------------------
Mimochodem, pokud je v textu uváděno, že "konstrukce českého národa v 19. století vznikla jako kulturní projekt" - pak nelze zavřít oči před skutečností, že tato "konstrukce českého národa" vznikla do značné míry jako plochý národovecký kýč. Kde taková skutečně vysoce umělecká díla jako Máchův "Máj" byly opravdu jenom velice vzácnými perlami.
Takže, ten návrh prostě nacpat lidská obydlí uměleckými artefakty, aniž by se cokoliv učinilo pro schopnost národa tomu umění skutečně porozumět, by bylo opět jenom dalším počinem vzbuzujícím pouhou iluzi o vlastní kulturnosti.
Nevěřím příliš na účinek osvěty v dospělém věku. Myslím, že platí, že k umění jsou vnímavější lidé, kteří v dětství navštěvovali některý obor na ZUŠ a podobně. K hudbě pak mají lepší vztah ti, co sami hráli na některý nástroj, k výtvarným dílům pak ti, kteří poznali kouzlo vlastní tvorby. Rodina v tom pochopitelně hraje významnou roli, ale touto cestou mohou být do světa umění vtaženy i děti, jejichž rodiče k němu sami žádný zvláštní vztah nemají.
Co se úrovně profesionálních průvodců týče, máte možná pravdu. Na druhou stranu je ale pravděpodobné, že na cesty, jejichž součástí je návštěva galerií, se většinou vydávají lidé, kteří o umění už jakési povědomí mají a kteří svými znalostmi mnohdy nešťastné průvodce převyšují.
Samozřejmě, že jen málokdo má štěstí na průvodce, jakým byl například prof. František Dvořák, který vozil skupiny nadšenců po vlastech českých. Nezapomínal ani na méně známé skvosty, které zdobí malé regionální galerie.
Ovšem, u těch Řeků bylo umění něčím mnohem více nežli právě "jenom" uměním; u nich bylo cestou k dosažení božských sfér, tedy k Dokonalosti a Absolutnu. Umění tedy nebylo jenom jakousi zábavou (byť ušlechtilou); nýbrž umění bylo zcela konstitutivní pro rozvoj a vzestup daného jedince k oněm zmíněným výšinám Dokonalosti.
Takže, čím dříve tím lépe? - Na straně druhé se ale staví i ta otázka, kterou jsme především s panem Profantem právě projednávali v diskusi o mediální reformě ohledně filozofie - kde daleko spíše platí, že je velice neradno s filozofií začínat příliš brzy, kdy dotyčný jedinec ještě není dost daleko, aby ji mohl skutečně pochopit.
Vůbec, povězme si napřed vlastně o čem je řeč. Zdá se, že podle jejich vztahu k umění je možno celou populaci rozdělit do tří základních skupin:
- kulturní barbaři, nemají vůbec žádný zájem o umění
- konzumenti umění
- ti, kteří umění rozumějí, dokáží proniknout do jeho skrytého smyslu.
Ty kulturní barbary teď ponechme stranou; s těmi tak jako tak není možno ničeho dosáhnout. Zajímavý a podstatný je pro nás ten rozdíl mezi skupinou druhou a třetí.
Je totiž mnoho lidí - a vlastně většina - kteří tak či onak mají zájem o umění, mají smysl pro estetiku, chtějí svůj život naplnit hezkými věcmi. To všechno je samozřejmě dobré a pozitivní; ale to ještě zdaleka neznamená, že tito lidé už dosáhli té úrovně hlubšího porozumění umění. To je přesně ta skupina, kterou jsem vylíčil minule.
Porozumět umění... Nejsem si vůbec jistý, jestli tohle má co společného s věkem. Nebo přesněji řečeno: jestli tu neplatí ta samá zmíněná nepřímá úměra jako ve filozofii: že jestliže se s uměním začne příliš brzy, pak se dotyčný/dotyčná sice třeba naučí nějaký druh provozovat, třeba i velice dovedně - ale právě tato technická dovednost v něm velice snadno může vybudit iluzi, že už jenom tím dokázal proniknout do skutečného tajemství umění.
Já sám jsem se k umění dostal - musím přiznat - až dost hodně pozdě. A bylo to - opět musím přiznat - vlastně jenom díky tehdejším specifickým poměrům. Totiž poměrům politickým. Jednalo se o jedno zcela konkrétní dílo: Tarkovského film "Ivan Rubljov". O tom filmu jsem zvěděl od mých tehdejších přátel, s tím, že "to je něco". Přičemž toto "to je něco" v tehdejších dobách pravidelně znamenalo, že je v daném díle skryto, zakódováno nějaké hlubší sdělení, které nesmělo být vyjádřeno bezprostředně, prvoplánově, aby dané dílo vůbec mohlo spatřit světlo světa.
Šel jsem tedy na ten film; a z toho monumentálního, ale vysoce symbolického a do jednotlivých, navzájem sotva souvisejících dílů či pasáží rozčleněného Tarkovského díla jsem neporozuměl naprosto ničemu.
Za normálních okolností by tím pro mě celá záležitost skončila; ale někde v ovzduší stále ještě znělo to "to je něco!". A tak jsem na ten film šel ještě podruhé, potřetí... A krok za krokem jsem se začal čím dál tím ponořovat do té hluboké Tarkovského symboliky, do hlubších a skrytějších vrstev jeho jedinečného umění. A nakonec to byl právě tento jeden jediný film, který se pro mě stal bránou k výšinám umění vůbec.
Proč to všechno tady vyprávím: zdá se, že pro ten rozhodující krok od vztahu k umění víceméně jenom konzumního k tomu opravdu chápajícímu je zapotřebí v prvé řadě nějaký skutečně velice silný impuls. A že ani tak příliš nezáleží na věku, jako na přítomnosti toho impulsu.
Takovýto impuls může být samozřejmě ryze individuální; někdo může mít třeba opravdu dobrého učitele, někdo třeba dobrého, v tomto ohledu už vyspělejšího přítele. Ale pokud hledíme na celou společnost jako takovou, na její (tj. naprosté většiny jejích členů) vztah k umění a k jeho pravému chápání - pak se věc jeví opravdu tak, že bez přítomnosti takového mimořádného, silného a všudypřítomného impulsu naprostá většina populace zůstane stát jenom na tom konzumním vztahu k umění, a nedokáže pokročit dále a výše. (Přičemž "konzumní" je zde míněno v neutrálním smyslu; nemusí bezpodmínečně znamenat vysloveně povrchní konzumentsví.)
Schválně říkám některé, protože znám lidi, které políbila jedna, zatímco ostatní je zcela minuly.
Stupínků od naprosté ignorance až po plné chápání uměleckého díla je podle mne víc. Interakce mezi tvůrcem a subjektem, který vnímá dílo, má mnoho poloh a často se ukáže, že ani sám autor netušil, co všechno v člověku, nadaném představivostí, může vyvolat. Tím chci říct, že neexistuje jeden jediný platný výklad jednoho konkrétního díla, i ten autorský může projít proměnou.
Sebevzdělávání a zdokonalování se v přístupu k umění je jistě celoživotní úkol. Můj tatínek, absolvent klasického gymnázia, vždycky vzpomínal na svého stařičkého profesora latiny a řečtiny, který říkal: Každý trhá vznešené ovoce krásy z té větve, ke které dorostl svým duchem.
Ten účel - ten je vlastně kontrapozice právě k té Vámi naposled citované větě.
Samozřejmě, že ta věta má sama o sobě své dobré opodstatnění. A bezprostředně proti ní není možno nic rozumného namítat, naopak.
Ale: při takovémto podání věci se de facto sugeruje takový pohled, jako by ta cesta k pravému umění byla jenom jakýmsi povlovným kontinuem. Zkrátka, čím více kdo duchovně vyrostl, tím více dokáže "natrhat vznešeného ovoce".
A já jsem chtěl poukázat na to, že takto jednoduše lineárně ta záležitost skutečně neprobíhá. Tady jsou určitá zlomová místa, která nelze překonat jenom tak, že člověk prostě po tom stromě povylezl o kousek výš. Tady je nutno nalézt k umění zcela nový přístup, radikálně se lišící od toho předchozího.
Konec konců ani v umění se nejedná o vůbec nic jiného, nežli o to, co svého času Platón vylíčil ve svém příměru o jeskyni: je nutno dokázat se oprostit od celého svého původního, počátečního, "přirozeného" způsobu nazírání, a dokázat se na věci podívat zcela jiným způsobem než tím dosavadním.
U toho Platónova příměru je trochu - pro naše účely - deficitem, že on ten výstup od toho počátečního, "přirozeného" vnímání k tomu pravému, filozofickému (tedy až po okraj jeskyně) podává také víceméně jako kontinuum. Jako by ten jeden - jediný - základní zlom přicházel právě až na té samotné hranici mezi světem stínů a mezi světem světla.
Takže se tu poněkud ztrácí to, že tím prvním zásadním zlomem je už ten prvotní moment, kdy se ten, kdo se vydá na cestu hledání, dokáže osvobodit od toho prapůvodního nazírání, kdy věci jsou nahlíženy ne v jejich pravdě, nýbrž jenom jako "jejich stíny z odrazu ohně na stěnách jeskyně".
Toto prvotní osvobození, to je ten první rozhodující krok; ale sám směřuje jenom k tomu, co já jsem označil jako tu fázi střední. Je to první krok nutný a nezbytný; ale na straně druhé, ten rozhodující obrat představuje skutečně až to vyhlédnutí z té "jeskyně" ven.
Až tady se člověk plně osvobodí od vázanosti na vnější podoby věcí - ať předmětů filozofického uvažování nebo uměleckého náhledu - a začne vnímat a spatřovat čiré podstaty věcí.
Ano, je tomu skutečně tak: ohledně jednoho zcela konkrétního uměleckého díla si jeho příjemce nikdy nemůže být bezezbytku jist tím, co bylo původním, originálním umělcovým záměrem a sdělením, a co je jenom jeho vlastní interpretace.
Jsou samozřejmě případy, kdy dané dílo je natolik plytké, že jeho kýčovitá prvoplánovost je okamžitě zřejmá, a vůbec nevyžaduje - ani neumožňuje - jakékoli dálejdoucí interpretace.
A na straně druhé některá díla jsou natolik výrazově silná a jednoznačná, že přinejmenším ohledně jejich základní intence taktéž sotva může být pochyb.
Ale je opravdu velice mnoho takových uměleckých artefaktů, kde je to množství možných výkladů téměř nekonečné. Je to pak jakýsi dialog mezi tvůrcem a recipientem, přičemž ten druhý přinejmenším zpočátku vůbec s jistotou neví, jakou řečí jeho protějšek - tvůrce - vlastně mluví. A musí se tedy pokut z logiky celého díla tu jeho řeč odhalit, rozpoznat, dekódovat; ale jak řečeno nikdy si nemůže být naprosto jistý, že porozuměl zcela správně.
Tím spíše že jak sama říkáte, i ten umělec sám je mnohdy polapen tou potenciální mnohovýznamovostí svého vlastního díla; ani on není jeho absolutním pánem, může jím být třeba i sám překvapen, sveden na jinou kolej než jak sám původně zamýšlel, anebo s ním v jiných časech může sám spojovat jiné významy.
A asi je tomu tak opravdu dobře, že v umění je nutno vždy znovu a znovu hledat. Nečetla jste náhodou Pilařovy "Tři muže v automobilu"? Krásně humorná knížka, podle mého názoru naprosto důstojný český protějšek ke Klapkovým "Třem mužům ve člunu". A v této knize autor v jedné chvíle naráží na "umění" socialistického realismu, a na jeho předepsanou lidovost a srozumitelnost. Jeden malíř na své výstavě vystavil obraz, kde je v pozadí jakási továrna s dýmajícími komíny, v popředí několik dělníků v montérkách a se zřetelným výrazem budovatelského nadšení ve tvářích; a toto dílko nese hrdý název: "Pětiletku splníme!"
Takže, něco takového bylo opravdu krásně a dokonale srozumitelné umění, kde je jeho příjemci skutečně ušetřena veškerá námaha s jakýmikoli složitými a nejistými interpretacemi... ;-)