Milostivé léto trávy
Filip OutrataV dnešním dílu letního seriálu předkládajícím uskutečnitelné utopie navrhuje Filip Outrata milosrdnější zacházení s trávníky a celkově městskou zelení.
Byly horké jarní dny a na trávník před naším panelákem vyjely sekačky. Voňavé a květy poseté miniaturní loučky se během pár minut proměnily v podivně nažloutlé, nakrátko okudlané prostory, na kterých z jarní poezie nezbylo zhola nic. O něco dál v parku se sekalo tak poctivě, že mezi žlutí zůstaly tlusté hnědé pruhy, kde šla seč až na hlínu.
Nemám tyhle jarní holoseče vůbec rád. Jako by s nimi pro mě skončilo jaro. Zvlášť skličující je pohled na malé plochy trávníku mezi silnicemi, které zežloutnou nejrychleji a někdy pak už pořádně nezezelenají. Je to velmi smutné, a hlavně je to zbytečné.
Vzpomínám na návštěvu jihoanglického Brightonu, kdy uprostřed léta jeden z parků v centru města hýřil nádherou, poezií a životem. To proto, že nechali trávu o mnoho vyšší, než je běžné u anglického trávníku. Maličkost, a rozdíl je doslova nepopsatelný. Je ovšem spravedlivé dodat, že anglické klima je k trávníkům celkově milostivější než to české.
Ale přesto. Nebylo by malým zlepšením života v Praze, a kdekoli jinde, kdyby se začalo zachovávat milostivé léto trávy. Nesekat trávníky tak často a tak dohola, ponechat jim přirozenější podobu. A možná na některých místech, celoročně nejvíc vystavených slunečním paprskům, nahradit trávu třeba kamínky a mezi nimi rostoucími suchomilnými rostlinami.
Horká léta, jaká bývají v České republice v posledních letech, dávají nám městským lidem víc pocítit, jak potřebujeme zeleň, aby život v našich rozpálených domovech byl aspoň trochu snesitelný. Proto by bylo dobré naučit se zeleň také víc respektovat, ponechat jí víc svobody, víc životního prostoru. Vpustit ji i do prostorů, které se jí dosud bránily. Snad se podobné úvahy v co nejvyšší míře také uskuteční.
A myslet bychom měli také na městské stromy, na ty „děti ulice“, jak je ve své pozoruhodné knize Tajný život stromů popsal německý lesník Petr Wohlleben. Možná by stálo za to založit cosi jako městské minipralesy, malé uzavřené části některých parků, které by se ponechaly samy sobě. Vlastně by to byla jen o něco větší verze malých částí trávníků, které by se nesekaly nebo sekaly méně a jen jednou ročně.
Výše popsaná utopie zřejmě bohužel není snadno uskutečnitelná. Ve městě je málo prostoru a bude ho dále ubývat, jak bude přibývat developerských projektů, skla a betonu. Tlak na to, aby se volná místa využila lukrativněji než k jejich zazelenění, bude sílit. Dá se také pochybovat o tom, že zatravněné či dokonce stromy osazené střechy, třeba v nově představeném projektu přestavby Masarykova nádraží, budou pro zeleň v Praze tím pravým. Ale možné to je.
Jisté nicméně je, že učinit města zelenějšími, příjemnějšími a obyvatelnějšími bude vyžadovat vynalézavost, nalézání nových cest, stejně jako návraty k těm dávno osvědčeným. Milostivé léto trávy a veškeré zeleně ale zcela jistě bude rokem odpočinku, milostivým časem i pro lidské a všechny ostatní živočišné obyvatele měst.
Za domkem, který mi slouží k víkendové rekreaci, sekám dvůr a zahradu vždy tak, jako se obměňuje Senát, tedy po třetinách. Na jaře navíc musí pampelišky kvést na celé výměře (10 arů), zatímco v létě se těší protekci zase jetel. Jsem rád, když aspoň část trávy neskončí v kompostu, nýbrž si ji odnese (v pytli přes kolo) paní pro slepice. Neboť jsou dosud lidé, kteří 20 kilometrů za Prahou pokračují v životě, který kapitalismus nechápe a stoupenci náležitých platů a důchodů podvracejí.
Těší mě, že v ulicích přibývá stromů, kolem kterých vysazují lidé květiny. Že by se Praha dotáhla jednou na Ramsau? Stromy ani drny však podle mne na střechy nepatří, tedy aspoň ve vnitřním městě určitě ne.
Ale hlavně: především ve velkoměstech mají tyto "drny na střeše" jednu krajně užitečnou funkci: dokáží totiž v těchto jinak zcela zabetonovaných lokalitách v parném létě zcela signifikantně snižovat teplotu, a tím činit za prvé život snesitelnějším, a za druhé se tím výrazně šetří energie na provoz klimatizačních zařízení.
„Střední poloha nejlépe vyhovuje většině trávníků. Nedoporučujeme použití 1. a 2. stupně nastavení výšky sečení (určeno pouze pro oblast Austrálie, N. Zéland, apod.). Sečenou trávu zkracujte pouze o 1/3 její délky (tzn. je-li maximální nastavení výšky sečení 7,5 cm, délka sečené trávy nesmí přesáhnout 11-12 cm).‟
Tráva by se tedy — aspoň podle návodu k použití sekačky — neměla v Česku sekat na méně než asi 4 cm. Sečením na 2 cm, jak to dělají třeba u nás v areálu výzkumných ústavů v Řeži, se navíc ani nic neušetří, protože znovu na ty 2 cm by se měla tráva posekat, sotva povyroste na 3, zatímco z 6 cm ji lze nechat růst až na 9 — a i když čím vyšší tráva, tím větší má fotosyntetickou plochu a tím rychleji roste, přece jen nemá růst úplně exponencielní, a tak jí to z 6 cm na 9 bude trvat o něco, byť možná jen o něco málo, déle než ze 2 na 3.
Sekáním vyšší trávy, třeba dvaceti centimetrové, na 5 cm by se ta tráva zřejmě ničila. Určitě vidíme kolem sebe mnoho praktických příkladů, že sekáním na 2 cm, ať už ze tří nebo z pěti, se ničí dosti spolehlivě. Nepochybně by se tak sečením trávníku na větší výšku ušetřilo na pravidelném dosévání trávy na vyholená místa.
S tou jednou třetinou je mi to trochu divné, při sečení na krmivo pro zvířata, pokud vím, nebyl nikdy problém nechat trávu vyrůst i na několik desítek centimetrů, a pak ji pokosit někde kolem pěti nad zemí. Asi pro pravidelně sekaný trávník platí trochu jiná pravidla než pro louku sekanou jednou do roka na seno a podruhé na otavu.
Každopádně i kdyby mi chtěli vrchní manažeři městských trávníků oponovat, že kvetoucí louka není zdaleka tak krásná, jak si myslím, a jednolitá zeleň pečlivě zbavovaná pampelišek a sedmikrásek že je mnohem krásnější, aspoň těmi návody k sekačkám by se snad řídit mohli. Nejspíš návody nečtou. Čtou Deník referendum?
Třeba zatravnění plochých střech skladových hal bych přivítal a mohla by z nich být (všechna) golfová hřiště :). Nebo by se po stěnách takových monster měl aspoň pnout břečťan. Také by mi nevadilo, kdyby se parkoviště před hypermarkety či továrnami osadila stromy vhodného typu. Některé krajiny by ovšem mohly zůstat naopak otevřené, jak je pamatují (a postrádají) staří lidé. Také mi rozhodně nevadí, mají-li někde obyvatelé na domě (schované) maličké zahrádky, dokonce úly apod. Květiny v okenních truhlících mi budou vadit rovněž opravdu jen málokde.
Projekty, prezentující se vzrostlými stromy na střechách, terasách, ba i stěnách, nepřestanou pro ně být vesměs předimenzované. Není žádoucí, aby se dalo takhle (relativně snadno) tlačit na vyšší podíl zastavěné plochy.
Pak je tu ještě jedna okolnost. Jsem sice hodně "ekologický", ale právě tak rozhodný zastánce respektu k identitě sídel, krajů, zemí apod. Myslím si tedy, že ne vše patří kamkoli (výjimka může samozřejmě občas potvrdit pravidlo). Také vím, že architektura byla vždy do značné míry protikladem přírody.Obojího je nám třeba, ale ne nutně pronikání jednoho druhým.