Hospodu do každé dědiny!
Zuzana VlasatáJestliže vinou EET zaniklo několik set hospod, je evidentní, že pravidla byla nastavena špatně. Pod čarou ponoru se ocitli ti nejchudší, nejslabší: malé hospody na malých vesnicích, sloužící spíše jako sociální služba než ziskový podnik.
Ve městě, zvlášť ve velkém, to tak člověku nedojde, ale hospoda je opravdu veliký vynález. Místo, kde se zaplétají skutečné, nevirtuální sociální sítě. V Brně, když zavře jeden podnik, byť oblíbený, vyroste jiný. Možná ještě lepší.
Na venkově je to však smutek. Z dětství si pamatuji pořekadlo, že ke každé vesnici patří kostel a hospoda. Když jsme však letos projížděli republiku po tři měsíce křížem krážem s knihou Žlutý baron a filmem Selský rozum, viděla jsem těch vesnic, kde není ani hospoda, ba ani žádný obchod, hromadu.
Jednou jsme se například pozdě večer vraceli domů přes Vysočinu a na silnici ležela čerstvě sražená srna. Můj otec-myslivec mi do telefonu poradil, abychom zastavili v nejbližší vesnici v hospodě, že tam bude jistě sedět myslivec, který se o ni postará…
Projeli jsme těch vesnic několik, ale žádnou hospodu jsme nepotkali. Nakonec jsme zazvonili na jeden z mála domů, kde se za oknem svítilo, a tam toho myslivce naštěstí znali.
Výjimky z EET pro vesnické hospody
Původně mělo být pointou mého psaní to, že kdybych se zčistajasna octla ve sněmovně a měla pohodlnou většinu, změnila bych parametry elektronické evidence tržeb tak, aby umožnila existenci hospody v každé dědině. I za cenu přivření oka nad šedou ekonomikou. Z putyky v Horní Dolní nikdo nezbohatne a stát nezchudne — naopak mu kvůli jejímu případnému zániku nejspíš přibude další duše na úřadu práce.
Že elektronická evidence tržeb vesnickým hospodám život rozhodně zkomplikovala, ukazuje i povedená reportáž s názvem „Bojovníci za pípou“ novináře Marka Šálka v magazínu Reportér. Jeden hospodský v ní říká, že mu EET bere šest stovek měsíčně, tedy jednu dovolenou ročně. Ale nemusí to být přece jen dovolená, může to být i pokažený spotřebič, cokoliv. Podstatné je, že EET onomu hospodskému sáhlo na peníze, které postrádá.
Jen měsíc po zavedení elektronické evidence tržeb podle finanční správy zavřelo 135 podniků. Číslo je to však poněkud zvláštní. Podle pivovarů, které mají o stavu hospod ve svých rajonech přirozeně velmi dobrý přehled, to bylo až třiapůlkrát víc.
K EET si pak přičtěme nový zákaz kouření — proti kterému osobně vůbec nejsem, ba naopak — a další, zejména hygienické normy. Vychází mi z toho, že založit své živobytí na vesnické hospodě dnes už není žádná legrace.
Hospoda žije tam, kde žijí lidé. Ale venkov se vylidňuje, případně se stává jen noclehárnou pro ty, kteří svou existencí závisejí především na městě — například zbohatlíky, kteří si v kraji mé babičky pod Beskydy budují své zdmi obehnané, přepychově ekologické biotopy. Společná práce mizí. Společný program ztrácí smysl. Jednotlivé rodiny zůstávají zavřené mezi svými čtyřmi zdmi. Není důvod spolu mluvit. Sdílet.
Úprava pravidel EET by jistě rozšíření venkovských hospod pomohla, ale sama o sobě nestačí. Proto bych zavedla ještě pár dalších pravidel, která by pomohla udržet práci a život na venkově; třeba dotace jen pro drobné zemědělce a živnosti, a už ne pro žádné Agro- ani další megaferty.
Hospoda na dědině je ponejvíce ukazatelem toho, nakolik v místě funguje společenství protkané vzájemnými vztahy. Je opravdu smutné projíždět po setmění ztichlou dědinou, kde v každém domě září tak akorát jedno okno modrým světlem televizní obrazovky.
Máme ještě v poměrně živém duchu, jak fungovaly hospody pod správou MNV a dnešní obecní zastupitelstva se těší největší důvěře obyvatel. V zastupitelstvech a radách těch nejmenší obcí je dnes největší potenciál občanské společnosti.
Výjimky z EET jsou jako každé jiné výjimky vždy obtížné. Je to jen další z ukazatelů, že platit daně musí všichni bez rozdílu.
Souhlasím rovněž s konstatováním rozdílů mezi jednotlivými obcemi a městy. (Pamatuji, jak mě před několika lety skoro šokovala nedostatečná nabídka restaurací v Kolíně, a to ještě více po poznání městeček na Vysočině, třeba Proseče.)
Mám rád, když jsou hospody a restaurace tradiční. Potěší mě, když narazím na nějakou, kde se zastavil čas a dokonce i ceny (ještě větší zázrak), nebo když mají nepřehlédnutelný místní kolorit. V případech takových kulturních zařízení svého druhu, by měl být aktivován vhodný mechanismus, který by umožnil jejich další existenci.
Svůj díl odpovědnosti mají ovšem také místní. I jim se leckdy poněkud zvýšily příjmy a nemusí se to projevovat jen tím důslednějším dojížděním autem za nákupy a do restaurací jinde (a separací od domácích doma v sedačkách a u lednic).
Pamatuji si, jak jsem v sedmdesátých letech přišel k večeru do Volar (a to to je prosím město) a toužil po tom dát si alespoň pivo a buřta. Nebylo tam vůbec nic, ani to pivo, ulice úplně pusté. Co dělali tamní obyvatelé? Nejspíš byli zalezlí a dívali se na jeden ze dvou kanálů československé televize. Nebo se tam dala chytit televize z Bavorska?