Návrh mediální reformy, jako by záleželo na faktech a demokracii

Jakub Patočka

Letošní srpnový seriál Uskutečnitelné utopie v Deníku Referendum přinese přehlídku myšlenek a podnětů, které by mohly vylepšit kvalitu života a změnit k lepšímu tvář společnosti. Začínáme textem šéfredaktora o médiích.

Kdybych po jeden den disponoval parlamentní většinou a mohl ji využít ke schválení jediného zákona, prosadil bych komplexní mediální reformu sestávající z několika kroků. Než je popíšu, zastavím se u toho, proč stav českých médií považuji za jednu z hlavních příčin současné krize české demokracie.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Média neplní komunikační potřeby společnosti

Česká média nedokážou plnit komunikační potřeby naší společnosti. Je tomu tak proto, že primárně sledují finanční a politické zájmy svých vydavatelů. Bludná ideologie, podle níž se trh nejlépe postará o kvalitu a distribuci informací i názorů, přivedla česká média do stavu řádově propastně horšího, než jaký byl v roce 1992 při zániku Československa. Ostrůvky pozitivní deviace na internetu, v Reportérovi, v některých zákoutích Economie a ve veřejnoprávních médiích na celkově neutěšeném stavu mění pramálo. Hlavními architekty mediálních obsahů jsou tu dnes oligarchové, propagandisté a obchodníci s předsudky a nenávistí.

Pokud jde o média tištěná, může být ještě hůř, ale ne o mnoho: snad kdyby Economii koupili Číňané. Zanikla tu spousta titulů, práci během posledního čtvrt století ztratily stovky novinářů. A čím dál od Prahy, tím hůř. Je například strašidelnou zkušeností projít se po chodbách nádherné budovy brněnského rozhlasu zející prázdnotou. Se škrty mizela také zkušenost, lokální deníky dnes masivně využívají práci studentů, kteří nemají zkušenosti životní, profesní, mnozí zápolí i s mateřštinou. V žargonu některých kateder žurnalistiky se tomuto poskytování bezplatné pracovní síly říká „praxe“.

Navzdory práci řady schopných novinářů je třeba říct, že už během éry zahraničních vydavatelů situace nebyla dobrá a zhoršovala se. Problém tkvěl v tom, že vydavatelé neměli k české demokracii žádný niterný vztah. Prostě tu vydělávali na prodeji reklamy, k níž se přibaloval čím dál chudší obsah. V momentě, kdy se na konci zpackané a médii málo kritizované „transformace“ konsolidovala nelegitimní moc nové oligarchie, zahraniční vydavatelé jejím protagonistům zdejší tituly ochotně prodali, zcela v intencích volnotržní ideologie.

Internet se původně jevil jako rovnostářský prostor svobody. Nyní však přednosti jeho anarchické povahy mizí a stupňují se její zápory. Grafika Pixabay

Také v audiovizuálních médiích není situace dobrá, byť o mnoho lepší díky existenci veřejnoprávních médií. Prostředí ovšem i zde křiví média soukromá. Představa, podle které pronájem vysílacích frekvencí přináší společnosti zisk, v testu realitou absolutně neobstála. Soukromá audiovizuální média, rádia i televize, provozovaná s cílem dobývat zisk svým vlastníkům, se neosvědčila. Společnost ohlupují, depolitizují, neposkytují ji žádnou kloudnou službu, jen kořistí.

Navíc nutí ke konkurenčnímu boji na poli křiveném propagací čím dál pokleslejšího vkusu také média veřejnoprávní — a tím mrzačí i jejich kvalitu. Člověk se neubrání otázce, zda ohlupování veřejnosti produkcí komerčních audiovizuálních médií není vlastně rafinovanou mocenskou strategií: zhlouplým lidem se snáz vládne. Mediálně-politická empirická zkušenost posledního čtvrtstoletí u nás zní: zprivatizujte si tisk a většinu éteru, dočkáte se Babiše.

Samozřejmě všechno dále zkomplikoval internet. Původně se jevil jako nakažlivě rovnostářský prostor svobody: všichni mohli publikovat a každý mohl ke všemu. Organizace prostředí internetu vyhledávači a sociálními sítěmi ale postupně vedla k tomu, že přednosti jeho anarchické povahy prakticky mizí, a naopak se stupňují její zápory.

Dva jsou stěžejní. Internet jednak zásadně ubral a rozptýlil finanční zdroje, jimiž tradiční média disponovala, a jednak umožnil institucím, které nemají odpovídající prostředky a schopnosti, předstírat, jako by také dělaly novinářskou práci a přinášely podstatné poznatky.

Tak se etablují „média“, která vydělávají na tom, že lidem přinášejí nepravdivé či vyloženě lživé „zprávy“ koncipované tak, aby utvrzovaly příjemce v jejich — často nenávistných — předsudcích.

I dřív se to dělo — v bulváru. Ten měl ale tomu odpovídající status i formální úpravu. Dnes ale stoky jako Parlamentní listy či různé Ruskem sponzorované propagandistické weby typu Sputnik vytvářejí konkurenční tlak přes démona „čtenosti“ či „sledovanosti“, který pak vede k tomu, že nepravdivé či nenávistné obsahy začínají publikovat i média hlavního proudu: u nás třeba Novinky, Echo, Reflex a samozřejmě Babišovy deníky.

Navrhované řešení

Mediální reforma, kterou máme na mysli, tedy vychází ze tří premis:

  1. Volný trh se jako regulátor kvality mediálních obsahů naprosto neosvědčil, a tak by měl být jako například i ze školství, zdravotnictví, penzijního systému či veřejné dopravy i z této sféry vykázán.
  2. Proměna mediálního prostředí po vzniku internetu znamená, že končí éra, kdy kvalita zpráv byla zaručena dostatečným počtem zákazníků ochotných za ně platit. Na internetu vzniká prostředí, které nepřiměřeně zvýhodňuje nenávistné a lživé obsahy, jež lze pořizovat s mizivými náklady, oproti zprávám a obsahům kriticky osvětlujícím realitu v její mnohotvárnosti, jež mají pořizovací náklady zákonitě řádově vyšší. Jinak řečeno internet v odvěkém souboji propagandy s pravdou masivně zvýhodnil propagandu. A tak jako dnes už nikoho nenapadne, že by veřejné osvětlení mělo být předmětem volného podnikání a pokládá se všeobecně za službu garantovanou a pořizovanou státem, bude nutné akceptovat, že v novém technologickém prostředí musí stát garantovat veřejné osvětlení i nad veřejným děním, tedy začít masivně financovat svobodnou kritickou žurnalistiku.
  3. Regulace je rodná sestra svobody. Šíření nepravdivých informací vydávaných za fakta je sociálně-patologickým jevem, který společnost ohrožuje nejméně v takové míře, v jaké by ji ohrožoval deregulovaný obchod s tvrdými drogami. Naše společnost tak ostatně už mnohdy vypadá. A tomu je třeba učinit přítrž.
  1. Konec komerčních rádií a televizí, posílení veřejnoprávních. Rádia i televize by nadále bylo možno provozovat pouze jako neziskové instituce ve veřejném zájmu. Veřejnoprávní televize i rozhlas musí hospodařit s podstatně vyšším rozpočtem. Alespoň jedna celostátní rozhlasová stanice má sídlit v Brně.
  2. Založení několika, pěti až devíti, mediálních domů, s různými ideovými platformami: od zelených přes sociálně-demokratické, liberální až po konzervativní. Tím by byla dána pluralita mediálních obsahů. Jednotlivé podniky by se zřizovaly na nadačním principu — podobně jako existují v Německu politické nadace a jak je dnes dle takového vzoru zakládáme též u nás. Základní jmění v řádu několika miliard korun na jedno vydavatelství by samozřejmě musel vložit stát, který by se ale současně tímto aktem zbavil jakékoli možnosti ovlivňovat složení správních orgánů jednotlivých vydavatelských domů. Tím by byla zaručena jejich politická nezávislost. Správní radu každé vydavatelské „nadace“ by tvořili zástupci ideově spřízněných institucí, zhruba třetina by mohla být zahraničních: všichni by dbali především na kvalitu obsahu. Ve všech případech by byl osou produkce vydavatelství tištěný deník a multimediální web. Výnos z dostatečně vysokého základního jmění by pokrýval případnou provozní ztrátu a současně garantoval ekonomickou stabilitu všech podniků. Je to jediný a elegantní způsob, jak dnes zbavit vlivu média vlastněná oligarchy. Vstupní nemalé náklady takového projektu se záhy vrátí na prostředcích ušetřených na obsluze korupce — díky práci stovek novinářů, působících opět v roli „hlídacích psů demokracie“, a nikoli v rolích mopslíků svých vydavatelů či „štvavých pitbulů“ rozdmýchávajících předsudky čtenářů.
  3. Vznik nového regulátora, disponujícího účinnými sankcemi. Když jsem v roce 1998 dělal rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem ke třicátému výročí československého reformního pokusu, řekl, že první článek ústavy by měl znít „Co škodí, se zakazuje“. Přesně podle tohoto kouzelně jednoduchého principu by musel fungovat nový mediální regulátor. Šíření nenávisti či šíření prokazatelně nepravdivých mediálních obsahů nemůže spadat pod ochranu svobody projevu. Je evidentním a naprostým selháním demokratického systému, pokud nebyl schopen dávno odebrat licenci organizované lhárně jménem TV Prima, pokud není schopen zlikvidovat Parlamentní listy či různé vývěry ruské propagandy, pokud dovolí Andreji Babišovi vlastnit MF Dnes a Lidové noviny, provozovat v nich hybridní stranickou propagandu a ještě se tvářit, že se jedná o normální svobodný tisk.

Demokracie potřebuje regulátora

Demokracie musí mít regulátora, který doplní masivní investice do svobodných, na politických i ekonomických tlacích nezávislých, pluralitních a kvalitních médií promyšlenými a účinnými sankcemi, jež znemožní ziskuchtivé šíření nenávisti. Zákony (na ochranu dobrého jména osobnosti nebo instituce či zakazující šíření nenávisti proti různým skupinám obyvatel), které takové konání zapovídají, máme, ale v mediální oblasti se prostě neuplatňují dostatečně široce ani účinně. Zřízení nového regulačního orgánu — mohl by nakonec zřejmě působit přinejmenším částečně i na bázi profesní autoregulace, podobně jako funguje v komorách advokátů či architektů — by to mohlo napravit.

Taková reforma by možná ještě nezaručila vítězství lásky nad nenávistí, ale vítězství pravdy nad lží by přinesla spolehlivě. Vrátila by médiím důstojnost a moc. Ušetřila by desítky miliard na obsluze korupce či na špatných politických regulacích — viz absurdní sumy odplouvající z českých dceřiných společnosti jejich zahraničním matkám. Zkultivovala by politické strany a veřejný život jako takový. Byla by to vlastně taková rekonstrukce státu, jenomže účinná.

Je to návrh mediální reformy vycházející bez příkras a vytáček z české zkušenosti posledního čtvrtstoletí. Staví také na hlubokém poznání zapsaném naším velkým předchůdcem Ferdinandem Peroutkou v Demokratickém manifestu: „Sociální vztahy mezi lidmi jsou udržovány na základě důvěryhodných slov. Když propagandista po dlouhou dobu zacházel se slovy svým způsobem, důvěryhodnost slov mizí, řeč přestává být spolehlivým komunikačním prostředkem, společnost se rozdrobuje. Pod povrchem připraven číhá chaos. Úsilí demokracie, aby slovům byl vrácen počestný obsah, aby pojmy znovu byly jasně definovány, je víc než politický boj. To je zápas o to, aby zůstalo zachováno jedno z velkých dědictví po minulých generacích — spojení lidí slovy, která odpovídají skutečnosti.“

    Diskuse
    Bývaly časy, kdy jsem měl vlastně velice podobné představy o pozitivním dohledu státu nad zneužíváním svobody slova.

    Ale nedá se nic dělat, takovéto představy jsou v naprostém rozporu s realitou. S realitou jak volného trhu potažmo kapitalismu - tak i s realitou samotného člověka.

    Nedá se nic dělat, ale tudy cesta opravdu nevede.
    MP
    August 1, 2017 v 18.52
    Velmi zajímavé, uvažuji vlastně podobně
    Ale zároveň opravdu asi neprůchodné.
    Okamžitě by se - a nejen z řad tvrdé pravice - ozval rozhořčený povyk:
    1. znárodňování
    2. státní cenzura...

    (Tohle by odmítli i středoví liberálové a la Respekt.)

    Co s tím?
    MH
    August 1, 2017 v 21.50
    Návrhy jsou to sympatické, ale průchodnější možná bude vyhnat oheň ohněm: pokud na lživé propagandě dnes lze vydělávat, dohled RRTV se musí zpřísnit a rozšířit na všechna média s jistou sledovaností, včetně internetových. Dohled by musel mnohem razantněji pokutovat šíření zavádějících, neověřených a nedoložených zpráv. Bulvární média typu Prima a Nova by nejspíš musela investovat do dramatického zlepšení kvality zpravodajství aby se opakovaným a vysokým pokutám vyhnuly. Média která existují pouze za účelem lživé propagandy majitelů (PL a spol.) by naopak musela RRTV zablokovat a v spolupráci s firmami jako jsou Google a Facebook, odstranit z českého prostředí. To vše se nevylučuje se státní podporou redakcím, která je na jazykově malém trhu (10 milionů český hovořících) stejnou nezbytností, jako podpora místní poezie, filmu nebo překladatelství.
    Jakub Patočka na závěr říká, že jeho představa o mediální reformě staví na hlubokém poznání dané problematiky, jak ho vyjádřil Ferdinand Peroutka.
    Já osobně si nejsem vůbec jistá, jestli by se dnes Patočkova reforma Peroutkovi líbila. Situaci by nejspíš taky viděl jako kritickou, ale že by viděl recept na nápravu v takto radikálním mocenském opatření?
    Obávám se, že pozitivní efekt by byl pouze krátkodobý, protože reformou naordinovaná média by pod knutou institucionální regulace dříve nebo později zdegenerovala, zatímco nelegální nebo pololegální zóna, která by se úspěšně začala vydávat za Jánošíka, by měla čtenářské žně. Její patologické výplody by měly ještě větší vliv než teď. Zákazy a postihy by to podtrhovaly.
    August 3, 2017 v 8.57
    Co když regulátor zakáže DR?
    O státní cenzuře by nepochybně mluvil i Jakub Patočka, kdyby ten mocný regulátor usoudil, že to, co škodí, je Deník Referendum.

    Podřídit veškerá média státní moci vypadá jako dobrý nápad jen dokud si představujete, že moc bude na vaší straně.
    JS
    August 3, 2017 v 11.45
    hluboce nesouhlasím
    A musím říct, že mě velmi mrzí, že zrovna nápadem na cenzuru se začíná série "myšlenek a podnětů, které by mohly vylepšit kvalitu života a změnit k lepšímu tvář společnosti".

    Pan Patočka píše: "Původně se [Internet] jevil jako nakažlivě rovnostářský prostor svobody: všichni mohli publikovat a každý mohl ke všemu."

    Ano, a tak by to mohlo pokračovat, v duchu "Manifestu Kyberprostoru" (který už jsem víckrát odkazoval a udělám to znovu: https://www.eff.org/cyberspace-independence). Jenže někteří lidé, jako pan Patočka, v tom vidí spíše jakési bitevní pole, které je potřeba obsadit a nesouhlasné názory potlačovat. Naopak - tihle lidé jsou ti, co to zkazili.

    Obhajoba svobody slova se přece měří právě tím, že se zastanete těch, s kterými hluboce nesouhlasíte.

    Ale možná, že to pan Patočka myslí dobře. Jenže dopouští se omylu, když se domnívá, že lidé nejsou schopni rozeznat realitu a virtualitu. Ale to je přece omyl; drtivá většina lidí je schopná rozeznat kontext nějaké akce. Například, nechcete zakázat lidem, aby byli nazí doma, z obavy, že budou nazí na veřejnosti, že nerozeznají kontext, v kterém mohou být nazí. Na něco podobného naráží třeba tento komentář: https://www.youtube.com/watch?v=ohzJqq_m3uo (který zdůrazňuje, že zobrazení násilí není totéž co násilí)

    Celé to je prostě velmi patronizující postoj.
    IH
    August 3, 2017 v 19.30
    Návrh Jakuba Patočky se take podle mne příliš nepovedl. Předestřené řešení je nejen nereálné, to by se dalo v rámci žánru asi přejít, ale je vlastně vyháněním čerta ďáblem. Nebo, chcete-li, ďábla čertem.

    Pro výše uvedené bychom však neměli nevidět problém sám. Je skutečností, že stará svoboda slova, resp. tisku, jak se na Západě historicky etablovaly, není glejtem na mrzačení jiných stejně podstatných hodnot.

    Když si koupím řekněme boty, jídlo v restauraci nebo potraviny v supermarketu, nekupuji nosič reklamy na související, natož nesouvisející nabídku. Kvalita a nezávadnost produktů je sledována, fungují tu četné mechanismy, mj. i kontrola ČOI. Na farmářském trhu není zajisté vždy vše úplně v pořádku, ale „prašivky“, natož muchomůrky se tam prodávat nesmějí.

    Když si v supermarketu vyberu zboží, na jehož složení a kvalitu
    se mohu celkem spolehnout, postojím občas u stojanů s časopisy a novinami. Zamyšleně a smutně. Nebudu zde evokovat chytlavé barevné obálky stejného ražení (dohromady od pár vydavatelů), parafrázovat iritativní titulky, bulvární sdělení ani věčné vytěžování atraktivních událostí a cizích zjištění. Víme snad všichni, o co jde.

    Dospělí se těší stejné ochraně (neříkám, že vždy dostatečné) před podnikatelskou neférovostí třeba v potravinářství jako nezletilí. Jsou rovněž ušetřeni reklamního obtěžování, pořídí-li si „normální“ spotřební zboží, jen v případě mediálních produktů je tomu jinak. Proč?

    Když jsou tradiční a elektronická média prostě oborem podnikání, tak, prosím, se vším všudy.
    DU
    August 4, 2017 v 8.58
    Více Moravy a Slezska ve veřejnoprávní televizi
    Děkuji za pěkný článek. Píše se v něm, že "Alespoň jedna celostátní rozhlasová stanice má sídlit v Brně." Proč tak skromně? Alespoň jedna veřejnoprávní televize nebo celostátní stanice by měly provozovat tradiční studia v Brně a Ostravě.

    O samostatné televizi v Brně svého času uvažoval jeden ředitel brněnského studia a za nevyjasněných okolností byl potom z funkce odvolán. Bylo to v době, kdy ČT v Brně točila slavné pohádky (Lotrando a Zubejda) a seriály (Četnické humoresky). Kdy se na Moravě a ve Slezsku vstávalo s "Dobrým ránem z Moravy a Slezska" a ve vysílání se střídalo brněnské studio s ostravským.

    Tato "utopie" se v demokratických poměrech již začala realizovat. Proč regionální studia v Brně a Ostravě, která spádově zastupují 40% koncesionářů, dostávají jen 20% z vybraných příspěvků?
    MP
    August 4, 2017 v 14.4
    Možná jsme ale na Patočkův návrh příliš přísní
    Např. odlišení pravdy a lži je skutečně nezbytné.

    Byl bych spíš pro zřízení nějakých mediálních soudů, samozřejmě veřejných, kde by byla strana žalující (regulátor) a žalovaná, jež by se měla právo bránit. Pokud by ale nějaké médium bylo odsouzeno, muselo by zaplatit velmi vysoké pokuty a zároveň zveřejnit tvrdé omluvy typu: Lhali jsme apod.

    Problémem ovšem zůstává, že většina manipulativních zpráv není vysloveně lživých na rovině fakt, avšak je zavádějící v jejich interpretacích. Hraje si se slovy, jejich významy, konotacemi, dojmy atd. Jednoduchý a častý příklad: Nadpis vytrhne z kontextu určitou, ne příliš podstatnou informaci a zveličí ji. Čili šlo by vlastně o lingvistické souboje ze sémantiky atd.

    A ještě obecněji řečeno, předpokladem by ovšem bylo rozloučit se lidovým postmodernismem, který je čirým relativismem a říká, že pravda neexistuje. Jak upozorňuje M. Hauser a vlastně i Žižek, dnešní ultrapravice je dokonale postmoderní: když může být pravda všechno, tak proč by nemohl být pravdivý rasismus?
    MP
    August 4, 2017 v 14.9
    A ještě bych uzákonil - což by snad opravdu šlo -
    povinnost každého média zveřejnit polemickou reakci, minimálně toho, o koho v textu jde, kdo je v něm kritizován apod.
    + Další komentáře