Jak by řekl sametovým hlasem herec Pavel Soukup: „O internetu je rozšířena řada polopravd a mýtů. A mnozí se jimi řídí.“ Jedna z nejoblíbenějších pověr vítá sociální sítě a vůbec internet jako příslib digitální demokracie. V této utopii si uživatel sedí u počítače, nakupuje a platí bitcoiny a schvaluje zákony kliknutím myši.

U toho se chechtá, jak mazaně obchází staré vládní struktury a regulace trhu. Připomíná tak obézního Američana, který rychlostí chůze frčí na pojízdné sedačce supermarketem a u toho mává vlajkou Konfederace.

Problém totiž přichází už se samotnou identitou na sociálních sítích. Za jakým profilem se skrývá skutečný občan a který je jenom falešnou nástrahou? Na nejistotu chce upozornit dánský umělec Constant Dullaart se svým projektem „Možnost armády“.

Vyzývá, aby se uživatelé na Facebook přihlašovali pod jmény vojáků z 18. století, které najímala Británie v boji proti Americe během války o nezávislost. Chce tak vytvořit provokativní armádu mrtvých žoldáků. Proč? Podobné šiky placených pěšáků se totiž už nyní pohybují na internetovém bojišti.

Zuckerberg z chatrče

Každý přece slyšel o „klikacích farmách“. U nich si firmy zaplatí lajky, které nepochází od skutečných jedinců, ale jsou vytvořeny skrze falešné profily. Taková služba dává smysl: třicet jedna procent potenciálních zákazníků nejprve zkontroluje počet fanoušků výrobku na sociálních sítích. 

Jedna z velkých klikacích farem - shareyt.com - se nachází v bangladéšském hlavním městě Dháka. A je skutečným kapitánem tohoto trhu: honosí se vygenerováním milionů lajků a k dispozici má přes osmdesát tři tisíc profilů. Vlastník se ve skrytě natáčeném rozhovoru pochlubil, že třicet až čtyřicet procent všech lajků pochází právě z Bangladéše. Tyto šiky neexistujících uživatelů pak veřejné mínění nejen ovlivňují, ale zhusta i přímo spolutvoří.

Například britští producenti prakticky neznámého animovaného filmu Sir Billi se rozhodli využít drobnou částku rozpočtu na tento druh propagace. Za pár měsíců jim na Facebooku naskákalo 40 tisíc podporovatelů, a přestože byl snímek uveden jen v Jižní Koreji, téměř největší počet lajků pocházel z dhácké firmy. Filmaři přitom zaplatili jen 271,4 liber.

Provozoval totiž nabízí za málo peněz (patnáct dolarů), hodně lajků (až tisíc). Směšná částka není překvapivá. Pracovní podmínky klikačů jí odpovídají. Makají za zamřížovanými okny, často i do noci. Co z toho mají? Za tisíc lajků si vydělají jeden jediný dolar. Místním vládcem Facebooku tak není Mark Zuckerberg, ale spíše dhácký vedoucí pracovník s přezdívkou Russell.

Západ se zkrátka vrátil ke starému dobrému kolonialismu. Winston Churchill v době britské nadvlády prohlásil: „Nenávidím Indy. Je to brutální národ s brutálním náboženstvím. Za hladomor si mohou sami, protože se množí jako králíci.“ Britské království přitom roku 1943 vyvezlo z Indie 70 tisíc tun rýže za pouhých šest měsíců. Ve stejném roce zemřely hladem tři miliony Indů.

Teď je situace samozřejmě lepší: vyváží se pouhé lajky, a pokud některý z pracantů nevyžije s jedním dolarem, není problém namnožit stovky dalších skrze facebookové profily (stejně ty Indy od sebe nikdo nerozezná).

Budiž revoluce, řekl Twitter