Podle Pirátů, Seznamu, Lupy a řady lidí, kteří přes pirátské streamové weby sledují Teorii velkého třesku, hrozí internetu cenzura. Tu má rozpoutat sněmovnou čerstvě schválený zákon o hazardních hrách.

Úředníci ministerstva financí mají získat pravomoc k tomu, aby sestavovali černou listinu internetových stránek, které poskytují v České republice nelegální formy online sázkových her a následně po poskytovatelích internetu vymáhat jejich blokování.

Kritikům zákona vadí, že o tom, jaké internetové stránky se na seznamu ocitnou, bude rozhodovat ministerstvo. To je totiž řízeno ministrem a ministr je politik. A cenzura je cenzurou právě tehdy, když o tom, co se smí a co nesmí říkat či psát, rozhoduje právě politik.

Ministerstvo dostává podle Pirátů do ruky nebezpečný nástroj, který v budoucnu může být zneužit i proti jiným, hazardu prostým stránkám. Piráti také říkají, že obecně nic nenamítají proti regulaci hazardu. Ta by ale prý měla být ve virtuálním prostředí svěřena buďto soudu, nebo speciálnímu regulátorovi, který by měl být politicky nezávislý.

Cenzura a cenzura

Pirátsko-geekskému odporu upřímně řečeno nerozumím. Samozřejmě, že cenzura je nepřípustná. Co přesně ale myslíme cenzurou? Je jakákoli regulace jakékoli informace projevem cenzury? Je cenzurou už jen moderování veřejné debaty? A je internet exkluzívním prostorem, který by měl mít svá vlastní pravidla lišící se od pravidel zbytku veřejného prostoru? Pokud kritikové zákona odpoví na všechny tři otázky kladně, vyvstává tím totiž řada nejasností:

Tou první je samotná povaha fungování internetu. Představa, že internet je neposkvrněným či zcela svobodným prostorem, ve kterém se svobodně sdílejí všechny informace, je nesprávná. Obsah internetu není regulován pouze zlovolnými vládami s autoritářskými choutkami — je přeci regulován a tříděn už internetovým prohlížečem a vyhledávači, které ho „indexují“.

Google nebo Seznam obsah webu indexují, tedy jinak řečeno určují, jaké výsledky vyhledávání se zobrazí jako první, které se ve vyhledávání zobrazí na straně 86 a které se mu nezobrazí vůbec. Téhle neviditelné části internetu se říká „hluboký web“ (deep web). Ten obsahuje nepřeberné množství obsahu, který tvoří například heslem chráněné databáze, stránky se skriptovaným obsahem či stránky obsahující multimediální obsah, prostě všechno, co není vyhledávač schopen zpracovat. Velikost hlubokého webu je těžké měřit, ale podle různých odhadů může obsahovat zhruba 450—550krát více informací, než indexovaná a běžnému uživateli přístupná část internetu.

Drtivá většina těchto dat plní technickou roli. Jejich nezobrazování uživatelům žádnou újmu nepůsobí. Součástí hlubokého webu je ale i takzvaný „temný web“. Na něm si vyměňují informace političtí disidenti, obchoduje se tu se zbraněmi nebo prodávají drogy.

Za součást darknetu lze označit i stránky, které byly vyhledávači záměrně odstraněny z výsledků vyhledávání, protože například šířily obsah chráněný autorskými právy. Specifickou kategorií jsou pak internetové stránky a služby, jejichž zobrazení je třeba omezeno na určitý region. A takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Virtuální Koniáši

Internet tedy není panenskou zemí čistých informací, ale je sám na jejich selekci postaven. Ať už jde o technické opatření zajišťující fungování webu, záměrné skrývání či preferování obsahu, se selekcí informací bez vědomého souhlasu uživatele se v různé podobě setkáváme prakticky při každém kliknutí.

Když Facebook na základě nikým nekontrolovaného úsudku admina smaže stránku, která porušuje jeho vlastní pravidla (jakkoli jsou v mnoha ohledech vágní a rozhodně nemají sílu zákona), jedná se o akt, který se cenzuře blíží mnohem více, než blokování online citrónků. Přesto se nevzmáhá vlna odporu proti cenzurním zásahům Googlu nebo poskytovatelů obsahu.

↗

Představa, že internet je zcela svobodným prostorem, ve kterém se svobodně sdílejí všechny informace, je nesprávná. Jeho obsah přitom není regulován jen vládami. Foto lodzpost.com

Piráti kopírují neoliberální model uvažování, ve kterém je veřejnému sektoru maximálně znemožněna intervence do veřejného prostoru, zatímco soukromý sektor může provádět intervence téměř libovolné.

Na internetu platí právo silnějšího, s jedinou výjimkou, kdy by tím silnějším měl být stát. Protože co je soukromé, to je nedotknutelné, a co je veřejné, to by mělo být v maximální možné míře potlačeno a nejlépe nahrazeno soukromým.

Jak už bylo řečeno v úvodu, pokud má být podle Pirátů internet regulován, pak jen speciálně k tomu vytvořeným regulátorem nebo soudem, tedy orgány oddělenými od výkonné moci. Opět se nabízí otázka, proč by tomu tak mělo být. Může zajistit internetový regulátor, že regulace bude nezávislá na mocenských zájmech a tlacích?

Podívejme se tedy na to, jak se v podobné roli osvědčily regulační úřady jiných odvětví. Můžeme začít třeba u Energetického regulačního úřadu a pokusu o prosazení nových tarifů pro výpočet ceny elektřiny. I Rada České televize je po celou svou existenci zářivým příkladem regulátora, který nepodléhá mocenským tlakům. Spekulovat o tom, zda je průměrný český soudce na rozdíl od státního úředníka nepodplatitelný a nezávislý můžeme třeba se soudcem Berkou.

Kdo smí regulovat

Jestliže má být regulace online hazardu podřízena ministerstvu financí, které reguluje i všechny ostatní formy hazardu, nejedná se o nic nemorálního či odsouzeníhodného. Ministerstvo financí konečně není samo o sobě výsostně politickým orgánem, ale profesionální byrokratickou institucí, která by měla být vůči politickým zásahům do svého fungování imunní.

Jistě, česká veřejná správa je všechno, jen ne dokonalá. I argumentace profesionálním úřednickým aparátem může působit naivně. Přesto však ministerstvo podléhá demokratické kontrole — na rozdíl od subjektů, které internet „cenzurují“ už dnes a které se nezodpovídají nikomu.

Pokud bude proces regulace internetového hazardu transparentní a pod kontrolou veřejnosti a pokud se bude zaměřovat pouze na předmět své regulace, je zcela legitimní a může jej uskutečňovat i ministerstvo financí.

Neznamená to přitom, že zákon je dokonalý. Především z hlediska praktických dopadů pro malé poskytovatele internetu je jeho současná podoba krajně problematická a zaslouží si úpravy. A taky je tu darknet, do kterého se zdatnější uživatel internetu stejně dostane.

Přesto přese všechno zní křik o začátku cenzury internetu až příliš hystericky.