Každý novinář občas udělá chybu. Tak jako u každé jiné profese, ani tady nelze omyly při práci prostě zcela vyloučit. Mezi atributy seriózních médií proto patří i schopnost korigovat vlastní chyby. Opravy a omluvy v nich tvoří často stálou rubriku, jako třeba v případě BBC. Falešné zprávy, to je však docela jiný příběh: jde o úmyslnou výrobu smyšlených a zavádějících informací. Někde je důvodem zisk, někde postranní agenda a její propaganda.

V českém prostředí operuje řada dezinformačních serverů jako Parlamentní listy, Aeronet, Sputnik, Protiproud či Czechfreepress. Používané metody manipulace se různí, od publikace smyšlených zpráv po různé formy ovlivňování čtenářovy interpretace a schovávání se za komentáře a rozhovory s „autoritami“.

Takzvané alternativní servery však nejsou jedinou doménou falešných zpráv. Mezi jejich aktivní producenty patří i server Novinky.cz. Redakce po upozornění na chybu v některých případech provádí opravy, nicméně v samotné praxi pokračuje beze změny a významově lze u falešných zpráv na Novinkách najít společného jmenovatele: protiimigrační a protiunijní postoj. To platí i pro dvě falešné zprávy z období těsně před Vánocemi.

Podepiš se jako Time

Častým typem „chyby“ na Novinkách je „špatný překlad“ zahraničního tisku. Dvaadvacátého prosince vydaly Novinky zprávu, která se tváří jako převyprávění obsahu původního článku časopisu Time. Autor české verze není uveden.

Nese titulek „Útok v Berlíně prokázal, že Merkelová selhala, píše Time“ a snaží se čtenáři vnutit představu, že časopis Time nějak analyticky dospěl k názoru, že útok v Berlíně je důsledkem politiky kancléřky Merkelové. Nic takového však v článku Time není. Redaktor Novinek zato opakovaně vytrhává z kontextu citace především členů ultrapravicové AfD a prezentuje je jako názor deníku Time.

Novinky například tvrdí: „‚Teď už je nad slunce jasné, že svou vstřícnou politikou do Německa importovala terorismus…,‘ píše magazín Time na svém webu.“

Time ale píše něco úplně jiného. Na úvod upozorňuje, že někteří vládci jako Putin nebo Erdogăn využívají teroristické události k posílení vlastní moci, což však není případ Merkelové, pro kterou jsou podobné události naopak nepříznivé. Dále zmiňuje snahu některých oponentů svalit vinu za útok na Merkelovou: „Zatímco policie ještě zkoumala kamion na tržišti, oponenti Merkelové již svalovali vinu za útok právě na ni a tvrdili, že svou vstřícností k uprchlíkům importovala terorismus do Německa.“

Novinky pokračují: „A občané — zatím na sociálních sítích — právem žádají, aby jasně řekla, jak bude problém řešit, píše magazín Time na svém webu.“

Ten však opět píše něco jiného: „Ačkoli předčasné a poněkud bezohledné, tyto poznámky jsou ještě krotké v porovnání s projevy frustrace obyčejných občanů na internetu. Mají oprávněný důvod necítit se bezpečně, zvláště poté, co se ukázalo, že zadržený Pákistánec není pachatelem, a ten zatím uniká.“ Z oprávněného pocitu sníženého bezpečí, o kterém píše Time, tak Novinky vyrobily oprávněný požadavek, aby Merkelová řekla, jak bude řešit svoje selhání, které Novinky vykonstruovaly v předchozím odstavci.

V textu se dokonce vyskytují dva odstavce, které si redaktor Novinek zcela vymyslel a v původním textu Time pro ně nenajdeme žádný významový ekvivalent: „Konfrontována s tragickými důsledky chaotické, prakticky nekontrolované imigrační vlny se kancléřka opět nedokázala k věci postavit čelem. Nepřiznala chybu a neslíbila, že se alespoň pokusí nabídnout řešení. Tak jako vždy teroristický útok pouze odsoudila jako odporný čin.“

„V Německu — pokud jde o kontrolu a zvládání migrace — přitom podle všeho selhávají všechny složky státního aparátu. Tunisan podezřelý z útoku na vánoční trh v Berlíně se v první řadě vůbec neměl stát účastníkem azylového řízení, protože pochází z takzvané bezpečné země, a není proto důvod poskytovat mu v Evropské unii ochranu. Když už se jím stal a tajné služby ho sledovaly, bylo jejich úkolem identifikovat a eliminovat skutečné riziko.“

Novinky tak dosti zákeřně obelhávají čtenáře. Zneužívají jméno světově proslulého amerického týdeníku, aby pod jeho záštitou prezentovaly svoje vlastní postoje, které se tímto snaží před českou veřejností legitimizovat coby údajnou součást diskurzu respektovaných světových médií. Jde o obyčejný podvod. 

Analýza naruby

Falešnou zprávou je i jiný článek, který Novinky vydaly v ten samý den. Jmenuje se „ANALÝZA: Kauza vítání migrantů a déšť miliard“ a jako autor je uveden Petr Schnur.

Autor se snaží přesvědčit čtenáře, že většina lidí a institucí, kteří v Německu pomáhají imigrantům, jsou součástí spiknutí, jež má za cíl obrovské finanční zisky. Sugeruje, že veřejně prospěšné instituce, které se do pomoci zapojují, tají svoje financování: „V Německu patří k těm, kdo sice nějak bilancují, ale o svých příjmech i výdajích raději mlčí, i organizace, které jsou obecně vnímané jako všeobecně prospěšné. Proč se těmi čísly nechlubí?“

Ačkoli autor slibuje analýzu a nahlédnutí za oponu, neuvede jediný příklad, takže nevíme, kdo je tím hříšníkem. V dalším textu se ale otírá o Červený kříž, takže si jej můžeme namátkově prověřit. Jeho výroční zprávy jsou veřejně snadno přístupné, žádné utajování se nekoná.

Pokud dosud nevíme, kdo na migraci tajně vydělává, třeba se aspoň dozvíme, kdo a jak na ní tratí: „Kdo na masové imigraci prodělává, je již jasné — daňový poplatník. Institut německého průmyslu IW se sídlem v Kolíně nad Rýnem spočítal náklady na migraci na léta 2016—17 přinejmenším na 50 miliard eur.“

Příchod finanční katastrofy se autor snaží sugerovat tím, že vytrhává z kontextu a překrucuje informace výzkumné ekonomické instituce. Zpráva kolínského institutu však říká něco zcela jiného: migranti podle ní přispějí k ekonomickému rozvoji Německa.

Následuje senzační odhalení toho, kterak si zlatý důl z imigrace udělaly dokonce i pojišťovny: „Málokterý Němec ví, že žadatelé o azyl nedisponují například pojištěním povinného ručení za škodu, což v praxi znamená, že tuzemec materiálně nebo jinak poškozený „uprchlíkem“ si musí vzniklou škodu hradit sám. Na rozdíl od prostého občana tato maličkost pojišťovnám neunikla — takže začaly lobbovat za logické povinné pojištění azylových žadatelů. To se obyčejně pohybuje mezi 50 a 80 eury na osobu za rok a v případě žadatelů o azyl jde v Německu samozřejmě z veřejných rozpočtů. Vezmeme-li v potaz přes milión a půl nově příchozích plus očekávaný příliv v rámci spojování rodin a přidáme-li k tomu žadatele z dob před rokem 2015 bez odpovědnostního pojištění, lze lehce postřehnout nejen výši rozpočtů, ale zároveň i vývar pojišťovacích ústavů.“

Předně, v Německu, stejně jako u nás, neexistuje žádná povinnost osobního pojištění proti způsobené škodě. Toto pojištění (personal liability insurance) je dobrovolné. Povinné pojištění motorových vozidel oproti tomu platí pro všechny, tedy ani azylant nesmí jezdit nepojištěným vozem. A jak se to má ve skutečnosti s oním nedefinovaně obrovským ziskem chamtivých pojišťoven, které údajně lobbují za povinné pojištění azylantů? Pojišťovna Allianz přišla s návrhem, jenž by umožňoval městským částem, které by se pro to samy rozhodly, hromadně pojistit azylanty z jejich katastru. Nejedná se o 50—80 eur ročně, ale 36—60 a Allianz navrhuje pojištění jako dobrovolné, nikoli povinné.

Mezi další parazity na imigrantech patří podle autora farmaceutický průmysl, který se provinil tím, že nevylil svoje léky do kanálu a prodal je těm, kdo o ně měli zájem.

„Vedle tohoto poněkud bizarního příkladu ovšem existuje migrační byznys natvrdo. Tak třeba farmaceutický průmysl, již beztak hýčkaný politickou lobby i německým státem, objevil náhle své měkké srdce pro „uprchlíky“ poté, co se dočkal díky vysokému odběru léků na žloutenku typu C zvýšeného obratu v miliardové výši.“

Z „analýzy“, která ovšem neobsahuje žádná fakta, pouze pohazuje abstraktními „miliardami zisku“, se dále dozvídáme, že organizace, které se podílejí na pomoci imigrantům, tvoří údajný kartel: “A pokročme dál. V Německu funguje kartel pečovatelských institucí, pro který se už vžil název azylový. Říká se mu také sociální průmysl. K jeho největším členům patří Caritas, Německý Červený kříž (DRK) a Sociální péče pracujících (Arbeiterwohlfahrt — AWO). K těm je třeba ještě přičíst nadace a spolky zaměřené na integraci migrantů.“

Koho a jak vytlačuje tento údajný kartel z trhu, se opět nedozvíme, natož pak jaké jsou pro to důkazy. Něco však naznačí zmínka o „sociálním průmyslu“, označení, která se podle autora v Německu „vžilo“. Ono se totiž nevžilo ani tak v Německu, jako mezi populisty a ultrapravicovými kritiky imigrace, jimiž je používáno jako nadávka.

A jízda faktů v protisměru stále nekončí. Autor přichází s bombastickým tvrzením, že onen záhadný kartel měl v roce 2012 v Německu obrat 140 miliard eur, tedy více než třetinu celého spolkového rozpočtu: „Na tento obří komplex jsou napojeni advokáti, bezpečnostní agentury, restaurační servis pro speciální muslimskou stravu a úklidové služby. Roční obrat kartelu se v Německu již v roce 2012, tedy před masovou imigrační vlnou, pohyboval okolo 140 miliard eur. Nyní ještě podstatně vzrostl. Jen pro srovnání — globální koncern McDonald’s vykazoval ve stejném roce v Německu obrat 3,25 miliardy eur. Přitom ze sociálního průmyslu jen například Caritas otočila v Německu 55 miliard eur, z toho osmdesát procent šlo z veřejných peněz.“

Když se podíváme do výročních zpráv německé Caritas, její příjmy se setrvale pohybují v desítkách milionů eur. V roce 2014 to bylo 69 milionů, v roce 2015 pak 82 milionů, z toho veřejné financování tvořilo asi polovinu. Kde autor přišel ke svým o tři řády vyšším číslům, není jasné, protože zde, stejně jako všude jinde v jeho „analýze“, chybí byť i jen náznak zdroje.

Místo toho autor analyticky skuhrá, že Caritas tají, kolik peněz spotřebuje na svoji režii: „Kolik procent spolknou samy tyto molochy na svůj chod, a kolik je skutečně vynaloženo na vlastní péči o „uprchlíky“, se vzhledem k minimální transparentnosti této instituce veřejně nelze dozvědět. Je nicméně jasné, že masový příliv imigrantů nebývale zvýšil poptávku a tím i posílil charitativní byznys.“

Snad není ani třeba zdůrazňovat, že zmíněné výroční zprávy jsou veřejně přístupné a své mzdové i další náklady samozřejmě rozepisují v položkách.

Novinky zkrátka publikovaly text, který je na první pohled po formální stránce extrémně nekvalitní a obsahuje neuvěřitelné množství lží a manipulací. Editor Novinek text nejenže vydal, ale ještě ho označil za „analýzu“. Z rozboru textu je však zřejmé, že jde o dezinformační blábol, jehož cílem je stigmatizovat jakoukoli interakci s imigranty coby nemorální finanční obohacení.

Osobní poznámka

Historie stejným směrem překroucených zpráv na Novinkách je poměrně dlouhá na některé jsem v minulosti upozorňoval. V jednom případě v květnu 2016 mě kontaktoval redaktor Novinek (jméno neuvádím záměrně) s omluvou, že chyba nebyla úmyslná a že vadný článek opraví, což udělal.

Poté se odehrála drobná událost, kterou jsem tehdy nechtěl zveřejňovat. Nicméně ve světle pokračujících selhání to udělám, protože to může posloužit jako určité vodítko k vysvětlení, co se v redakci Novinek odehrává.

Redaktor mě kromě mailu kontaktoval i na Facebooku. Náš rozhovor byl slušný a já si ho poté přidal mezi facebookové přátele, on mě potvrdil. Zběžně jsem se podíval na jeho profil a všiml jsem si, že občas sdílí příspěvky propagandistické organizace We are here at home, zaměřené proti imigrantům a EU. Když jsem se chtěl na jeho profil podívat po několika dnech znovu, byl pro mě už nedostupný, protože mě z přátel odstranil.

Zdá se tedy, že za mizernou úrovní serveru Novinky stojí skutečnost, že redaktoři (někdy nevědomě, někdy vědomě) manipulují zprávy podle svých osobních postojů a editor na ně buď nezvládá dohlížet, nebo v tom redaktory sám podporuje.

Ať už je příčina jakákoli, jisté je, že dokud se poměry v redakci nezmění, budou Novinky nadále patřit k braku české mediální scény.