Na začátku března letošního roku se na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy konala důležitá konference s názvem „No hate. More Speech“. Akce měla přinést různá řešení, jak bojovat proti nenávistným projevům ve virtuálním světě a také mapovat situaci v České republice a v Německu.

Na mnohých internetových fórech a sociálních médiích se totiž objevují otevřeně nenávistné výroky. Jsou namířeny jak proti jednotlivým osobám, tak proti určitým skupinám. Často se objevuje také vyhrožování násilím. I když agresivní komentáře existují již dlouho, v současné době roste jejich intenzita v rámci sociálních sítí. Existuje způsob, jak proti nenávisti na sociálních sítích a kdekoliv jinde na internetu bojovat?

Je třeba mluvit s provozovateli sociálních sítí

Hostem konference byl Christian Lange, parlamentní státní tajemník spolkového ministra spravedlnosti a ochrany spotřebitele Německa, a Jiří Dienstbier, člen Senátu České republiky a bývalý ministr pro lidská práva a rovné příležitosti.

Hned v úvodu Lange uvedl, že svoboda slova je důležitým prvkem demokratické společnosti. Při zákrokům proti nenávistným projevům nemá docházet k porušování tohoto aspektu. Je spíše potřeba najit nové nástroje a řešení, které pomohou dodržovat práva a zákony i ve virtuálním světě. Každá debata má totiž svou hranici a neměla by vést k násilným výzvám, rasové nesnášenlivosti nebo antisemitismu.

Podobných zlostných zpráv nejsou ušetřeni dokonce ani politici. Takovou zkušenost v Německu získala například jedna ze členek Strany Zelených. Rozhodla se ale aktivně zakročit. Našla adresy lidí, kteří jí psali nenávistné zprávy, a se zástupcem médií je navštívila. Chtěla s nimi diskutovat, požádala je, aby jí svoje výroky opakovali. Nikdo se však nechtěl přiznat a říci výhružné věty přímo očí. „Asi je snadnější něco odkliknout, než nadávat osobně,“ dodává Lange.

Projektů, které jsou zaměřené proti internetové nenávisti, je v Německu mnoho a spolková vláda je podporuje. V roce 2017 bylo vydáno více než sto milionů eur na projekty, které se snaží potírat pravicový extremismus a které podporují mediální vzdělávání. Velkou podporu mají také neziskové organizace, které se snaží bojovat proti nenávisti. V rámci předmětů jako jsou občanská nauka nebo německý jazyk potom fungují plány zaměřené na mediální výchovu.

Christian Lange také zdůraznil, že je na čase vést politický dialog s provozovateli sociálních sítích. Jsou to právě oni, kteří mohou najít východisko, a pomoci tak kultivovat „virtuální scénu“. Nejde ale o cenzuru, z facebooku se nemá stát soudní síň. Důležité ovšem je, aby taková virtuální místa fungovala jako prostory, kde se může každý bez rozdílu bezpečně vyjádřit.

V Německu existují daná pravidla, která jsou napsána v trestním zákoníku: „To znamená, že co je trestné offline, je také trestné online,“ vysvětluje Lange. Problém tedy není v tom, že by chyběly zákony, ale spíše v tom, jak je správně prosazovat. Člověk, který dostává nenávistné zprávy, má v Německu možnost obrátit se na policii, kde může podat oznámení. Stížnosti se musí prověřit, nejde je hodit pod stůl a tvářit se, že se nic nestalo. Policie tato oznámení řeší, nejde tedy pouze o formalitu, jak se to občas stává v českém prostředí. Rozsudky jsou mnohdy ostré a přísné. V mnoha spolkových zemích jsou navíc státní zastupitelství, která se zaměřují právě na zločiny ve virtuálním prostoru.

V říjnu 2016 byl například jeden muž odsouzen na deset měsíců vězení za své výroky na sociálních sítí. Psal nenávistné zprávy a výroky o tom, že by se měly opět otevírat koncentrační tábory pro uprchlíky.

Kultivace společného prostoru

Dalším důležitým úkolem občanské společnosti je vytvoření způsobu, jak bojovat s takzvanými fake news — falešnými zprávy, které se internetem šíří bleskovou rychlostí. Mnohdy stačí kontroverzní obrázek a pár krátkých vět. Vyvracení takových zpráv trvá velmi dlouho, neboť vyžaduje mravenčí práci. Přesto se takové „nápravy“ k lidem dostanou jen v omezené míře. Jiří Dienstbier podotkl, že právě projekt HateFree v České republice mimo jiné pomáhá vyvracet fámy a nenávistné předsudky vůči různým skupinám obyvatel.

Situace v České republice je nicméně celkově odlišná od té německé. Problém se týká nejen české společnosti jako celku, ale také politických reprezentantů mnohých politických stran. Nenávistné projevy se dají slyšet dokonce na půdě parlamentu České republiky a z úst prezidenta. Mnohá vyjádření tak dostávají silnou legitimitu a je velmi náročné je zpochybnit.

Jedním z prvních kroků k citlivější společnosti je opravdová kultivace prostředí. Velký důraz by měl být kladen již na vzdělávání žáků základních a středních škol. Je třeba je učit, jak pracovat s informacemi, ověřovat je a automaticky nepočítat s tím, že jsou pravdivé. Dalším důležitým aspektem je kritické myšlení, i to je nutné si osvojovat.

Je potřeba, aby se lidé odpovídajícím způsobem naučili zacházet se sociálními sítěmi a rozlišovali falešné zprávy. Nestačí vědět, jak si založit profil, sdílet fotografie z dovolené a psát vtipné statusy. Nezbytné je etické chování ve virtuálním světě a vědomí, že za své výroky jedinec nese odpovědnost.

Text vychází k debatě NO HATE. MORE SPEECH., kterou 2. března 2017 uspořádalo české zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy.