Na konci listopadu jsem se zúčastnila workshopu „Kolaborativní praxe ve školách a dalších vzdělávacích kontextech” zaměřený především na šikanu a uspořádány skupinou Narativ. Sylvia Londonová je spoluzakladatelkou a jednou z ředitelek soukromého institutu Grupo Campos Eliseos (GCE) se sídlem v Mexico City. S pětadvacetiletou zkušeností v oboru nabízí Sylvia profesionálům v oblasti duševního zdraví, školám i organizacím vzdělávání, supervize, koučování anebo konzultace.

Sylvia také úzce spolupracuje s Houston Galveston Institute a Taos Institute, v jejichž rámci koordinuje mezinárodní certifikované vzdělávání v kolaborativní praxi (International Certificate in Collaborative Practises). Vyučuje na mnoha univerzitách, přednáší a pořádá workshopy po celém světě.  

Jako absolventka oboru psychologie jsem se potkala s různými přístupy a modely prevence a řešení šikany, ale nikdy jsem nenarazila na tak moudrý a komplexní pohled. Místo toho, aby se tento fenomén řešil v návaznosti na vlastnosti oběti a agresora a na jednorázovými programy pro třídy, jak to většinou bývá, šikana by měla být podle Sylvie Londonové vnímána jako sociální fenomén. Školy mají postupovat v souladu s tímto principem a používat tedy sociální nástroje.

Šikana ve třídě mnohdy nemá co do činění s osobnostními charakteristikami oběti nebo jejího agresora, spíše zrcadlí míru tolerance a sounáležitosti v dané třídě, v dané škole a koneckonců ve společnosti. To, že Pepík šikanuje Honzu nemusí nutně znamenat, že Honza je oběť, protože má nízké sebevědomí, ale že třída je netolerantní vůči rozdílům obecně.