Já jsem vychovával děti v 90 letech. Někde jsem se dočetl, že výprask je špatná forma výchovy dětí, že je třeba vychovávat přesvědčováním. Dlouhá léta jsem se tímto principem řídil. Bylo často o nervy přesvědčit děti od 10 let nahoru o tom, že něco dělají špatně. A vymyslet takovou formu trestu za špatné chování, která by byla výchovná. Když mi ale ve druháku na lyceu dcera řekla, že končí se školou a jde se učit holičkou, tak jsem jí, po hádce, prostě nařezal. Když jsem pak pro ní jel po maturitě, tak mi za ten nářez poděkovala.
Mezi největší idiotinu dnešní doby považuji tzv. moderní volnou výchovu dětí. Dítě má znát limity, hranici, kam až může zajít.
Ve škole jsme bývali tělesně trestáni běžně. Hráli jsme čáru, chytil nás učitel, vyvedl na chodbu, tam jsme dostali každý jednu výchovnou a bylo vše vyřešeno. Nikdo neměl pocit nespravedlivosti, možná proto, že neexistovaly "neziskovky", které by do nás ten pocit hustily.
Mimochodem, v rakouské televizi jsem sledoval dokument o japonském školství. Zlobivý žák vystoupí z lavice, učitel jej šlehne rákoskou přes dlaně, žák se učiteli ukloní, poděkuje. Chápe, za co byl potrestán. Je to tedy výchova "generací které pomáhaly zprodukovat holokaust a stavět pracovní lágry"?
Každá snaha o nějaké vylepšení něčeho musí mít svou hranici. V případě, že se jde až za ni, situaci to naopak zhorší. A to se netýká jen výchovy dětí.