Fackování dětí je jako pomazánkové máslo: Češi se ho nechtějí vzdát, ale celé Evropě se z toho dělá šoufl. V médiích tak stále doznívají reakce na kauzu ředitele Miroslava Korandy, který uštědřil pohlavek žákovi základní školy.

Nechci rozebírat, kterak k záhlavci došlo. Zarážející jsou spíše komentáře k celému incidentu. Ty se totiž mateřsky zastávají Korandy a s otcovskou dravostí se rozohňují nad zkažeností hadího plémě dospívajících.

Všechny základní učebnice dětské psychologie vylučují fyzické tresty. Kromě bolesti přináší také vadné poučení o tom, že problémy se snadno řeší násilím na slabších. Ředitele Korandu přesto podpořili pedagogové i někteří rodiče.

České vidění totiž zaplevelují dvě myšlenkové mocnosti. Tou první je stále ještě živořící romantismus. Proto psycholožka Václava Masáková přiznává, že chápe, pokud někomu vytečou nervy a zfackuje studenta. Učitel je zkrátka hrdina sžíraný titánskými emocemi.

Dříme v něm zidealizovaný duch syfilitika Máchy, jehož vstřebal z čítanek. Pedagog tedy oplývá krásou, protože vášeň je nádherná. Kdo cítí, ten je lepším člověkem. Podobně opojeni vlastním lyrismem si ovšem připadali i čeští básníci opěvující Stalina.

Druhým retardérem se stala praxe mediálního a kyber prostoru. Tyto platformy pro komunikaci postrádají schopnost dorozumět se. Místo toho se stávají rejdištěm tržních mechanismů, kreativci ztvárněného vztahu „má dáti, dal“ a reklamní logiky.

Je třeba si vzít výhodnou půjčku, odletět na Mallorcu a celý se polepit intimkami - ideálně všechno naráz. Každý z nás je tak chycen v nerozřešitelné situaci, v níž musí soustředěně vydělávat a zároveň volnomyšlenkářsky utrácet. Jak to souvisí s dětmi?

↗

Už Jan Werich říkával, že „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby bil“. Foto press.sverak.cz

Když jsem pracoval jako pedagog, většina dospívajících se samozřejmě bravurně pohybovala v internetovém prostředí. Ale navíc je vnímali novou optikou. Nestačilo jim staré dobré zabíjení protivníků po síti. Jejich perspektiva nyní kříží přání bavit se s podnikatelským zápalem.

Toužili nahrávat sami sebe při paření počítačových her, videa vkládat na youtube a díky davům fanoušků vydělat balík. Kdo maká bez mejdanu, prohrál. Kdo jen hračičkaří a neproudí mu cashflow, ten prohrál dvakrát. Pokud je ale uzlovým bodem současné ideologie imperativ „užívej si za tvrdě vydělaný prachy”, ztrácí se cosi podstatného.

Rozbíjí se schopnost rozpoznat a přijmout svou identitu v řádu společnosti: nejsem vázán ničím a na nikoho, jsem rebel své vlastní self-made cesty k úspěchu, nikdo mi nemá co diktovat, ani učitel ne.

Pointou je, že puberťáci v tom nejsou sami. My tvoříme realitu, do níž vstupují, my neseme zodpovědnost za ideologické výzvy k hédonismu a étosu burzovního makléře z Wall Street. Je to náš polistopadový sen, který začaly snít i děti. Nadávat jim za prostořekost a nedostatek kázně značí jen zoufalé pokrytectví. Co jiného mají dělat?

Češi ale byli vždy enšpíglové a do portfólia slabších, na něž se přenese zodpovědnost za všechno, nyní zařadili i děti. Ostatně, tělesné tresty přece používali i naši prarodiče. S oblibou se tak připomíná zlatý věk, kdy učitel počastoval zlobivce párem facek, žák domů nepřinesl žádnou poznámku a všichni byli spokojeni.

Jak nádherná to byla doba, kdy dítě živořilo mezi obavou z výprasku od rodičů a údery pravítka od třídního. Occamova břitva po česku vyprodukovala mnoho jednoduchých řešení složitých problémů: rákoska, klečení v rohu nebo „dvoutakt“ (pohlavek, při němž si žák „dá druhou vo stůl“). A jak to fungovalo! Vyrostly generace, které pomáhaly zprodukovat holokaust a stavět pracovní lágry.

Národ Komenského zkrátka zůstává posledním ostrůvkem „zdravého selského rozumu“, jemuž ještě nezměkl mozek nalejvárnou lidských práv — například práv dětí. Vždyť už Jan Werich říkával: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby bil.“