Prázdniny skončily. Po školních chodbách je opět slyšet křik dětí, po tabulích tancuje křída v rytmu výuky. Žáci se v lavicích pohupují a nervózně čekají na příchod učitele. 

Do školy v České republice jsem nastoupila roku 2001 po téměř měsíčním kurzu českého jazyka, kde jsme se učili hlavně psaní latinkou. Když jsem vstoupila do nové třídy, spolužáci zvědavě pokukovali, otáčeli se a šeptali si. Stála jsem u dveří a vyděšeně jsem pozorovala, co se ve třídě odehrává.

Po chvíli na mě učitelka ukázala a něco řekla: nabízela mi, abych se představila. Nesrozumitelnou češtinou jsem pronesla několik slov, přičemž jsem způsobila velký rozruch a hlavně výbuch smíchu. Svůj projev jsem totiž okořenila pozdravem „Ahoj, vole!“, který jsem se naučila během první jízdy vlakem do Brna. Nechápavě jsem se dívala na spolužáky a neměla tušení, proč se chechtají. Vždyť jsem je pouze slušně pozdravila, říkala jsem si. 

V šesté třídě, do které jsem nastoupila, byly převážně dívky. Chodívaly za mnou a zkoušely se mnou komunikovat. Po chvíli to však vzdaly. Zjistily, že jim nerozumím a odpovídám pouze jedním slovem: „ano“ nebo „ne“, přičemž se většinou netrefuji správně.

Pedagog jako vzor

Učitelkou češtiny a rodinné výchovy byla sympatická dáma středního věku — menší vzrůstem, ale velká duchem. Každou hodinu trpělivě vysvětlila látku, a posléze zbyl čas na procvičování a nakonec i na dotazy. Vždy byla perfektně připravená. Učivo přednesla se zájmem, jednoduše a srozumitelně. Vyzařoval z ní přirozený respekt, nikdo si nedovolil v jejích hodinách mluvit bez dovolení, přestože nezvyšovala hlas. 

Jednoho dne se psal diktát: několik jednoduchých vět napsaných modrou propiskou. Když jsem dostala zpátky svůj sešit, z té modré moc nezbývalo. Výrazně převažovala červená barva.

Nebyly to pouze gramatické nedostatky. Neuměla jsem ani správně oddělit jednotlivá slova. Nerozpoznala jsem rozdíl mezi písmenem „c“ a „s“. Po skončení hodiny za mnou přišla učitelka a zkoušela mi vysvětlit mé chyby. Dodnes obdivuji s jakou trpělivostí mi vše ozřejmila, i když věděla, že ne všemu rozumím. V hodinách rodinné výchovy chtěla, abychom mluvili my.

Svůj první desetiminutový referát na téma „Svátky u nás doma“ jsem přednesla před celou třídou, přestože jsem si sama nebyla jistá, co přesně sděluji. Děti poslouchaly a zkoušely rozluštit ten hlavolam v podobě mého projevu. Zpátky k lavici jsem se vrátila s pocitem štěstí v srdci a jedničkou v žákovské knížce. Obyčejná jednička v indexu zapsaná v pravou chvíli totiž může nesmírným způsobem motivovat jindy nejistého člověka.

Přestože ve třídě bylo několik dětí-cizinců, multikulturní výchova neexistovala. Paní učitelka s námi přesto uměla velmi dobře pracovat. Jak řekl nedostižný Komenský: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“

Ano, pedagog má velmi důležitou úlohu v našich životech. Formuje nás. V dětství je nám příkladem a v mladém věku, zejména v dospívání, rádcem. Pozitivní či negativní vliv učitele na dítě v útlém věku může způsobit zásadní důsledky v dalším průběhu jeho života. Vždyť děti mnohdy stráví více času ve škole s pedagogem než doma s rodinou! Jak se v perském přísloví říká: „Škola je tvým druhým domovem a třída druhou rodinou.“

Každé dítě se učí jiným způsobem a má jiné tempo. Učitel, zejména na základní škole, tak musí být kreativní. Může se stát vzorem, zachráncem i přítelem. Může ponouknout k celoživotní žízni po vědění. Může inspirovat, vštípit soucit, statečnost a odhodlání. To vše moje učitelka zvládla. Dokázala v žácích probudit touhu po zlepšení. Byla spravedlivá, přátelská a zároveň si uměla udržet odstup.

Měla jsem po celou dobu studia neuvěřitelné štěstí. Setkala jsem se i s dalšími pedagogy, kteří si zaslouží respekt a úctu, a jsem jim za poskytnuté vědění neskonalé vděčná. Kéž by takových osobností bylo více. Dnešní svět je opravdu potřebuje.