Otázka vzdělanosti je eminentně politická otázka. Vzdělaným občanům se hůř vládne, takoví si chtějí vládnout sami. Není proto náhodné, že v oblasti vzdělávání se dnes odehrávají mnohé politické konflikty. Dostupnost vzdělání pro všechny je jedním z klíčových lidských práv, od kterého se odvíjí i schopnost prosazovat další práva. Platí to všude, ale v míře mnohonásobné to platí v chudých zemích.

Proto patří rozvoj vzdělání a rozšíření přístupu k němu mezi hlavní Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) a je také předmětem programu UNESCO „Vzdělání pro všechny“ (Education for All — EFA), který byl formulován už v roce 1990 a stejně jako MDGs chce svých hlavních cílů dosáhnout do roku 2015. Celosvětově se daří přístup ke vzdělání i jeho úroveň v nejchudších zemích zlepšovat, ale existují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a regiony. Středoamerická Nikaragua patří k těm pozitivním příkladům.

Po úspěšné revoluci v roce 1979 sandinistická vláda zdvojnásobila rozpočet na vzdělání oproti dobám Somozovy diktatury a hned v roce 1980 uskutečnila bezpříkladnou alfabetizační kampaň, která snížila počet analfabetů z padesáti procent populace (na venkově až devadesát procent) na dvacet tři procenta během prvních pěti měsíců. Kampaň získala cenu Naděždy Krupské udělovanou tehdy Unescem a i následné kampaně získávaly pravidelně mezinárodní ocenění.

Na kampani se podílelo na šedesát tisíc středoškolských a vysokoškolských studentů, třicet tisíc dospělých dobrovolníků a dlouhá řada občanských a veřejných organizací. S podporou vlády vznikl systém neformálních vzdělávacích skupin, nazývaných Družstva lidového vzdělávání, které s pomocí materiálů a pedagogických pokynů poskytnutých ministerstvem byly schopné při večerních kurzech naučit příslušníky chudých komunit základy čtení a počítání.

Strategické cíle kampaně byly ale zaměřeny nejen na alfabetizaci, ale také na politické uvědomění, porozumění mezi různými skupinami a třídami, podporu národní soudržnosti a konsenzu, posílení ekonomické a politické participace a postojů a schopností kreativity, „spolupráce, disciplíny a analytického myšlení“. Podpora se netýkala jen základního vzdělání, ale i vyšších stupňů. Udržet národní „soudržnost a konsenzus“ se ale nepodařilo…

Kontrarevoluce podporovaná Spojenými státy a využívající vnitřní rozpory mezi španělsky mluvícím západem a anglofonním a málo vyvinutým východem země vedla k vážným ekonomickým potížím, které vládu donutily velkorysý rozpočet na vzdělání znovu snížit. Když sandinisté v roce 1990 prohráli volby, spěchaly pravicové vlády především se změnami učebních osnov a materiálů v zájmu návratu tzv. konzervativních hodnot. Nové učebnice financovala Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), jak činila už za Somozovy vlády. V novém tisíciletí ale výdaje na vzdělání dosahují obdivuhodných 15 % z celkových veřejných výdajů (ČR v roce 2007 9,9 %) a návrat sandinistů do vlády roku 2006 tento trend posiluje. Rychle rostoucí počet obyvatel klade vysoké nároky na rozvoj vzdělávacího systému, zejména ve venkovských oblastech, kde vadí nedostatečná infrastruktura.

Země s 5,6 milionu obyvatel má 46 univerzit. Měl jsem příležitost některé navštívit.

Nikaragujská polytechnická univerzita Universidad Politécnica de Nicaragua (UPOLI) sídlí v Managui. Založila ji baptistická církev v roce 1967 a má čtyři kampusy. Jen v Managui studuje osm tisíc studentů a studentek.

Univerzita se orientuje především na ekonomické vědy, ale nabízí i studium teologie a zdravotnictví. V rámci univerzity pracuje řada institutů, mj. velmi zajímavý Institut humanistického výzkumu a rozvoje (IDEHU), který např. v uplynulém roce organizoval na počest světoznámého kněze, básníka a teologa Ernesta Cardenala klausuru na téma „Kosmologie — Cardenal, Chardin a Whitehead“. Cardenal, který byl ministrem kultury v první Ortegově vládě, patří dnes k jeho kritikům a je aktivní v politickém „Hnutí sandinistické obnovy“ Movimiento de Renovación Sandinista.

Univerzita je soukromá a roční školné činí 550 dolarů. Ale díky vládní podpoře platí plnou částku jen asi 20 % studentů. Ostatní mají různé slevy a mnoho jich studuje zadarmo. Obdobné poměry panují zřejmě i na jiných školách.

Univerzita Martina Luthera (UML) je ekumenická škola, založená v roce 1994 s podporou Světové rady církví a řady významných ekumenických osobností. Také na této univerzitě je studijní program bohatě rozvrstvený a vedle oborů jako pedagogika, právo nebo ekonomika se nabízí i magisterský titul ve feministické teologii (děkankou teologické fakulty je žena). Univerzita má čtyři tisíce studentů a studentek, kteří kromě Managuy studují i v pěti regionálních centrech.

Podíl protestantů je v Nikaragui na latinskoamerické poměry nezvykle vysoký a činí kolem třiceti procent populace. Mezi malé, ale významné církve patří „Moravané“, kterých je na sto tisíc.

V Nikaragui je totiž důležité středisko karibské provincie obnovené Jednoty bratrské (Unitas Fratrum), která se zde jmenuje Moravian Church. Její misie ve zdejší oblasti mají počátek v první polovině osmnáctého století. Důraz na vzdělání byl pro tuto církev, dědičku Komenského odkazu, typický, a tak se místní indiáni a míšenci, obyvatelé východního pobřeží Nikaraguy učí už přes dvě stě let v církevních školách o Husovi a české reformaci. Se vší pravděpodobností toho vědí víc než průměrný český středoškolák.

Jednota bratrská hrála významnou roli při národním usmíření po ukončení občanské války a významně přispěla k procesu ustavení autonomie dvou východních provincií.

I když má Nikaragua HDP na hlavu desetkrát menší než Česká republika, někdy jsem se neubránil závisti.