Otázka vzdělanosti je eminentně politická otázka. Vzdělaným občanům se hůř vládne, takoví si chtějí vládnout sami. Není proto náhodné, že v oblasti vzdělávání se dnes odehrávají mnohé politické konflikty. Dostupnost vzdělání pro všechny je jedním z klíčových lidských práv, od kterého se odvíjí i schopnost prosazovat další práva. Platí to všude, ale v míře mnohonásobné to platí v chudých zemích.

Proto patří rozvoj vzdělání a rozšíření přístupu k němu mezi hlavní Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) a je také předmětem programu UNESCO „Vzdělání pro všechny“ (Education for All — EFA), který byl formulován už v roce 1990 a stejně jako MDGs chce svých hlavních cílů dosáhnout do roku 2015. Celosvětově se daří přístup ke vzdělání i jeho úroveň v nejchudších zemích zlepšovat, ale existují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a regiony. Středoamerická Nikaragua patří k těm pozitivním příkladům.

Po úspěšné revoluci v roce 1979 sandinistická vláda zdvojnásobila rozpočet na vzdělání oproti dobám Somozovy diktatury a hned v roce 1980 uskutečnila bezpříkladnou alfabetizační kampaň, která snížila počet analfabetů z padesáti procent populace (na venkově až devadesát procent) na dvacet tři procenta během prvních pěti měsíců. Kampaň získala cenu Naděždy Krupské udělovanou tehdy Unescem a i následné kampaně získávaly pravidelně mezinárodní ocenění.

Na kampani se podílelo na šedesát tisíc středoškolských a vysokoškolských studentů, třicet tisíc dospělých dobrovolníků a dlouhá řada občanských a veřejných organizací. S podporou vlády vznikl systém neformálních vzdělávacích skupin, nazývaných Družstva lidového vzdělávání, které s pomocí materiálů a pedagogických pokynů poskytnutých ministerstvem byly schopné při večerních kurzech naučit příslušníky chudých komunit základy čtení a počítání.