Byly to tři děti ve věku zhruba pěti, deseti a třinácti let. „Nudle dobré! Rýže moc dobrá!“ křičely na mě lámanou angličtinou. Když mi došlo, co dělají, začala jsem podrážděně vysvětlovat, že takové chování není úplně vhodné. „Ting, ťang! Nudle, mňam!“ přerušil mě desetiletý chlapec, prsty si roztáhl oční víčka do stran, zašklebil se a pak se smíchem všechny tři utekly.

Byla jsem zaskočená a rozčílená. S přímými projevy rasismu jsem se v dospělosti nesetkávala příliš často a už vůbec ne od dětí. Naposledy se na mě takhle šklebily při protiuprchlickém shromáždění na začátku července v Praze. Všechny ty urážky a plivance jsem ale přisuzovala celkové xenofobní náladě během protestů. Útočily zkrátka na demonstrantku z druhé strany barikády. Nebylo to osobní. Nebylo to tak ponižující.

K mému překvapení nevynesl incident na povrch jen rozhořčení, ale i vzpomínky. Jako malé dítě jsem byla zvyklá na to, že se čas od času někdo zatahal za víčka a posměšně vykřikoval „Číňan! Ťaman! Rákosník!“ Někdy jsem zaslechla i sprosté urážky, ale většinou to byly jen hloupé popěvky a ukazování prstem. Jen párkrát v životě jsem cítila, že jsem v tomto světě odlišná a nevítaná. A byly to právě děti, které byly v tomto ohledu nejvíce bezprostřední a kruté.

Jen opakují, co říká systém

První nemilosrdnou lekci jsem dostala ve svých čtyřech letech. Žili jsme tehdy v česko-německém pohraničí. Tak jako spousta dalších vietnamských rodin. Vyrůstala jsem ve starém činžovním domě na konci ulice. V patře nad námi bydlela má nejlepší kamarádka, říkejme jí třeba Klárka. Dále tam žilo tříleté ruské děvčátko a pět cikánů.

Odpusťte mi dnes již téměř sprostý výraz, prosím. V té době jsme jiné slovo neznali. Označení „cikán“ bylo rozšířené a přijímané úplně stejně jako představa, že dotyční kradou a málo se myjí. Ať už byla pravda jakákoli, nikdy jsme nad ní moc nepřemýšleli. „Cikánské“ děti byly v pohodě. Nikdy nám nic neukradly a byly asi takové špindíry jako my všichni ostatní.

Tak jsme si spolu hráli. Na mámu a tátu, na slepou bábu, vyměňovali jsme si céčka a gumičky, stavěli jsme domečky pro skřítky a jezdili na kolech přes kaluže. Pod nánosy bláta a smíchu se barva kůže ztrácela. Stejně jako předsudky.

Vše fungovalo, dokud Klárka nenastoupila do školy. Ze dne na den se s námi přestala bavit. Pamatuji si to velmi živě. „Já už se s tebou nekamarádím!“ křičela na mě z vysoké zídky na konci naší ulice. „Teď se můžeš kamarádit akorát s cikánama!“ „Vždyť já se s nimi bavím. Co je na tom špatného?“ „Tam patříš. S Vietnamci a cikány se já bavit nebudu!“

V článku Je vaše pětileté dítě bigotní a rasistické? se autor Hugh Muir ptá: „Odkud pocházejí slova, která děti říkají? Je to snad televize, či surfování na internetu bez dozoru? Není pravděpodobnější vysvětlení, že vybrané fráze slyšely od dospělých kolem sebe?“

Nejspíš tomu tak skutečně je. Nebo jsem tomu alespoň vždy věřila. Stejným způsobem mi všechny dětské projevy nenávisti totiž vysvětlovali i moji rodiče. S nástupem do povinného vzdělávacího systému se rasismus kolem mě začal jen hemžit. Představa, že děti jen opakují a jeden druhému předávají to, co slyšely od svých rodičů, měla uklidňující účinek.

↗

V dětském rasismu se odráží nejen výchova rodičů, ale také nastavení systému celé společnosti. Foto intoxination.net

Nejsou zlé, jen jsou špatně informované. Jejich rodiče mě neznají, ani rodiče jejich kamarádů, ani kamarádi těch kamarádů mě neznají. Ale oni mě poznat mohou. Mám šanci jim ukázat, že jsem normální.

Od těchto dob uplynulo již téměř dvacet let. S přibývajícím věkem začala ubývat i xenofobie mých vrstevníků, jejich dospělých příbuzných, učitelů i médií, které o menšinách píší. A já začala věřit, že se doba mění, společnost je tolerantnější a lidé méně nenávistní.

Řekla bych, že právě proto mě tolik vyvedl z míry střet se zmíněnými třemi posměváčky. Nic se nezměnilo. Dospělí stále říkají slova nenávisti a děti je stále opakují ve své nevědomé krutosti. Mění se jen skupiny lidí, proti kterým svoji zášť zaměří.

Když vidím, jak se dnes na Facebooku šíří fotky plačících batolat s nápisy „Neberte mi moji budoucnost. Chci žít, ne být znásilněna...“, říkám si, zda to někdy skončí. Cikáni, ťamani a teď muslimáci. Nenávist vůči jedné či druhé skupině přichází a odchází jako módní vlny. Děti demonstrují na náměstích a účastní se kampaní na sociálních sítích, aniž by uměly chodit, natož psát. Dovolují si i na dospělé a můžeme se jen dohadovat, jak nelítostné mohou být k sobě navzájem.

Bude jednoho dne normální ječet ve školních družinách na malou holku s dlouhými rukávy, že je „muslimačka, teroristka“, jako je běžné křičet na vietnamské děti „Vietnamec, trhovec“? Budou si většinové děti vždy vybírat nějakou etnicky či nábožensky odlišnou černou ovci, na které budou uplatňovat svoji šikanu?

„Jistě bychom souhlasili s tím, aby byly děti poučeny o tom, že tímto způsobem by se o etnických menšinách vyjadřovat neměly,“ říká Hugh Muir. A stejně jako jeho článek ani tento příběh tedy vlastně není o dětech.

↗