Byly to tři děti ve věku zhruba pěti, deseti a třinácti let. „Nudle dobré! Rýže moc dobrá!“ křičely na mě lámanou angličtinou. Když mi došlo, co dělají, začala jsem podrážděně vysvětlovat, že takové chování není úplně vhodné. „Ting, ťang! Nudle, mňam!“ přerušil mě desetiletý chlapec, prsty si roztáhl oční víčka do stran, zašklebil se a pak se smíchem všechny tři utekly.

Byla jsem zaskočená a rozčílená. S přímými projevy rasismu jsem se v dospělosti nesetkávala příliš často a už vůbec ne od dětí. Naposledy se na mě takhle šklebily při protiuprchlickém shromáždění na začátku července v Praze. Všechny ty urážky a plivance jsem ale přisuzovala celkové xenofobní náladě během protestů. Útočily zkrátka na demonstrantku z druhé strany barikády. Nebylo to osobní. Nebylo to tak ponižující.

K mému překvapení nevynesl incident na povrch jen rozhořčení, ale i vzpomínky. Jako malé dítě jsem byla zvyklá na to, že se čas od času někdo zatahal za víčka a posměšně vykřikoval „Číňan! Ťaman! Rákosník!“ Někdy jsem zaslechla i sprosté urážky, ale většinou to byly jen hloupé popěvky a ukazování prstem. Jen párkrát v životě jsem cítila, že jsem v tomto světě odlišná a nevítaná. A byly to právě děti, které byly v tomto ohledu nejvíce bezprostřední a kruté.

Jen opakují, co říká systém

První nemilosrdnou lekci jsem dostala ve svých čtyřech letech. Žili jsme tehdy v česko-německém pohraničí. Tak jako spousta dalších vietnamských rodin. Vyrůstala jsem ve starém činžovním domě na konci ulice. V patře nad námi bydlela má nejlepší kamarádka, říkejme jí třeba Klárka. Dále tam žilo tříleté ruské děvčátko a pět cikánů.