Do vietnamské večerky vejde kolíbavým krokem pán. „Ahoj, jedny Malborka bych prosil," povídá a přehrabuje se v peněžence. Paní prodavačka ani nemrkne, podává cigarety, vysloví cenu. „Asi budeš chtít ňáký drobný, viď? A víš co, já ti je dám!“ pokračuje pán bodře, zatímco ve mně vře potlačované ponížení a potřeba emancipace. Zaplatí a loučí se: „Tak ahoj!“

„Na shledanou,“ odpoví paní prodavačka.

„Vy toho pána znáte?“ ptám se.

- „Ne."

- „Vám to nevadí, když vám takhle tyká?"

- „A co mám dělat?"

Ačkoliv mě tykání Vietnamcům neskutečným způsobem štve, většinou se během těchto situací nijak nevyjadřuji, protože neznám kontext. Nemohu se ohradit. Nemohu si být jista, že díky mé intervenci jedna Vietnamka nabude větší důstojnosti a jeden Čech se naučí víc respektovat cizí kultury. Ne vždy se musí nutně jednat o aroganci a rasismus nakupujícího.

Možná se znají už patnáct let a tykají si jako staří známí. Nebo se neznají, ale pán to myslí dobře, protože předpokládá, že tykání je pro Vietnamce snazší. Možná je to jen nevinný a kulturně podložený zvyk, nad kterým už nikdo nepřemýšlí. A nikdo neví, odkud se vzal.

To, co ale dnes mnozí považují za jazykovou bariéru, má vlastně docela smutné začátky. Pro Vietnamce s jeho mateřštinou je „Máš baterky?" úplně stejně obtížné jako "Máte baterky?". Pokud se na kurzech v 50. letech Vietnamci naučili správně vykat cizím, muselo tykání poprvé vzejít od Čechů. Dneska je situace už mírně pozměněná a Vietnamci si dávno naučené tykání předávají mezi sebou nebo se mu učí od svých dětí.