Do vietnamské večerky vejde kolíbavým krokem pán. „Ahoj, jedny Malborka bych prosil," povídá a přehrabuje se v peněžence. Paní prodavačka ani nemrkne, podává cigarety, vysloví cenu. „Asi budeš chtít ňáký drobný, viď? A víš co, já ti je dám!“ pokračuje pán bodře, zatímco ve mně vře potlačované ponížení a potřeba emancipace. Zaplatí a loučí se: „Tak ahoj!“

„Na shledanou,“ odpoví paní prodavačka.

„Vy toho pána znáte?“ ptám se.

- „Ne."

- „Vám to nevadí, když vám takhle tyká?"

- „A co mám dělat?"

Ačkoliv mě tykání Vietnamcům neskutečným způsobem štve, většinou se během těchto situací nijak nevyjadřuji, protože neznám kontext. Nemohu se ohradit. Nemohu si být jista, že díky mé intervenci jedna Vietnamka nabude větší důstojnosti a jeden Čech se naučí víc respektovat cizí kultury. Ne vždy se musí nutně jednat o aroganci a rasismus nakupujícího.

Možná se znají už patnáct let a tykají si jako staří známí. Nebo se neznají, ale pán to myslí dobře, protože předpokládá, že tykání je pro Vietnamce snazší. Možná je to jen nevinný a kulturně podložený zvyk, nad kterým už nikdo nepřemýšlí. A nikdo neví, odkud se vzal.

To, co ale dnes mnozí považují za jazykovou bariéru, má vlastně docela smutné začátky. Pro Vietnamce s jeho mateřštinou je „Máš baterky?" úplně stejně obtížné jako "Máte baterky?". Pokud se na kurzech v 50. letech Vietnamci naučili správně vykat cizím, muselo tykání poprvé vzejít od Čechů. Dneska je situace už mírně pozměněná a Vietnamci si dávno naučené tykání předávají mezi sebou nebo se mu učí od svých dětí.

Češi dnes proto mnohdy tykají jen ze zvyku a spousta z nich to prostě bere jako „kulturní jinakost“. Pro mě ale tykání cizinci stále odkazuje na ono povýšenectví — jazykové vyjádření převahy.

↗

„Ahoj, máš drobný?

Situace ve stylu „Ahoj, máš drobný?“ — „Ano, tady máte...“ jen stvrzují principiálně nerovný vztah. Je to taková nenápadná drobnost, která má velký vliv na vnímání cizinců u nás.

A někteří cizinci si to uvědomují. Stejně jako ona paní z úvodního příběhu vědí, že cizím lidem se netyká. Ale neřekne to ani ona, ani já. Možná bychom se pak totiž všichni pohádali, ona by přišla o kšefty a on by si musel najít jinou večerku. Protože on je její stálý zákazník, který u ní nakupuje každý den. A než by si stěžovala a přišla o něj, radši svolí, aby jí tykal.

Stejně jako ten ustaraný rodič, který bude svému školáčkovi opakovat, aby si své názory nechal pro sebe a udělal vše, co paní učitelka řekne. I kdyby to nedávalo smysl. Aby se vůbec nehádal se „zápaďany" a vždy jim ustoupil. Protože my jsme tady cizinci a hosté. A nesmíme si vyskakovat.

Takový rodič svého syna také naučí, že má nejen ve všem poslechnout — musí v tom být také nejlepší. Protože Vietnamce budou vždy všichni považovat za méněcenného, ať se bude snažit sebevíc. A vždy, když se bude rozhodovat mezi „zápaďany“ a Vietnamci, tak si Vietnamce nikdo nikdy nevybere. Ledaže by prokázal, že je evidentně nejlepší.

Takové děcko pak uvěří, že pokud nebude mnohonásobně kvalifikovanější a talentovanější než ostatní, nemá šanci. A až ho podesáté nepozvou na pohovor, bude stále přesvědčené, že je to jen a jen jeho vina.

Stejně je na tom máma, která by se radši propadla, než by si vzala rodičovský příspěvek, na který má ze zákona právo. Přitom pokud by si ho vzala, mohla by trávit ve večerce třeba o dvě hodiny denně méně. Získaný čas by věnovala dětem nebo studiu jazyka.

Ale ona nechce být státu ještě víc na obtíž, vzhledem k tomu, že v něm ona a její rodina žijí a využívají jeho ochrany, vzdělávacího a zdravotního systému a pracovního trhu. To je přece víc než dost! Nebude to dětem komplikovat. Nejsme tu vítaní — a čím víc budeme neviditelní, tím snadnější náš život bude.

Nebo ta studentka práv, která se zamilovala do českého kluka? Příbuzní doma i cizí lidé v Sapě jí říkají, ať si Čecha nikdy nebere. Protože oni na nás budou vždy koukat skrz prsty a nikdy si nebudeme rovni.

Protože on si ji nikdy nebude vážit. Protože je až příliš snadné utéct s bílou blondýnou, než zůstávat ve vztahu s Vietnamkou. Být Vietnamec je handicap, smiřte se s tím.

„Dobrý den, ano, my bychom se chtěli podívat na ten byt.“

- „Prosím?“

- „Ano, jsme Vietnamci.“

- „Aha. Tak děkujeme, na shledanou.“

Zbystřím, podívám se na tu mladou ženu, která jen pokorně zavěsí telefon, když jí realitka sdělí, že Vietnamcům nepronajímají.

„Víte, že je to nelegální?“

- „A co mám dělat?“

Integrace je těžká. A bude ještě těžší, pokud se sami Vietnamci budou tvářit, že si ji ani nezaslouží. Že jsou tu dlužníky a jejich cílem má být jen neviditelnost.

↗