Myšlenka správná, ale to slovo mi úplně nesedí. Pro mne tolerance je poměrně dost blízká právě lhostejnosti. Když chci, aby mne někdo toleroval, tak v zásadě chci, aby mi dal pokoj. Vůbec mi nevadí, že se o mě nezajímá, spíš naopak. Problém například s českými antiislamisty není v tom, že jsou lhostejní, ale paradoxně v tom, že právě přestali být lhostejnými a začali si islámu všímat a angažovat se (bohužel dost destruktivně a svým způsobem na základě dosavadní lhostejnosti - díky dosavadní ignoranci jim chybí to poznání, o kterém píšete).
To, co chcete říct (sdílené zkušenosti, společná řeč), je spíš otázka solidarity a respektu. Což je o krok dál než tolerance. Takže já bych spíš řekl: ano, proti IvČRn je třeba bojovat za toleranci, ale tolerance nestačí...

Jsem přesvědčen, že tolerance nám musí stačit. Neznamená dokonce ani lhostejnost, znamená ještě něco horšího -- schopnost strpět to, co mi vadí, co je pro mě téměř nesnesitelné (už od sv. Augustina, který z této ctnosti římských legionářů udělal křesťanskou záležitost). "Je mi lhostejné, jestli má můj soused jednoho Boha, žádného anebo jich má dvacet", praví jedno z nejslavnějších a nejvlivnějších novověkých vyjádření tolerance.
Respekt je fajn věc, ale aby zůstal respektem, nedá se vyžadovat jako obecná norma -- respektive jediný respekt, jehož obecnou závaznost mohu přesvědčivě zdůvodnit je respekt k lidství v každém člověku a k jeho jedinečné realizaci v něm. Solidarita - jaká? Vždyť IvČRn se dovolávají právě solidarity, velmi široké solidarity vymezené na celý světadíl. Solidarita k lidstvu? Ano, ale ta bude zase lhostejná. Solidarita s ponižovanými a utlačovanými? Ano, ale tu už přeci nebudu vůbec přidělovat podle toho, jestli jsem oběti ponižování a utlačování poznal a jestli jsou mi sympatické.

Slova mají význam ten, který jim většina lidí přisuzuje. A i proto se jejich význam mění, posouvá. Když o někom řekneme, že je tolerantní, máme na mysli (my = většina normálních česky mluvících lidí, co netráví život tím, že přemýšlí nad pojmy), že je otevřený jinakosti.

Víte, slýchám stovky českých kantorek a kantorů, vyprávět cosi o Gaussově křivce, podle které se nutně rozkládá inteligence dětí dané věkové kohorty, "a proto jich nemůže jít na gymnázium než xy %". Mnozí z těch učitelů učí k mému mírnému zděšení matematiku, ale všichni zjevně při té výpovědi předpokládají, že Gaussova křivka použita pro hustotu pravděpodobnosti musí mít vždy stejný průběh, a to ten, který připomíná profil buřinky či krajtu, co snědla slona z Malého prince.
Asi to s těmi učiteli sdílí i "většina normálních česky mluvících lidí" včetně pana prezidenta, přesto trvám na tom, že takový pojem Gaussovy křivky je naprosto mylný a jeho následná pseudopedagogická aplikace nejen nesmyslná, ale poškozující část tu část dětí, která jsou v ni odepisována podle údajně neměnného pravidla. A mám při svém odporu většině tu výhodu, že se mohu odvolat na matematickou definici dané křivky.

S termínem tolerance je to o trochu složitější, ale i u něj platí, že by o něm neměl rozhodovat pouhý úzus každodenního jazyka, ale jeho zasazení do logické souvislosti jurisprudence a praktické filosofie. Prostě, že je to pojem , nad kterým je třeba přemýšlet.

Fatima Rahimi napsala hezký a inteligentní text a doufám, že jsem v jeho kontextu rozuměl slovu "tolerance" alespoň přibližně tak, jak ho myslela. O tom, že ji rozuměl Martin Škabraha, který je oproti mně zatíženému scholastickou zkostnatělostí obdařen bystrým, hybným a vstřícným intelektem, nepochybuji. Upozorňoval-li jsem na určitý nesoulad použitého slova, pak ne z vrozeného hnidopišství, ale protože si myslím za
a) že i když mnozí Češi, mě určitě nevyjímaje, jsou/jsme studení čumáci, nijak nás to nezbavuje ani povinnosti, ani schopnosti tolerance;
b) že ona studená tolerance bez přílišné empatie mnohdy dává víc než vstřícné, objímavé a mělké nadšení jinakostí (tím nechci říct, že neexistuje hluboké a houževnaté nadšení jinakostí, bývá však vzácné -- jste prostě rara avis :-)

Toleruji názory toho, kterého miluji a nenechávám jej na pokoji, neb milovaný mi není nikdy lhostejný.
Lhostejnost se u mně snoubí s nezájmem - tedy s vyprahlým citovým stavem, způsobujícím mj. nezájem o jinakost.
Lhostejnost se mi snoubí s netečností........ v mém případě.

místo bitvy o pojmy lépe si ujasnit potřebu tolerantního přístupu.
Inženýři znají pojme toleranční pole, tedy prostor pro přípustnou odchylku. To není ani o rezistenci vůči nepravostem, ani o apatii vůči tomu co jiným vadí.
Je to o respektu vůči přijatelní míře diverzity našich životů, našich kultur. A jako taková je tolerance pro soužití v různosti objektivně nezbytná. Při péči o ujasňování onoho "tolerančního pole".
Ochota vydržet, snést nebo se nebránit něčemu, co člověku nebo společnosti není příjemné je záležitost subjektivní. každá entita (jednotlivec, skupina) je nějakou takovou tolerancí vybavena jako součást své evoluční výbavy.
Nároky na objektivní ale i subjektivní toleranci prudce rostou, jak se kdysi poměrně homogenní společnosti mění a otevírají novým a vnějším vlivům.
Meze tolerance se tak vyvíjejí v souvislostech s kulturní a sociální mobilitou, znalostem, zvyklostech a tradicích ale i aktuální atmosféře.
Opakem je intolerance což v panikářské a nenávistné poloze může být velmi snadno zneužity politickými dobrodruhy a tyto projevy mohou být, opět v závislosti na stav společnosti pod sankcí (restrikce propagace zášti a násilí).
Váže na pluralismus a svobodu i pro extrémní názory - viz zápověda propagace fašismu v Evropě a poněkud odlišný přístup v USA.

Sdílím plně pocit pana Škabrahy, že pojem "tolerance" až příliš zavání lhostejností.

Jestliže Saša Uhlová míní, že tento pojem je pro "většinu normálně česky mluvících lidí" otevřený vůči jinakosti, pak k tomu na základě zkušeností z Německa (kde je problém sžívání s cizími komunitami jak známo mnohem delší a rozšířenější) musím podotknout, že ten původně pozitivní pojem tolerance může velice rychle nabýt jiného obsahu.

Ano, v Německu se velmi hodně - a hlasitě, především z politických tribun - hovoří o toleranci. A je to také bezpochyby samo o sobě míněno v pozitivním smyslu: oproti zjevné intoleranci, xenofobii a podobným jevům je to přihlášení se k humánní zásadě, že "i cizinec je člověk", že je rovný nám, že má stejná práva jako my sami.

A především pro ty, kdo do západní společnosti přišli přímou cestou ze světa totality, se ta míra tolerance jevila napřed být až dech beroucí.

Ovšem, tento pocit dostává své první závažné trhliny například v tom okamžiku, kdy člověk začne shánět byt. Tady se najednou ukáže, že cizozemský zájemce má mnohonásobně menší vyhlídky, nežli tuzemec. A stejně tak i při hledání zaměstnání: například podle nedávných výzkumů se zjistilo, že uchazeč (pokud osobní oddělení dostane pouze jeho písemné materiály) s dejme tomu turecky znějícím jménem má daleko menší šanci, že bude pozván k osobnímu pohovoru, nežli nositel jména domácího.

Ale to jen tak mimochodem; tady se jedná v prvé řadě o otázku tolerance v osobní rovině. A je tomu skutečně tak: ta (státem) hlásaná tolerance vůči cizincům je v nemalé míře pouze fíkovým listem pro - lhostejnost vůči nim jako konkrétním lidským bytostem. V podstatě to znamená: ano, vy máte stejná práva jako my domácí - ale jinak nás nezajímáte, pracujte pro nás a plaťte nám své daně, tu a tam si můžete uspořádat i nějaký svůj kulturní festival, ale abychom my sami hledali, jestli ta vaše kultura by pro tu naši vlastní třeba nemohla být nějakým obohacením - ne, to už by se po nás žádalo příliš.

Takže, jednou větou: tolerance jako taková je sice pozitivní hodnota; ale k opravdové mezilidské vstřícnosti může mít ještě velice daleko.