Co dělá Čecha Čechem?
Tania DumbravaČeská hrdost zavání zranitelností a nejistotou. Je-li ohrožena malou skupinkou uprchlíků, jak jen je křehká!
Můj pohled na vztah Čechů a cizinců? Má první reakce na tuto otázku byla: Jací Češi? Jací cizinci? A jaký vztah? K odpovědi na takovou otázku se lze vydat po tolika různých cestách, že se těžko vybírá, po které se vydat nejdřív.
Kdo jsou Češi? Jak Češi vypadají? Slováci, které znám z Brna — jsou to Češi, nebo cizinci? Češi, které znám a kteří se někdy cítí v České republice jako cizinci: to jsou Češi, nebo cizinci? Češi, které neznám a kteří před týdnem protestovali proti přijetí kvót a proti „islamizaci Evropy“ — to jsou opravdoví Češi? Anebo je ostatní občané vnímají právě jako cizince?
Kdo je tedy opravdovým Čechem? Jsou to ti, kteří pijí pivo, jedí hranolky nebo kebab a koukají na televizi? Ti, kteří mluví pouze česky a neumí další jazyky? A co ti, kteří jsou napůl Poláci, Slováci nebo Němci? A jsou ještě Češi, pokud pocházejí z Moravy?
Jsou Češi pracující v Anglii také Češi? Jsou Češi tuplovaní Češi, když mají strach z muslimů? Když jsou ateisté? Když nadávají na českou byrokracii? Jsou Češi ti, kteří se přizpůsobují? Jsou Češi ti, kteří posílají zbraně do Saúdské Arábie? Je Čech Čechem, když se stydí za svého prezidenta?
Co dělá Čecha Čechem? Zamyslíte se nad tím, když jdete ráno do práce nebo na brigádu. Pokud vám ji nějaký cizinec ještě neukradl. A když ji vyfoukl Čech, taky ji ukradl?
A kdo jsou tedy cizinci? Ti, kteří pracují na stavbách? Ti, kteří mají silný východní přízvuk? Ti, kteří pracují v IT firmách a mluví anglicky? Ti, kteří „parazitují“ na sociálních dávkách? Ti, kteří tady „dělají vědu“? Ti, kteří žádají o azyl? Ti, kteří studují medicínu? Ti, kteří mají tmavší pleť a jedí kebab?
Ti, kteří pijí pivo a koukaji na fotbal? Ti, kteří mluví pouze anglicky a neumějí další cizí jazyky? Ti, kteří se vyjadřují na facebooku spisovnější češtinou než Češi a cítí se být více Čechy než samotní „domorodci“? Ti, kteří nadávají na cizineckou policii? Ti, kteří se stydí za politickou situaci ve svých zemích?
Co dělá cizince cizincem? Zamyslíte se nad tím, když jdete večer nakupovat do Alberta…
Obdivuji jedince, kteří mluví o identitách, o tradicích a křičí „Čechy Čechům“. Mají jasno, kým jsou. A jsou na to hrdí. My ji v Moldavsku moc nemáme — tu hrdost. Malá a chudá země. Ani proruská ani proevropská, ani Moldavani ani Rumuni. Ani ryba ani rak, jak se tady říká.
Avšak je to do určité míry osvobození a jistota. Nemám, co obhajovat ani kvůli čemu se cítit ohrožená. Jsem pouze člověk, který potkává jiné lidi. Ať je to Honza, Johnny nebo Ваня. Vždycky najdeme společnou řeč.
Není třeba budovat mosty tam, kde je druhý břeh na dosah ruky. Stavební materiály jsou drahé a inženýři jako Ваня se před dlouhou dobou odstěhovali do Kanady. Nebo se tam chystají.
Česká hrdost mi trochu zavání zranitelností a nejistotou. Z mnohých se totiž najednou stávají velcí Češi, když se cízí ohroženi malou skupinkou uprchlíků. Bez uprchlíků a migrantů by snad vůbec nebyli. Vůbec by se nemobilizovali a nezačali zjišťovat, nač jdou daně a co dělají naši politici. Jak moc tedy dlužíme uprchlíkům! A jak křehké Češství je! Ať už je to cokoliv.
Zapomeňme na „český“ přístup k cizincům, na „evropské“ hodnoty, na média. Zapomeňme na „Čechy a cizince“. Přestaňme počešťovat svoje okolí způsobem, jakým psíci označují své teritorium.
Přestaňme vnímat věci bipolárně. Přestaňme škatulkovat a naučme se žít v polaritách. Pojďme mluvit s cizinci, o nichž už teď stejně mluvíme. Zatím ale bez nich. Zasloužili by si to jako minimální poděkování za podíl na našem pocitu češství.
Třeba zjistíme, že jejich děti chodí s našimi dětmi do stejné školky. Nebo že večer chodíme nakupovat do stejného Alberta. Do toho Alberta, kde je snad jediná autentická „multi-kulti, hate free zóna“ v zemi: zde jsme si všichni rovni před zbožím a jeho cenami. Třeba se taky nakonec naučíme žít jako české ředkvičky vedle cherry rajčat z Maroka…
- schopnost mluvit česky bez cizího přízvuku
- pocit sounáležitosti s danou skupinou, přihlášení se k členství v této skupině
- uznání okolí, že se skutečně jedná o Čecha
(Kanaďan s českým pasem po tatínkovi a znalostí jedné české věty - "Jdeme na ryby", za Čecha uznán asi nebude).
Poznámka první.
Za výkřiky: "Čechy Čechům" je samozřejmě pocit ohrožení a strach. "Nechali jsme si rozkrást zemi, kulturu si zničit nenecháme", napsal kdosi na jiném diskusním fóru.
Poznámka druhá.
Naučit se "žít jako české ředkvičky vedle cherry rajčat z Maroka… " sice jde, ale znamená to žít vedle sebe, nikoliv žít pospolu. Znamená to také destrukci zbytků sociálního státu. Solidární se cítíme se členy naší komunity, ne s někým, koho jenom tolerujeme.
Mimochodem
Před několika lety napsal Pal Kolsto komparativní studii mezietnického násilí v Estonsku a Moldávii (National integration...)
Vyšlo mu, že násilí propuklo v Moldávii přesně proto, že není ani ryba, ani rak. Je to Rumunsko, je to Moldávie, je to co...?
V tomto světle se potřeba počešťovat okolí nejeví možná až tak zcestná.