V titulku jednoho z nejčtenějších zpravodajských serverů se nedávno objevilo, že se ruší zvláštní školy — ty však formálně od roku 2005 neexistují. Jak se to mohlo stát?

Někteří lidé podléhají dojmu, že samotný fakt, že chodili do školy, z nich dělá odborníky na proces vzdělávání. Nedělá. Debata o podstatě vzdělávání je však zásadní a je třeba ji vést v hodnotových pozicích.

V tomto textu nejde o zhodnocení stavu a kvality novinářského řemesla v naší zemi. Chceme se zamyslet nad tím, jak se dá o celé oblasti vzdělávání přemýšlet s vizí, na základě které můžeme podnikat konkrétní kroky a nastavit jeho směřování.

Ačkoliv opatření pro vzdělávací politiku najdeme v politickém programu snad každé strany, patřičnou pozornost dostává vzdělávání málokdy. U liberálně levicových organizací by přitom měla vzdělávací politika patřit mezi nejvyšší priority.

Proto jsme ve spolku Idealisté.cz vypracovali dokument, který vystihuje náš pohled na vzdělávání v sedmi hodnotách. Ten může sloužit jako jedno z východisek pro ucelenou vizi vzdělávání. Pokusíme se nyní krátce představit jeho perspektivu.

Vzdělávání formuje svět, ve kterém žijeme. Pokud jej dobře uchopíme, můžeme jeho prostřednictvím směřovat k budování prosperující společnosti, ve které budou lidé skutečně svobodní a kde se bude dařit eliminovat sociální i jiné nerovnosti.

Společné vzdělávání je tím správným nastavením vzdělávací politiky. Tak jak je mediálně inkluze dnes prezentována, působí bohužel do značné míry jako další ze strašáků Ministerstva školství — vyvolává nejistotu a vzbuzuje obavy, zda je opravdu tím správným směrem.

Strach většinou mizí, pokud si danou věc sami ověříme. Zjistíme totiž, že to není tak hrozné, jak jsme si mysleli, nebo dokonce můžeme zjistit, že to je užitečné a funkční. Školy a instituce, které inkluzivní opatření zavedly a měly dostatečnou podporu, jsou toho ostatně zářným příkladem.

Pokud má být vzdělávání skutečně funkčním nástrojem k rozvoji společnosti, musíme umožnit, aby měli všichni stejnou šanci využít svůj potenciál do nejvyšší možné míry. Není to jen zdravotní stav či odlišná barva pleti, které snižují šance dětí být na tom stejně jako ostatní spolužáci. Svou roli hrají i sociální původ a materiální zajištění.

Uzavírání dětí školou povinných do sociálních bublin na základě takových charakteristik vede k tomu, že v těchto bublinách zůstanou i po té, co opustí brány školy. Nulová zkušenost s odlišnostmi je základní ingrediencí netolerance k druhým a předpokladem šíření nenávisti.

Společné vzdělávání obohacuje, musí však být flexibilní, aby se dokázalo přizpůsobit možnostem každého. Každý má jiné potřeby a přednosti — jediný vzor, jak by mělo vypadat, proto nemůže fungovat. Osobní přístup znamená vědomí těchto odlišností a jejich využívání k lépe cílenému učení. Čím lepší podmínky se v tomto ohledu podaří zajistit, tím lepší škola je.

Škola by měla taková, jakou chceme mít společnost. Jde o jedno z prvních setkání mladých lidí s veřejnou institucí a jako takové pomáhá významně utvářet postoje. Proto by škola k mladým lidem měla přistupovat s respektem, jako k sobě rovným.

Jako naprostou prioritu by škola měla povzbuzovat samotnou chuť učit se. Známkování, které je v podstatě obdobou odměňování a trestání, v principu odvádí děti od přirozené touhy po objevování nových věcí. Možnost zapojit se, vyzkoušet si něco na vlastní kůži, ale i možnost chybovat a poučit se je oproti tomu klíčem k udržení zájmu o poznání a zachování pocitu smysluplnosti celého procesu.

Být svědomitou studentkou či studentem a absolvovat kvalitní školu nás nepřipraví na to, abychom zvládali situace, do kterých se v životě dostáváme. Dovednosti pro život, které překračují hranice oborů a pomáhají zorientovat se v proměnlivém světě, zkrátka ve výbavě absolventů často chybí.

Aby mladí lidé obstáli v podmínkách dnešního zmatečného světa, potřebují se naučit, jak žít, ne jak si zapamatovat chemické vzorce a latinské názvy rostlin. Vzdělávání tu v žádném případě není jen od toho, aby zlepšovalo ekonomické výsledky.

Oblast školství zřejmě trochu trpí tím, že se důsledky nově zavedených opatření projeví až po delší době. Je třeba si pár let počkat, abychom zjistili, jakouže generaci se nám podařilo vychovat.

Na výsledky politických rozhodnutí však lidé dnes už nemají příliš trpělivosti. Co však můžeme udělat pro to, aby se konkrétní kroky podařily? Vždy je dobré důkladně promýšlet, z jakých hodnot jednotlivé snahy vycházejí.

Ve spolku Idealisté.cz chceme pro tuto důležitou oblast získat větší pozornost. Chceme ukázat, jak klíčová je otázka vzdělávání pro budoucnost naší společnosti. Věříme tomu, že sociálně demokratická politika má odrážet své hodnoty svobody, solidarity a spravedlnosti. A právě jimi je prostoupen i náš manifest.

Čím víc lidí se zapojí do diskuse o tom, jak by mělo ideální vzdělávání vypadat, tím lépe.