V souvislosti s nástupem nové ministryně školství se ve zvýšené míře hovoří o hlavních úkolech tohoto rezortu, vyslovil se k nim i premiér Bohuslav Sobotka. Bohužel mezi nimi opět nenalezneme to podstatné, totiž požadavek důkladně promyšlené kultivace všech podmínek, jejichž optimální splnění je nezbytným předpokladem kvalitního vzdělávání.

Jako kdyby bylo vše jasné a samozřejmé. Bohužel není. Pokusím se nyní o jistě neúplný výčet problémů, s nimiž se naše školství vypořádává velice pochybnými metodami, z nich některé jsou tradiční, jiné se objevily až v polistopadovém období:

Napodobování učitele

Nadále převažuje pevně zakořeněný vzdělávací pozitivismus, seznam faktů, která si mají žáci zapamatovat, se jen obměňuje a celkově zvětšuje. Zkrátka se stále cosi biflují, za vrcholné výkony jejich myšlení jsou pokládány mechanické logické operace vedoucí k vyřešení dílčích úloh.

V podstatě jsou nuceni imitovat výkony učitele, což jim jde zjevně nejhůře v matematice a přírodovědných předmětech, protože ty vyžadují, aby zmíněné operace byly naprosto přesné. Nadměrně a často nepatřičně jsou však aplikovány i tam, kde pestrý přirozený svět nelze jednoduše převést na Eukleidovy ideální geometrické tvary.

Kriticky myslet, tedy zvážit, které tvrzení je pravdivé, popř. do jaké míry je pravdivé a zda je vůbec za daných okolností možné zaujmout k němu racionálně utvořený postoj, to se po žácích nepožaduje.

Absence dialogu