„Teď, když fyzicky sedíme ve vašich třídách, nás už nemůžete umlčet,“ říká Mukami Kuria, studentka bakalářského programu mezinárodních vztahů na London School of Economics and Political Science. Stejně jako několik jejích dalších nebílých spolužáků se ptá: „Proč jsou mé osnovy bílé?“( Why Is My Curriculum White?)

Tato několik měsíců stará kampaň se mezitím rozšířila i na další britské školy, například na University College London, Goldsmiths University nebo Warwick University. Důvod je prostý: spousta škol, ačkoliv se chlubí diverzitou mezi studenty (UCL sama sebe nazývá „globální univerzitou“), lpí stále svými učebními osnovami studijních programů rigidně na teoriích nebo publikacích, které vytvořili výhradně bílí mužští akademikové střední třídy z tzv. Západu.

Týká se to především humanitních a společenskovědních oborů, nicméně i přírodní vědy trpí nedostatkem nebílých akademiků, alespoň tedy na britském území.

První námitkou, kterou by mohl kdokoliv vznést, je to, že britské vysoké školy se nacházejí na britském území, tudíž není důvod, aby se akademicky zabývaly čímkoliv nebritským, nezápadním či neevropským. S tím se dá ale polemizovat dvěma způsoby.

Druhým problémem je otázka „britství“. Již dávno neplatí, že co Brit, to běloch. Ve Spojeném království žije mnoho nebílých lidí, kteří se na britském území narodili a vyrostli, byli plně vzděláváni v angličtině a mají britské občanství, i když mají karibské, africké nebo asijské kořeny.

Je-li britské to, co náleží Britům, jsou tedy britské kořeny (byť jen z části) neevropské. Argumentuje-li někdo „základy naší civilizace“, musí si uvědomit, že ono „naše“ neznamená jen bílé nebo evropské.

Třetím argumentem proti tomuto přístupu je globalizace. Velká Británie je světový hráč a nemůže si dovolit strkat hlavu do písku před světovými problémy, tím spíš, pokud má za sebou koloniální minulost, která některé problémy ve světě zapříčinila.

Současný systém, ve kterém se probírá pouze bílý svět (ten nebílý případně jen okrajově) vede k tomu, že absolventi škol nemají povětšinou přehled o tom, co se děje mimo tento svět, což má fatální důsledky při vymýšlení nejrůznějších politik týkajících se obchodu, mezinárodních vztahů, ekonomiky nebo integrace.

V České republice tyto iniciativy příliš nerezonují, jelikož je ČR převážně homogenním národem. Nicméně s rostoucí různorodostí českého obyvatelstva, především českých občanů, budou podobné požadavky jen logickým vyústěním.

Za velmi pozitivní lze v tomto směru považovat Strategii romské integrace do roku 2020, která byla letos představena. Aby však mohla integrace plně fungovat, je potřeba vzdělávat nejen menšinu, nýbrž i většinu. Kapitoly o romské kultuře by tedy měly být součástí povinných předmětů na základních i středních školách. Je možné, že do budoucna se totéž bude týkat i vietnamské, případně dalších menšin, které budou v ČR zastoupeny ve vysokém počtu.

Změna přístupu by samozřejmě znamenala, že pokud bychom radikálně nezvýšili objem učiva, musely by se některé partie osnov zkrátit, vynechat nebo nahradit, což by jistě ohrozilo některé narativy, které se nyní těší výsadnímu postavení v osnovách.

Je to ale podobné jako u zvyšování politické participace žen či jiných nemužských genderů či pohlaví — nemůžeme upřednostňovat jednu skupinu na úkor druhé, musíme dát všem rovné podmínky.

Pokud někdo profituje z toho, že je nějakým způsobem svázán se skupinou, ke které hovoří, ačkoliv jeho argumenty byly již dávno vyvráceny nebo zpochybněny méně privilegovanými, je něco špatně. Nekriticky učit Kanta nebo Hegela, jejichž myšlenky šly v souladu s rasovou nebo genderovou diskriminací, není správná cesta.

Bude české školství inkluzivní nejen z hlediska postižení, nýbrž i etnické příslušnosti? Občané se budou muset rozhodnout.