V NESEHNUTÍ jsme spustili minulý týden kampaň Hej-ty zaměřenou na mládež. Jejím cíle je upozornit na marnost nenávistného projevu a chování. Ozvali se podpůrné i nenávistné hlasy, jak už bývá zvykem. Ty poslední upozornily na nemorálnost finančních zdrojů s ohledem na kauzu norských dětí (projekt je totiž podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů a Fondu pro NNO) a zpochybňovaly nutnost a efektivnost kampaně jako takové.

Kdybych měla tlumočit některé nenávistné reakce, tak by otázka zkrátka zněla: „Proč se tím vůbec zabýváte? Vždyť nenávistný projev je prkotina a hoří jiné věci!” Ano, hoří. Ovšem projevy nenávisti hoří rapidně, obzvlášť, když se v novinách dočtete, že lidé volají policii, že si spletli kominíky a folkloristy s uprchlíky. Tragikomické.

A jak to souvisí se zlostným vyjadřováním? Velmi jednoduše. Online prostor je zaplavený jistým stylem vyjadřování vůči uprchlíkům, který je dehumanizuje. A tyto dehumanizující postoje jsou slyšet a vidět víc nežli ostatní. Pokud nejsou zastaveny anebo vyváženy, pak se stávají normou - je normální odmítat uprchlíky, i když to před tím běžné nebylo, a může být dokonce normální jim i ubližovat.

Od vyjadřování nenávisti není ke zločinu z nenávisti zase tak daleko. Některé české firmy začaly nabízet spreje a různé pomůcky na obranu proti utečencům, i když žádné incidenty nenastaly. Naopak práva uprchlíků jsou porušována v Bělé-Jezové, jak konstatovala ombudsmanka Anna Šabatová při nedávné návštěvě.

Jak se tedy mohlo tak náhle přihodit, že obyvatelé hlídají svá města lépe než policie a vidí všude cizince a firmy nabízejí přípravky na jejich zapuzení? Mají na tom podíl média, která o nich pojednávají dehumanizujícím jazykem? Nebo lidé, kteří „hejtují” na sociálních sítích a vytvářejí dojem, že všichni Češi musí být xenofobní a maloměšťáčtí, a kdo se k tomu nesníží, ten se stane outsiderem?

Podle Philipa Zimbarda, významného amerického psychologa, který byl pozván do Prahy na Světové psychologické fórum na konci září, funguje jako dehumanizující už jen to, že mluvíme o uprchlících právě jako o uprchlících a nikoli jako o „lidech, kteří prchají”. Vždyť jsou to  především lidé, ne utečenci.

Potkala jsem jednoho syrského aktivistu, který se v České republice hlásil na doktorát z informatiky, přestože doma studoval jiný obor. Nezbyly mu jiné alternativy. Pro další studium se totiž rozhodl jen proto, že zde chtěl žít, ale protivilo se mu, aby se na něj ostatní dívali stále jako na „uprchlíka”.

Taková nálepka je ponižující, alespoň v České republice. Přihlásit se na obor, kterému nerozumím, je tak přijatelnější, než procházet dlouhým procesem, na jehož konci možná už nebudu nosit uprchlický cejch.

Čili podle Zimbarda v podstatě všichni neseme vinu: mluvíme o lidem na cestě pryč od nebezpečí jako o uprchlících a dennodenně tak snižujeme jejich postavení. Dehumanizace se v některých městech vyvinula do té míry, že někteří učitelé, kteří nesdílí protiuprchlickou náladu, se ocitli v menšině a vnímají tlak konformity ze strany ostatních pedagogů.

Toto jsou potíže, na které chceme upozornit zmíněnou kampaní: riziko konformity, riziko nenávistného jazyka, který volíme, když hovoříme o ostatních, ať už se jedná o příchozí anebo spolužáky; riziko impulzivních reakcí, pokud jsou emoce o krok rychlejší než racionální uvažování.

Tom Olsen ve svém projevu v Bratislavě varoval, že mladí radikálové většinou postrádají pocit moci a kontroly nad vlastním životem, a proto se často vzdávají svobody a zodpovědnosti za své činy, a ostatní pak viní za svá selhání. Cesta k řešení by mohla spočívat v hledání zodpovědnosti a odvahy v nás samých.