Lidé, kteří nejsou nenávistní vůči uprchlíkům, se začínají spojovat. Nasvědčuje tomu i vzedmutí dobrovolníků, kteří pomáhají utečencům, kde se jen dá: na našem území, kde česká protofašistická vláda zavírá bez soudu lidi, kteří spáchali pouhý přestupek, do koncentračního tábora v Bělé-Jezové (říkají tomu eufemisticky „zařízení pro zajištění cizinců“); či v Maďarsku, kde tamní protofašistická vláda namísto pomoci potřebným staví žiletkové ploty na hranicích. Nebo v Srbsku a Chorvatsku.

Komu se zdá výraz „koncentrační tábor“ přehnaný, ať si poslechne mínění poslance Jiřího Zlatušky (ANO), který se byl v detenci v Bělé-Jezové osobně podívat. V pořadu Interview ČT24 k tomu mimo jiné řekl: „Na mě to zařízení pro detenci uprchlíků v Bělé působilo dojmem krajně skličujícím - pokud bych řekl koncentrační tábor, tak to bude velice blízko mému dojmu… Být na místě ministra Chovance…, tak nemám lehký spánek, protože podle mě je to kruté zacházení (s uprchlíky) a způsobuje to duševní trýznění. Když si čtu, tuším paragraf 259a trestního zákona o mučení a přečinech proti lidskosti, tak na jeho místě bych se bál, že jednou budu za tohle souzen.“

„Všichni se spojujeme“

„Čeští Romové nás podpořili, že děláme správnou věc! Všichni se spojujeme,“ píše pod fotografií, na níž figuruje s Romy, Eva Zahradníčková, matka čtyř dětí, která již několik týdnů jezdí pomáhat uprchlíkům do Maďarska, Srbska a Chrovatska. První cestu platila ze svého. A z čeho financuje následující mise, které absolvuje s dalšími dobrovolníky?

„Pomohli nám například nadace MUDr. Hassana Meziana, občanské sdružení Daveláček, organizace Mazaná Liška, buddhisté z kláštera Karunā Serena, katolická diecézní charita, židovské i arabské skupiny a spousta pomoci, a to jak finanční, tak materiální, je od mnoha jednotlivců. Ale už jsme taky chytřejší. Už nás napadne, že voda se dá napustit do kanystru z kohoutku a nemusí se kupovat a tak dále… Takže poslední cesta nás v pěti autech stála jednadvacet tisíc. Ale každý si platil svůj benzin. Manžel také zřídil transparentní účet. Doteď na něj přišlo celkem šestadevadesát tisíc,“ říká Eva Zahradníčková pro server Svobodné fórum.

Stoupající chuť lidí pomáhat uprchlíkům potvrzuje v rozhovoru pro Lidovky.cz i další dobrovolník, právník Jan Vrobel:

„Češi jsou velmi solidární, pokud vidí situaci reálně. Když vidí, že je někomu blbě, tak sami nechtějí lítat v bahně, ale jsou rádi, když mohou pomoct. To je naštěstí mechanismus, na kterém naše společnost funguje. Když jsem někam jel, tak jsem vždycky našel dost lidí, kteří mi sami nabízeli peníze. Nechám si poslat deset či dvacet tisíc korun. Když už mám financí dost, tak je třeba pošlu nějaké neziskovce. Něco z rozpočtu padlo také na jízdenky dvou Syřanů do Berlína, platím benzín a jídlo a tak dále. Finanční polštář na takové věci je naštěstí vždycky. A proč jsem se rozhodl pomáhat? Měl jsem pocit, že to nikdo jiný neudělá. Když jsem si uvědomil, že ta krize už nastala a nikdo ji neřeší, tak jsem si řekl, že z toho musím vystoupit a udělat to, co je lidsky správně a není o tom nejmenších pochyb. Nebo alespoň mně to nikdo na světě nemůže vyvrátit.“

Vedle pití, jídla a potřebných věcí, jež putují k uprchlíkům prostřednictvím dobrovolníků a humanitárních organizací, je to i více peněz než dříve, které uznalí lidé darují neziskovým organizacím, zabývajících se uprchlíky a pomocí potřebným, zraněným či nemocným.

České neziskové organizace v letošním roce evidují zdvojnásobení objemu darů. Přes online dárcovský portál Darujme.cz Češi v září tohoto roku darovali neziskovkám více než 1,7 milionu korun, přitom loni ve stejném období darovali necelých 800 tisíc. V minulosti lidé pravidelně přispívali především v případě přírodních katastrof jako zemětřesení nebo záplavy, tentokrát je hlavním důvodem současná uprchlická krize. „Mnoha lidem není osud uprchlíků lhostejný, a proto hledají způsob jak pomoci,“ řekl ředitel Nadace Via Jiří Bárta serveru Aktuálně.cz.

Nárůst počtu dárců potvrzují také organizace, které se zabývají důsledky uprchlické krize. „Je to skutečně tak, objem darů Lékařům bez hranic se v posledních měsících dramaticky zvýšil. Vidíme nárůst jednorázových i pravidelných darů a jsme za to velmi vděční,“ říká Pavel Gruber z organizace Lékaři bez hranic, která poskytuje zdravotní péči migrantům ve Středozemním moři i na pevnině v Evropě.

Migrační manifest

Spolupráci zintenzivněly i občanské organizace mezi sebou. Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v České republice dalo dohromady dokument s názvem Migrační manifest.

Jde o analýzu hlavních problémů české migrační, azylové a integrační politiky. S tím se však nevládky nespokojily a navrhly zároveň konkrétní řešení v jednotlivých oblastech. Stejně jako dobrovolníci, suplovaly i nevládky práci politiků. Ti na nás neustále cosi populisticky pokřikují, zatímco duce Chovanec zavádí represivní opatření, smysluplné práce však schopni nejsou.

Pavel Čižinský z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva zdůraznil, že by se měla snížit míra kontroly, represe a násilí, se kterou státy s migranty jednají. Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům dodal, že možný příchod jednoho milionu uprchlíků do Evropské unie v letošním roce oproti obvyklým čtyřem až pěti stům tisíc lidí není žádná tragédie.

„V globálním kontextu se nejedná vůbec o zásadní číslo. V samotném Turecku žijí dva miliony syrských uprchlíků, v Libanonu, který má čtyři miliony obyvatel, žije 1,2 milionu syrských uprchlíků, takže Evropa není zdaleka hlavním cílem uprchlíků a zdaleka to není tak, že by všichni směřovali k nám, drtivá většina jich zůstává v okolních zemích, kde probíhají konflikty,“ připomněl Rozumek v Deníku Referendum.

Zaplať Bůh za to propojování lidí spřízněných humanitou a dalšími evropskými hodnotami. Jsou to nyní dobrovolníci a lidé z občanských a humanitárních organizací, kteří naplňují ony hodnoty, když už na to politici (s výjimkou Německa) zcela rezignovali.

Děláme to i pro sebe

Momentálně není nic potřebnějšího. A nejen kvůli uprchlíkům, i když ti jsou pochopitelně prvotním cílem naší empatie a solidarity. Děláme to i kvůli sobě. Jako společnost i jako jednotlivci potřebujeme něco pozitivního, vstřícného, lidského, čeho se můžeme zachytit, abychom se neutopili ve vší té špíně, která čím dál nenasytněji ohlodává svědomí, srdce i rozum mnohých lidí.

Společný hlas dárců, dobrovolníků a lidí z neziskových a humanitárních organizací také začíná pozvolna vyvažovat válečný pokřik lžinenávistníků a měsíčkářů. Ti už nemají tu sílu jako v momentě, kdy ostatní zaraženě mlčeli a nevěděli si s tolikerou nenávistí rady. I za to patří velké díky všem empatickým lidem, kteří neváhají své peníze, volný čas a energii věnovat potřebným.