Armáda: místo, kde se z chlapců stávají muži a z mužů psychopati. Zároveň zůstává bezkonkurenčně nejoblíbenějším způsobem, jak se cvičit v zabíjení a nejít přitom do lochu. Na paty ji v žebříčku této popularity šlape i česká policie. Společně tedy uspořádaly surrealistické cvičení: vyjely k hranicím, aby se zde připravily na možné obnovení hraničních kontrol. Zoufalí uprchlíci jsou totiž nejen na prahu vyčerpání — mohli by být i na našem vlastním prahu. Buďme tedy v pohotovosti!

Manévr proběhl i přesto, že počet příchozích na naše území rapidně klesá. Ostřížím zrakem vojáci sledovali přijíždějící auta, protože je třeba odchytit všechny islamisty, kteří s bombou kolem pasu plánují profrčet Mikulovem. Nezapomněli ale ani na pěšáky terorismu. Ti se samozřejmě společně s běženci přepravují na vratkých bárkách, aby se proplížili jihočeskými zahrádkami se semtexem celou dobu narvaným v kalhotách.

Armáda má ovšem dlouhodobě několik nešvarů. Za prvé: jsou v ní vojáci. Ti totiž nedávno potvrdili tezi Umberta Eca, že tajné zprávy vždy jen prokáží to, co se mezi lidmi už dávno šušká. Na veřejnost unikl průzkum názorů členů generálního štábu: skoro tři čtvrtiny dotázaných si myslí, že největším nebezpečím jsou právě uprchlíci.

Ještě větší procento z nich shledává za nepřijatelné Romy, Afghánce, muslimy a Albánce. Islám považují za hrozbu, ovšem každý osmý z nich by zároveň uvítal trest smrti kamenováním. S gustem by zavedli i bičování, sekání rukou a neodmítli by ani zabití člena rodiny ze cti.

Zůstává tedy otázkou, zda by měli šacování uprchlíků nařizovat právě lidé s charakterovým profilem premianta SS Schule. A aby taková nepříjemná otázka nevisela ve vzduchu, rovnou ji zodpovím: ne, neměli. Je to trapná ironie naší situace, kdy rodiny utíkající před kamenováním přivítá v „civilizované” Evropě další fanda kamenů.

Na rozpoznání extrémní odnože islámu od obětí těchto zběsilostí je samozřejmě potřeba určitá intelektová výbava — alespoň taková, jakou mají organismy rozlišující mezi světlem a tmou. V armádě ovšem velí hominidé, kteří odlišují jen mezi nudou a krví.

Druhým problémem armády je ministr obrany Martin Stropnický. Těžko soudit, zda je horší vizitkou jeho účast ve straně ANO nebo ve filmu Babovřesky 2. Tyto ošemetnosti si neuvědomuje ani sám Stropnický: jeho rozhodnutí stále vypadají jako rozhodnutí herce. Jedná podle vrtochů obecenstva a čeká na potlesk davu — publikum si žádá protiuprchlickou frašku? Ale, prosím, beze všeho.

↗

Uprchlíci mají v patách zmatky, za které jsou odpovědné i české jednotky. Repro DR

Jeho stranický šéf pak celému divadlu dodává legitimitu svými výroky o nebezpečné invazi migrantů. Tikající třešničkou na ozbrojeném dortu je pak skutečnost, že resort obrany má na starosti strana, jejíž předseda Babiš by nejraději zrušil opozici a vládl sám. Takovému vůdci by pak armáda přišla velmi vhod — s její výpomocí by konečně vyprojektoval stát, který by fungoval bezchybně a přesně jako hodinový strojek nebo gilotina.

Třetí nesnáz nastane, pokud se budete snažit najít deset rozdílů mezi „našimi chlapci” a bojovníky Islámského státu. Kromě etnického nacionalismu a zájmu o „praktickou geologii” je spojnicí další podstatný prvek: obě skupiny využívají k ospravedlnění svého běsnění určitou ideologii, jejíž pravdě zkroutí ruku za záda a pak bojují pod praporem takto znetvořených principů. Zastánci původních světonázorů většinou marně vysvětlují, že jde o extrémní hereze, které hodnotovým pilířům špiní jméno.

Náboženští fundamentalisté se tak zaštiťují islámem a armády západních států zase využívají morální kredit demokracie. Obhajují jím zahraniční expanze a tužby ustavit vojenský stát, jehož přísné tresty by se sytily z těch nejtemnějších slastí lidské psychiky. Svatá válka zkrátka hoří všemi směry.

Co si tedy počít s vojáky, kteří dokáží být u hranic během pár hodin, aby zde lustrovali ty, kterým na záda dýchají zmatky, za nichž část viny nesou také české jednotky? I ony se účastnily zfušovaných misí na Blízkém východě (připomeňme alespoň protiteroristickou akci v Aghánistánu cynicky pojmenovanou „Trvalá svoboda“). Odpověď je jednoduchá podobně jako většina generálního štábu: ať dělají svou práci.

Jejich apologeté přece rádi upozorňují, že účel profesionálních vojáků nespočívá jen v násilí: „Vždyť se angažují i v humanitárních misích!“ Nyní je tedy jedinečná příležitost dostát svého slova jako správní muži: ať narvou náklaďáky jídlem a pokrývkami, hračkami pro děti a chytrými telefony pro dospělé a beze strachu s nimi vyjdou v ústrety uprchlíkům. To je jediná svatá válka, které je nyní třeba: válka proti nuzotě a nesmyslné smrti na prahu Evropy.