V Evropě se často užívá pojem islámský svět. Lze však hovořit o takto vymezeném prostoru, když uvážíme všelijaké rozdíly mezi muslimy?

Samozřejmě že ano. Tento islámský svět existuje zvláště intenzivně na úrovni obyčejných muslimů: venkovanů, nomádů, řemeslníků, trhovců na bazarech, studentů a mládeže, tradičního duchovenstva — ulamá, tradičních rodičů, rodin a dětí… od Maroka po Indonésii, od Jihoafrické republiky po muslimské krajanské komunity ve skandinávských zemích a v Severní a Jižní Americe.

Tito lidé, ženy a muži, dívky a chlapci — muslimové v ohromném počtu, v řádu stovek milionů, tvoří to, co nazýváme islámskou ummou, světským islámským či muslimským společenstvím. Toto společenství spojuje jedna jedinečná duchovní tonalita, jedno islámské uvědomění víry v Jednoho Jediného Boha, rovněž tak i velká láska k Muhammadovi, jehož muslimky a muslimové ctí a uctívají jako Posla a Proroka Božího, posledního z řady poslů a věrozvěstů Božích. Samozřejmě že muslimská umma stejnou měrou uznává a miluje z celého srdce i další posly Boží: Ísu al-Masíha/Ježíše, Músu/ Mojžíše, Ibráhíma/Abraháma a jiné.

Souhlasím s vámi, když poukazujete na roztříštěnost dnešního islámského světa. Ta má svůj původ mezi takzvanými muslimskými elitami a politikami. Jejich vinou došlo k násilné fragmentaci do jednotlivých států, hospodářství, náboženských proudů, právních škol a sekt. Je děsivé sledovat všechen tento chaos a nepořádek v dnešním islámském světě. Děsivé! Je však třeba hledat cestu smíření. Východiskem je modlitba, tichá modlitba dnem i nocí. Také já četné noci trávím v modlitbách a prosím Boha o mír, a to s velikou úzkostí! Prosím dobrého Boha, aby požehnal míru jak mezi muslimy, tak mezi všemi světovými religiemi, mezi náboženstvími regionálními i těmi takříkajíc lokálními.

Evropská unie muslimy, ale i další skupiny z Asie a Afriky dnes (stejně jako v minulosti) přitahuje, mnozí do ní utíkají, protože v ní vládne mír. Osobně si cením každé vlády, která je schopna demokratickými prostředky zajistit takto časově, prostorově i ekonomicky rozlehlé území míru. To místy zmiňuji i ve svém třetím románu Člověkem náhodou, kde se zabývám problematikou muslimské a islámské emigrace v Evropě a Evropské unii.

Nyní ale jen počet ilegálních imigrantů dosahuje stovek tisíc a strmě roste. Představují nově příchozí hrozbu evropskému způsobu života, nebo — jak mnozí tvrdí — evropské křesťansko-židovské civilizaci?

Pokládáte mi jednu z nejpodstatnějších otázek současné Evropy, konkrétněji Evropské unie. Dovolím si povědět zcela otevřeně následující. Zaprvé, zásadně nesouhlasím s názorem, že uprchlíci představují jakoukoli bezpečnostní hrozbou pro Evropskou unii nebo pro takzvanou křesťansko-židovskou civilizaci, třebaže jsou s nimi spojené jisté problémy, například humanitární, ekonomické a sociální. Zadruhé, tito uprchlíci jsou do určité míry — ne-li větší měrou! — následkem evropského způsobu řešení politických krizí moderní doby. Každý intelektuál se špetkou morálního svědomí si uvědomuje, že dnešní evropské velmoci podněcovaly spory na Blízkém a Středním východě, načež takzvané Arabské jaro způsobilo katastrofu biblických rozměrů.

V těchto regionech došlo k „somalizaci“, vše se ocitlo v plamenech, v rukou dvacítky krví potřísněných armád se nejčastěji nacházejí „západní“ zbraně, koupené od překupníků, kteří si spokojeně mnou ruce! Čtu teoretiky naší doby, mezi nimiž je zřejmě nejvýznamnější Noam Chomsky, kteří shodně tvrdí, že dnešní muslimští a křesťanští uprchlíci z Blízkého a Středního východu jsou produktem nezodpovědné politiky Západu. Nyní se tito nešťastní lidé po moři či po souši vydávají do Evropské unie — utíkají, protože nemohou jinak — a tam také dorazí, pokud se neutopí v mořských vlnách. Unie za péči o ně utratí nejméně dvě až tři miliardy eur ročně. Cožpak se tyto peníze nemohly dříve investovat do zemí Blízkého a Středního východu — do jejich hospodářství, míru a prosperity a, chcete-li, demokratického rozvoje? Jistěže mohly, ale ještě předtím se mělo investovat do lidského porozumění, projevů dobré vůle a pochopitelně i „křesťanské lásky“.

Ještě jako student teologie a filosofie jsem četl knihu Jeana Delumeaua Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Na tuto skvělou knihu jsem si opět vzpomněl před několika měsíci. Evropa a Západ se obávaly Turků, Židů, moru a dalších nemocí, moře… A zrovna toto stejné moře dnes přináší tisíce uprchlíků. Přicházejí jako výsledek „zahrávání si se šajtánem — ďáblem“. Bohužel pach krve se rozšířil do mnohých částí světa a svůj díl viny na tom mají i muslimské elity, politické i duchovní.