To bylo řečí kvůli kvótám a nakonec má Česká republika přijmout pouhých 2 978 lidí, a to během dvou let. Česká vláda ve spojenectví s maďarskou a slovenskou si svou nahnědlou politikou nakonec nožkou o zem evidentně vydupala kvótu nižší, než by jí správně náležela. A než jsme schopni přijmout. Ministr Jiří Dienstbier hovořil až o patnácti tisících.

Je čas zavřít Chovance

S trochou hořké ironie dodejme, že podle dosavadního chování ministra vnitra Milana Chovance nemůžeme tušit, co s těmi třemi tisíci „kvótaři“ nakonec udělá. Zavře je do kriminálu jako ty rodiny s dětmi, které jen chtěly přejít přes naše území do Německa? Není na čase zavřít naopak Chovance? Temné kasematy Špilberku čekají na novou celebritu. Je to přeci tento ministr, jehož úředníci, právě oním zavíráním rodin do vězení (detence), porušují zákon. A ministr je za jednání svých úředníků odpovědný. Nebo snad ani to už neplatí? Jak několikrát upozornilo několik zástupců občanských organizací, které se zabývají migrací a uprchlíky, české soudy v Praze a v Ústí nad Labem označily tuto „detenci“ za protiprávní.

Petr Uhl v článku Stydím se za českou nesolidární vládu o Chovancovi napsal: „Jak může být ministrem vlády demokratického státu člověk, který demagogicky tvrdí, a možná tomu i věří, že je správné věznit toho, kdo porušil (zřejmě jakýkoliv) zákon, když sám jako ministr je nadřízeným státních orgánů (správa uprchlických zařízení, cizinecká policie, odbor ministerstva vnitra pro azylovou a migrační politiku), jejichž činnost je založena na porušování zákona?“

Uhlův článek je nejen pro české prostředí naprosto zásadní. Napsal jej člověk s hlubokou mravní integritou, osobnost, která se za lidská práva bere celý život a v této problematice u nás patří k nejzkušenějším, je prvním vládním zmocněncem pro lidská práva. Přesto (právě proto?) jej nedokázal reflektovat žádný z politiků ani novinářů či publicistů (kromě Deníku Referendum, kde vyšel, pochopitelně). Čecháčkovství je zřejmě hlubší, než se zdá.

Politici opustili demokratické mantinely

Dovoluji si k Uhlovým slovům dodat, že Chovanec se nechová jako demokrat a humanista, ale jako člověk zvláštního ražení. Připomeňme, že současný ministr vnitra je onen oportunista patřící zprvu k pučistům ze Zemanovského křídla ČSSD, kterého vzal Bohuslav Sobotka na milost, protože v pravý čas přeběhl na druhou stranu a své kamarády ve zbrani v honbě za kariérou použil, zmačkal a zahodil. Není pochyb o tom, že až zradí Sobotku, bude ten se držet za hlavu a říkat si: „Že já naiva ze sebe nechal tímto člověkem udělat xenofoba“.

Zklamal i ministr obrany Martin Stropnický z ANO, který dříve atmosféru okolo uprchlíků zklidňoval. Po Chovancově tlaku je náhle ochoten poslat k hranicím na pomoc policistům armádu, jakoby k nám směřovalo ozbrojené komando Islámského státu namísto lidí, kteří před těmito fanatiky utíkají. Lidovci říkají každou chvíli něco jiného, aby se zalíbili pokud možno všem, jak mají ve zvyku od svého vzniku. Role mají rozdělené na hodné a zlé policajty, Bělobrádek hraje každou chvíli jiného, asi podle toho, jak se vyspí. Žádný stálý příklon ke křesťanským hodnotám v jejich přístupu nelze vystopovat.

(To ostatně ve vztahu k migraci platí i pro českou katolickou církev, která chce pomáhat pouze křesťanům. Hodnotový úpadek je zjevně niternější, než se zdá. I když i zde se pochopitelně najdou skvělí lidé Františkova typu, jako je například biskup Václav Malý, pro něž to neplatí).

A Babiš, tento rozený demokrat na firemní způsob, který by na uprchlíky poslal rovnou armádu Severoatlantické aliance, vyznává hodnotu jedinou: money, money, money… ODS se již delší dobu nerozpakuje otevřeně fašizovat, lidský mezi nimi není nikdo, jen samí xenofobní strašáci na poli. U komunistů nevíme přesně, jak to je, hlasy odtud jdou rozličné, povětšinou nepřátelské vůči uprchlíkům i Evropské unii. Ale u komunistů je to myslím až na výjimky pravidlem, humanistické hodnoty bych u nich rozhodně nehledal.

↗

Současný ministr vnitra je onen oportunista patřící zprvu k pučistům ze Zemanovského křídla ČSSD, kterého vzal Bohuslav Sobotka na milost, protože v pravý čas přeběhl na druhou stranu. Foto Archiv redakce

Nejtragičtěji selhává sociální demokracie. Co do svých tradičních hodnot, ocitla se během uprchlické krize v naprostém rozkladu. Její migrační politika je v podstatě totožná s tím, co již delší dobu hlásá Tomáš Vandas, jehož Dělnickou stranu v roce 2010 rozpustil Nejvyšší správní soud, mimo jiné i pro její příklon k nacismu, rasismu a xenofobii. ČSSD již není sociálně cítící stranou — a pokud někdy náhodou ano, hladí si jen svůj vlastní pupek. Pod onen výraz „sociální“ patří jistě i humanita, která krom dalších hodnot stojí v základech našeho státu. Masaryk musí se v hrobě obracet.

… až na výjimky

Naštěstí má česká vláda i česká politika vůbec i světlé výjimky, které nám umožňují nepodléhat depresi z lidské malosti zcela. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) si i přes jistě velký tlak na svou osobu nedá vzít svou představu o lidských právech, stejně jako poslanec za KDU-ČSL Ivan Gabal. Totéž samozřejmě platí i o senátorce Elišce Wagnerové nebo o poslanci Jiřím Zlatuškovi (ANO). Svou tvář si zatím drží i tři poslední sociální demokraté ve vládě Michaela Marksová, Kateřina Valachová a Jiří Dienstbier.

Karel Schwarzenberg, jehož politika je jinak katastrofální, si též zachovává svůj humanistický přístup k potřebným lidem, v TOP 09 je s tím však jedním z posledních. Z komunistů zastává prounijní politiku například poslanec Jiří Dolejš — a buďme rádi za každého rozumného politika KSČM, nerozumu a negativních emocí je česká politika plna. Za komunální politiky jmenujme třeba brněnského primátora Petra Vokřála (ANO). (Jistě jsou i další senátoři, poslanci, krajští či komunální politici, kteří si užívají zdravý rozum namísto čirého populismu, ti ať mi, prosím, prominou, že jsem je nezmínil.)

Výraz „stydím se“ je příliš slabý

Osobně neříkám, že se za českou vládu stydím, protože tento výraz mi není dost přiléhavý, dostatečně peprný. A marně hledám výrazivo jiné, které bylo by veřejně použitelné. Vláda svou migrační politikou nehájí české zájmy. Sice to tvrdí, ale jde jen o populistickou propagandu. Česká vláda jde přímo proti českým zájmům. ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL se nám snaží namluvit, že naším zájmem je, abychom zůstali etnicky co nejčistším národním státem — v tomto se od českých neonacistů, ultrakonzervativců, šovinistů a populistů typu Okamury či Konvičky neliší. Odklon nejen českých demokratů od Evropské unie je hrozivý a vede přímou cestou k jejímu rozpadu a následně k nástupu nacionalistických diktatur.

Naším hlavním zájmem je ve skutečnosti něco jiného: nesmíme přijít o svou lidskost a empatii, o svou důstojnost a o možnost být na své konání hrdí. Jakmile tohle ztratíme, nebude nám nic platné, že máme dobrou životní úroveň a že se nemusíme při procházce dívat na lidi s tmavší barvou pleti či poslouchat v hospodě nedokonalou češtinu. Přijdeme o duši i o demokracii.

Řekněme si to s Karlem Čapkem, který napsal: „Míním striktně a poctivě, že rozum a demokracie pocházejí z jednoho pytle. To není náhoda, že se každé zrušení demokracie obrací tak radikálně proti základní pozici rozumu, to jest proti svobodě myšlení. Není náhoda, že je-li demokracie povalena, děje se to mocnostmi protirozumovými, ať je to třídní chiliasmus, mystika rasy, imperialistický voluntarism nebo co ještě jiného. To, co zásadně a zarytě stojí proti demokracii, je démonokracie, uctívání model… Rozumí se, že demokracii lze také (a lépe) definovat v termínech docela jiných: v termínech lásky a úcty k bližnímu, rovnosti a bratrství, dobré vůle a humanity. To je obsah demokracie, ale její metoda je rozumová — musí být rozumová, má-li být obecná; demokracie je racionální metoda lásky k lidem.“

↗

Řečeno s Karlem Čapkem: „Míním striktně a poctivě, že rozum a demokracie pocházejí z jednoho pytle. Foto sk.wikipedia.org

Současná společenská atmosféra, kterou v České republice utvářejí vládní i opoziční strany ruku v ruce s extremisty, je totožná s atmosférou, kterou Karel Čapek velmi výstižně popsal v roce 1934:

„Nálada protiintelektuální je zároveň náladou protidemokratickou. Už po dvě dekády let se ukazuje, že Evropou zmítají síly rozčilené a vášnivé. Nebudeme se domnívat, že ty síly jsou něco nového; byly tu vždycky, ale patrně byly víceméně brzděny a ovládány pokročilým intelektem Evropy. Selhává-li intelekt, dostanou se k slovu ty druhé síly; i bude civilizovaný národ zpívat veselé písně o krvi, která poteče s nožů; národy a davy budou vedeny lidmi, kteří lépe než jiní dovedou vzbouzet vášně; a protože, jak známo, se různé vášně nemohou navzájem domluvit, může to dopadnout… ještě hůř, než si doposud dovedeme představit.“

Z Čapkových úvah z let 1921 až 1937, soustředěných v knize Místo pro Jonathana. Text, který cituji v článku, je z eseje Intelekt a demokracie, z roku 1934.