Když použijeme trochu drsnější příměr, reportáž Václava Moravce o podmínkách v detenčním středisku Bělá pod Bezdězem, kterou odvysílala Česká televize 27. září, připomínala propagandistický film z Terezína z roku 1944. Desítky běženců s úsměvem na tváři si užívají volný čas ve vyhrazeném venkovním vycházkovém prostoru areálu.

Běžencům je poskytovaná zdravotní péče — veselý běženec v záběru. Spokojené děti při výuce v tamní improvizované třídě. Délka pobytu běženců maximálně sedmdesát dní, dnes už spíš méně. Děti dostávají kromě snídaně, oběda a večeře ještě dvakrát denně svačinu. Běženci mají k dispozici prostory pro volnočasové aktivity. Konec reportáže.

„Viděli jste sami, že ty podmínky nejsou nelidské, z mého pohledu, já bych chtěl poděkovat policistům a poděkovat lidem, kteří tam pracují, já si myslím, že i ti migranti, kteří tam jsou, že si na podmínky stěžovat nemohou a na přístup těch lidí už určitě ne,“ komentuje situaci ministr vnitra Milan Chovanec.

Zpět z filmových kulis do reality. Je 4:30 ráno. Stojíme na první ranní směně dobrovolníků z iniciativy Hlavák a setkáváme se se skupinou běženců, kteří byli právě propuštěni z detence v Bělé. Přichází k nám muž ze Somálska, který má v Bělé manželku. Když je oba 19. srpna zadržela policie v Břeclavi, odvezla každého z nich do jiného tábora. Muže do Vyšních Lhot, jeho ženu do Bělé.

Muž strávil v detenci měsíc a snažil se během té doby domoci sloučení se svojí ženou. Když ho po měsíci na jeho žádost do Bělé převezli, byl hned druhý den propuštěn. Se svojí ženou se tedy nemohl setkat. Prosí nás, abychom jeho ženě vyřídili, že ji bude očekávat v Berlíně, ať za ním přijede. Tohle poselství nesnese odklad. Hledáme s Klárou nejbližší vlak do Bělé a před polednem odjíždíme. A když jsme na místě, bereme si pro zbývajících pět kilometrů cesty za město do místa na samotě v lese autostop.

Uvnitř areálu detenčního střediska Bělá se nesmí fotit ani natáčet. Nedá se ale zapomenout. Do místnosti pro návštěvy nám ostraha právě přivádí onu ženu ze Somálska. Během našeho hodinového rozhovoru má neustále oči zalité slzami. Je v depresi, rezignovaná, nevěří tomu, že by ji vůbec někdy mohli z detence propustit a že by se se svým mužem v Německu mohla setkat.

Žena trpí cukrovkou a za celý měsíc pobytu nedostala jedinou dávku inzulinu ani nebyla u lékaře. V důsledku cukrovky má na nohou krvavé podlitiny. Nedostává žádnou dietní stravu, ale totéž, jako všichni ostatní — jíst tedy nemůže. Celý měsíc je pouze na suchém chlebu.

Vypráví nám, že když ji policie zadržela ve vlaku v Břeclavi, odvedla ji na služebnu a tam ji jeden z policistů zmlátil. Byli tam v tu chvíli jen ona a on. Možná policista myslel na to, aby nebyl u incidentu žádný další svědek.

Žena mluví dobře anglicky. Pročítáme její spis vedený pouze v českém jazyce a snažíme se jí vyložit, co ji čeká. Když dokumenty obdržela, musela podepsat formulář, že ji rozhodnutí tlumočil do arabštiny oficiální tlumočník. S nikým takovým se ovšem nesetkala. Absolutně netuší, kdy by měla detenci opustit, ani že ji dle rozhodnutí čeká deportace do Maďarska. Do čtrnácti dnů by snad měla být propuštěna.

Po naší návštěvě se okamžitě obracíme na ombudsmanku Annu Šabatovou. Tři dny po naší návštěvě volá dopoledne Kláře naše somálská žena s tím, že ji mají ten den propustit. Skoro tomu nemůžeme uvěřit, ani ona.

Klára okamžitě vyráží do Bělé, kde čeká až do pěti večer, aby ženu vyzvedla. Ostraha jí ale sděluje, že neznají přesný čas. Klára už má ale v Praze jiné povinnosti a musí se vydat na cestu zpět. Půl hodiny poté, co odjede z Bělé, volá opět naše žena, že už je propuštěna. Byl to záměr, aby se nepotkaly?

Voláme jednomu z dobrovolníků z hlavního nádraží, aby pro ni hned zajel. Tu noc přečká somálská žena po dlouhé době konečně v bezpečí a důstojných podmínkách u Daniely doma. Dostává dostatek dietního jídla k večeři i snídani a bohatý balíček jídla i na cestu do Německa. Další den odjíždí a šťastná se setkává se svým manželem. Následně je převezena do nemocnice v Berlíně.

Denní chléb

Případ ženy ze Somálska rozhodně není ojedinělý. Navštěvujeme i další běžence v detenčním zařízení. A každému vždy doneseme povolených pět kilo jídla na osobu, dětské výživy, kterých je pořád akutní nedostatek, a teplé oblečení. Dvojice somálských sourozenců byla nucena podepsat formulář o přidělení tlumočníka do arabského jazyka. S žádným tlumočníkem se nikdy nesetkali. A navíc, Somálci nemluví arabsky.

Žena ze sourozenecké dvojice odmítala formulář v českém jazyce podepsat, protože nevěděla, co se v něm píše. Umí výborně anglicky, nikdo jí nebyl schopen ani ochoten stručně vyložit rozhodnutí v angličtině. Ostraha je následně nutila formulář podepsat s tím, že když tak učiní, budou propuštěni. Byli jsme první, kdo jim dokumentaci alespoň v rychlosti přeložil. Zmínění sourozenci byli při naší návštěvě oblečeni v letním oblečení. Zjevně se k nim nedostaly žádné teplejší oděvy. A nikdy nebyli během svého zadržení u lékaře.

Když se setkáváme s uprchlíky na Hlavním nádraží v Praze, často s nimi natáčíme rozhovory a dokumentujeme jejich zážitky z detenčních zařízení v Bělé, Vyšních Lhotách a Zástávce u Brna. Všichni si stěžují na drsné praktiky policejní ostrahy.

Jeden z běženců byl zadržen ve Vyšních Lhotách po dobu 122 dnů. Další byl k lékaři doprovázen v poutech za přítomnosti čtyř policistů. Cely chodili v noci kontrolovat ozbrojení policisté se psy — z těchto nočních návštěv byly silně traumatizovány především děti. Další běženec nám líčí, že požádal dozorce o teplé oblečení. Běžence popadla pětičlenná skupina dozorců a mrštila s ním o zem.

Všichni běženci si stěžují na zásadní nedostatek jídla a malé porce. Po propuštění vykazují zásadní úbytek na váze a mají tak stažené žaludky, že když jim podáváme teplé jídlo, nejsou schopni sníst běžnou porci. Všichni se shodují na tom, že finanční prostředky, se kterými se do detence dostanou, jsou jim odebrány a při propuštění už je nedostanou zpět. Obdrží pouze zákonem stanovených čtyři sta korun.

Mnoho běženců uvádí, že měli zákaz vycházení. Při našich opakovaných návštěvách Bělé jsme pouze jednou viděli několik málo uprchlíků venku ve vycházkovém prostoru. Ti, se kterými jsme se setkali ať už v detenci nebo na nádraží, byli drženi v průměru dva měsíce a déle.

Pravidelně se scházíme jako dobrovolníci u našich přátel doma a debatujeme o našich aktivitách. Přátelé mají dvě krásné děti, dívku a chlapce. Čtyřletá dívka s námi sedí u stolu a maluje princezny a baletky. Až její mladší bráška povyroste, bude kreslit auta a letadla. Když jedna z našich dobrovolnic navštívila v Bělé skupinu dětí a rozdala jim papíry a pastelky, všichni do jednoho kreslily domečky: děti kreslí to, o čem sní.

Naše svědectví z detenčního zařízení není poslední — v našich dobrovolnických aktivitách budeme pokračovat. A možnosti pomoci uprchlíkům jsou velice pestré. Každý z nás, kdo s nimi soucítí, může něco udělat. Pomáhat je tak snadné, když je v naší zemi mír.

Chtěli bychom na tomto místě vyjádřit velké díky veřejné ochránkyni práv paní Anně Šabatové za možnost konzultací jednotlivých případů. Nesmírně si ceníme zodpovědnosti, s jakou plní své poslání.