Má to smysl. V našich aktivitách na pražském Hlavním nádraží pokračujeme i o víkendu. V odjezdové hale a na nástupišti potkáváme syrské rodiny i skupiny syrských mužů. Byli propuštěni z detenčního střediska ve Vyšných lhotách. Cíl je jasný. Německo. Předáváme balíčky, nějaká ta slova podpory. „Good luck — Bonne chance!“

Často nás s očividným zájmem zastavují zahraniční turisté a ptají se, o jakou akci jde, co děláme. Všichni nám moc fandí. Spousta z nich totiž jela přes Vídeň. Na tyhle zážitky jen tak nezapomenou.

Spontánnost, která potěší. Kamarádi z Kliniky, kteří zorganizovali sbírku na pomoc syrským rodinám, nám na nádraží navozili potřebné věci. Z těch jsme na místě dělali balíčky se základními potřebami — voda, sušenky, hygienické potřeby, konzervy. Snažíme se vejít do dvou až tří kil, aby balíček nebyl příliš velkou zátěží. Osmdesát dva balíčků, je to jak na Mikuláše.

„Ujel mi vlak, mám dvacet minut, můžu vám pomoct?“ říká spontánně muž, který pozoruje, jak třídíme věci do tašek. Potěší a pomůže to. Balíčky předáváme Červenému kříži, se kterým jsme se domluvili na spolupráci. Jsou uloženy ve vyhrazeném prostoru na nádraží a jsou připraveny ve dne v noci k okamžité pomoci syrským cestujícím.

„Jedu tímhle vlakem, doprovodím ty ženy do Berlína,“ zastavuje nás turistka na peróně ve chvíli, kdy předáváme balíčky několika syrským ženám. Je to až dojemné. Dáváme jí naši ceduli s heslem „charity“ i v arabštině, aby bylo její poslání zřejmé.

V neděli se setkáváme v odjezdové hale se skupinou syrských mužů. Devět se jich chystá odjet nejbližším spojem do Berlína. Nemají jízdenky. Ale my máme kontakty. Voláme koordinátorce z Českého červeného kříže. Do dvaceti minut od nich přijíždí pracovnice a jízdenky mužům kupuje. Vyrážíme na sedmé nástupiště. Dobíhá nás jedna turistka:„Jmenuji se Manuela, oni jedou do Berlína? Doprovodím je, taky tam jedu.“ Zrovna se vrací z Vídně. Máme dobrý pocit, že o naše syrské přátele bude dobře postaráno.

Před devátou večer mi píše, že jsou v pořádku v Berlíně. Jen čtyři muži vystoupili už před Drážďanami. „Chytrý kluci,“ píše. V Drážďanech procházela zrovna policejní kontrola. Ani tak nemuseli mít obavy. Měli platná víza, před odjezdem vlaku u syrských cestujících všechno důsledně kontrolujeme — snažíme se, aby naše pomoc byla co nejefektivnější. „Mám kontakty na uprchlická střediska v Berlíně a ve Vídni, postarám se o ně,“ dodává Manuela. Příběh s dobrým koncem. Prozatím. A pak už zbývá jen naděje.

Podívejte se jim do očí, vyslechněte jejich příběh. Ale ještě než vlak přijede — má jako všechny podobné spoje směr Berlín zpoždění — přichází za mnou Rami. Známe se už s předchozího večera, čekal v Praze asi dva dny, než dorazí jeho přátelé z detenčního střediska ve Vyšných Lhotách. Přichází a ukazuje mi video na mobilu. Velká skupina Syřanů běží po poli, vystrašení, křičí o pomoc a do toho se ozývají výstražné výstřely. Je to u srbských hranic. Rami pláče, já taky.

Fyzické síly nám docházejí, všichni jsme dost unavení. Naším pohonem jsou solidarita a naděje. A to je lepší dopink než kafe a cigára. Vymýšlíme strategii a efektivnější dělbu práce pro další dny. Chodíme do zaměstnání. Už od pondělí. Ale to se zvládne.

Dám si něco k jídlu a půjdu si lehnout. Musím šetřit síly, budou ještě potřeba. Má to smysl.