Vážení spoluobčané,

obracím se na Vás, abychom společně prolomili strach, lhostejnost a neúctu k životům těch, kteří jsou nyní v nouzi.

Naši vzdálení i blízcí předkové tuto zemi budovali tak, abychom my mohli žít v demokracii a právním státě, který nám zaručuje základní lidská a občanská práva, abychom se těšili plné občanské i lidské důstojnosti. Stálo to nezměrné úsilí, překonávání strachu, pot a krev. My to štěstí dnes máme, zatímco se jiní o to dosud marně snaží a není jejich vina, že se narodili v zemi, kde zuří konflikty, bída a hlad. Jako Evropané, kteří jsme ve 20. století vypustili do světa dvě zničující války, bychom měli dobře vědět, oč jde. Tím spíše, že to byly války a hlad, které v minulosti vyhnaly do světa milióny Evropanů.

Jen solidarita a spolupráce dokáže udělat náš svět snesitelnějším. O lidskou důstojnost nepřichází lidé na útěku, ale připravujeme se o ni my sami tím, že jim odmítáme pomoc, tím že necháváme vyčerpané uprchlíky před zavřenými dveřmi. Pomoc jim znamená i pomoci sobě, své občanské a lidské hrdosti před Evropou, před světem, ale především před sebou samými. A mějme na paměti, jak se dnes chováme my k nim, mohou se příště chovat oni k nám, ocitneme-li se v nouzi. A kdo o životě něco ví, ví také, jak snadno a rychle se lze do nouze a zoufalství propadnout.

Na svůj národ jsem byla celý život hrdá. Prožívala jsem neopakovatelné okamžiky mezinárodní solidarity v roce 1968, prožívala jsem ojedinělé chvíle nenásilné revoluce 1989, která této zemi přinesla sebevědomí a celosvětový respekt. Vím proto, jaké dobré vlastnosti dokážeme projevit. Prosím, zbavme se strachu a lhostejnosti a nedopusťme, aby jediné hlasy, které bude z České republiky slyšet, byly hlasy populistických politiků, extrémistů a xenofobů. Nedopusťme, aby se za naše chování musely naše děti stydět. Prosím, navažme na to dobré, co tomuto národu pomáhalo přežít i ty nejtragičtější chvíle v jeho historii a pomožme těm, kteří to potřebují.