Je rozdíl mluvit o „mase“ a mluvit o jednotlivcích. Masa nemá jméno, je anonymní a nejde jí pohlédnout do tváře. Je mohutná a děsivá. Nebudí soucit, spíše pocit nebezpečí a rizika. Je nelidská. Masu snadno posuzujeme i soudíme. Pohlédne-li však člověk blíže, masa se vytrácí a objeví se tvář. Tvář každé lidské bytosti s jejími bolestmi, radostmi, tužbami i nadějemi. Objeví se konkrétní lidé se svými příběhy a osudy.

„Nechoďte dovnitř mezi ně, je to nebezpečné, “ zastavoval nás na místě náčelník chorvatské policie v Tovarniku. V malé, úzké úžlabině mezi zdmi vlakového nádraží stál několikařadý kordon policejních těžkooděnců. Za pomoci železných mříží a svých mohutných postav drželi na místě zvláštní šumící i naříkající temnou hmotu (přeci jen už se smrákalo). Drželi na místě tzv. masu uprchlíků. Snad masu několika stovek „kusů“.

Byla to naše první „akce“, naše první setkání s nimi. Nasadili jsme si reflexní vesty (jediná poznávací znamení před policisty, která Vás odliší od syrských běženců a zároveň přisoudí tolik zvláštní právo — právo svobody) a přiblížili se blíže.

Setkání

V tom se temnota rozevřela a spatřili jsme je. Tam za mříží. Spatřil jsem muže prosící policisty, aby pochopili, že těch pár žen s dětmi, na které se usmálo štěstí a mohly tudíž být odvezeny přednostně do tábora, jsou jejich ženy, a oni že se bojí, že je mohou ve všudypřítomném a každodenním zmatku ztratit.

Spatřil jsem malé děti, které stály za plotem a naznačovaly, že jim je zima — ono pohybovat se po rozmáčené pozdně zářijové půdě bez bot i ponožek není nic moc. Spatřil jsem spoustu žen, které se snažily utěšit tyto často plačící děti, že už brzy bude po všem, a toto jistě podivné nedorozumění brzy skončí.

Především jsem však spatřil řady lidí sedících disciplinovaně téměř v řadách vedle sebe, hlava na hlavě, čekajících snad na pokyny policistů, snad na jejich instrukce. Byli to lidé, kteří byli zamčeni v jakýchsi malých sektorech. Byli to lidé — vězni. Utéci už nebylo kam. Srbové zpět už údajně nepouštěli.

Prý je bude policie odvážet autobusy. Nejdříve se ale musí pro změnu slitovat Maďaři, a otevřít zase oni svou hranici, jak nám vysvětlil náčelník policie. „Jestliže neotevřou, neotevřeme ani my.“ Na řešení politiky nebyl čas. Především zde nebyla voda, ani jídlo. Jeden malý stan Červeného kříže zoufale nestíhal. Začali jsme tudíž rychle roznášet vody i těch pár krabic sušenek, které jsme byli schopni dopravit na místo.

Policisté trochu nechápali, když jsme je skutečně požádali, ať poodstoupí, že chceme vejít přímo do davu mezi lidi. Konečně jsme tak přišli ještě blíž a spatřili to hlavní: spatřili jsme konkrétní lidské tváře. Tváře velmi usměvavé, nabízející nám výpomoc v předávání těch několika málo balíků našich vod. Stačilo pár anglických vět a všichni pochopili (vždy je zde spousta studovaných lidí, kteří ochotně přeloží naše pokyny všem ostatním), že naše malé množství sotva obstará všechny zdejší děti.