V posledních týdnech se vzedmula solidarita mezi mnoha občany České republiky. Rozhodli se pomoci uprchlíkům, kteří zemí projížděli dále na Západ. I já jsem se přidala a po nějakou dobu jezdila na hlavní nádraží do Prahy pomáhat osobně, občas jsem vypomáhala i online s jednoduchými překlady do arabštiny.

V médiích se nás objevilo několik — krom organizátorky Moniky Horákové to byli Anežka Polášková, která poskytla rozhovor pro rádio a zároveň spolu se mnou a s Damiánem Holečkem napsala reportáž o dění na nádraží, nebo Michal Uhl. Před televizními kamerami a rozhlasovými a tiskovými diktafony stanulo více lidí, které jsem ne vždy stihla osobně poznat. Dá se tedy říct, že naší pomoci byla věnována dostatečná mediální pozornost.

Ačkoliv už jsem zabydlená v Olomouci, kde pokračuji ve vysokoškolském studiu, ve facebookových skupinách organizujících pomoc uprchlíkům v Praze jsem zůstala. Jsem ráda, že pomoc běží dál. Zároveň si ale uvědomuji, že dlouhodobě je taková organizace neudržitelná.

Koordinace dobrovolníků i samotná pomoc stojí spoustu času. Všichni ti, které jsem na nádraží za stihla potkat, měli krom pomoci uprchlíkům pochopitelně mnoho jiných starostí — práci, školu, rodinu nebo zahrádku na chalupě. Ačkoliv mě mrzí, že už nemůžu jezdit každý den na pražské nádraží, abych tam několik hodin vypomáhala, vlastně jsem byla ráda, že už jsem si mohla odpočinout a začít dělat něco úplně jiného.

Věřím tomu, že většina ostatních dobrovolníků je psychicky odolnější než já. Únava, přepracování i syndrom vyhoření se přesto mohou dostavit snadno. Nerada bych malovala čerta na zeď, nicméně vezmu-li v potaz, že na rozdíl od plně profesionálních pracovníků, kteří porůznu s uprchlíky pracují, neměli dobrovolníci žádné supervize, je to v dlouhodobém měřítku zdravotní hazard.

Krom toho, že část lidí na nádraží rozvážela věci, poskytovalo několik dobrovolníků uprchlíkům i ubytování. Tím sebrali řeč všem těm, kteří na internetu silácky vykřikovali: „Když máte ty uprchlíky tak rádi, vezměte si je domů!“ Později se ale k tomu přidalo: „A jak to, že nepomáháte bezdomovcům, chudým a postiženým?“ Spousta lidí, kteří se zde angažují, se však pomoci různým znevýhodněným nějakým způsobem věnuje.

Solidární aktivita dobrovolníků v posledních týdnech přebila všechno chytrolínství na sociálních sítích.

Dobrovolníci ale nemohou suplovat stát. Ano, pomáháme lidem v těžké životní situaci, pomáháme jim dostat se tam, kam potřebují, a zároveň jim poskytujeme nějaké vybavení nebo rady na cestu. Nejsme však profesionálové — veškerou dobrovolnickou pomoc vykonáváme nad rámec pracovních, studijních nebo rodinných povinností.

Vláda zatím pomoc uprchlíkům na svém území příliš neřeší. Práci v terénu zajišťují výhradně dobrovolníci a nevládní organizace. Co ale bude vláda dělat, až toho jednoho dne prostě necháme? Bude nečinně přihlížet tomu, jak uprchlíci zmatkují na nádražích?

Tyto i další otázky zůstávají trestuhodně nezodpovězeny. Česká vláda stále řeší kvóty, které jsou ale nakonec prakticky irelevantní; uprchlíci tu byli, jsou a budou a je potřeba je nějak zabezpečit — byť třeba míří do jiné země.

Zatím se všichni tváří, že systém funguje, ale děje se tak jen díky tisícům dobrovolníků, kterým dosud neopadalo nadšení. Zároveň začíná akademický rok, což se v dobrovolnických stavech nepochybně odrazí. Bude dobrovolnická pomoc nadále samostatně udržitelná?

Přeji si, aby se moje předpověď ukázala pesimistickou. Nebo bych si spíš měla přát, aby si stát vytyčil jako prioritu bezproblémový průchod uprchlíků na Západ?