Maďarská vesnička Röszke, která leží nedaleko srbských hranic, se v posledních týdnech objevuje stále častěji v médiích. U této malé obce totiž vyrostl záchytný tábor pro lidi, kteří utíkají před válkou a dostávají se přes Srbsko do Maďarska. Minulý týden jsem zde strávila dva dny. V takových místech člověk zjistí, že v životě jsou okamžiky, na které nejde zapomenout. Okamžiky, kdy pro vás může obyčejný batoh znamenat celý svět.

V úterý ráno mi nebylo příliš dobře, měla jsem zvláštní náladu. Cítila jsem se nervózně jako před důležitou zkouškou ve škole. Tísnivý tlak na hrudníku, zrychlený tep a podivný pocit strachu. Chystala jsem se na cestu do Maďarska, kam jsme měli odvést potřebné předměty a potraviny, a nevěděla jsem, co můžu čekat. V podobné situaci bez naděje jsem byla přece taky. Ano, je tomu už zhruba patnáct let, ale některé okamžiky v životě jsou tak silné, že může uběhnout třeba i půl století a pocity budou stále živé. Jako by se to odehrálo včera, budu to mít pořád před očima.

S plným nákladem jsme tedy vyrazili na sedmihodinovou cestu. Obavy se střídaly s napjatým očekáváním. Cíl cesty je důležitý, nicméně pokud cestujete se super parťákem, stává se i nevydařená cesta zážitkem.

Já se svým parťákem dorazila na místo, když už se téměř stmívalo. Z dálky byla vidět řada aut, policejních i civilních a vedle ještě nesklizeného kukuřičného pole desítky až stovky pestrobarevných stanů. Hledali jsme někoho, kdo by nám poradil, kam s nákladem. Ujal se nás sympatický kluk z Rakouska a ukázal, kde můžeme zaparkovat.

„Co vezete? Máte deky?“ Když jsem vystoupila z teplého a vyhřívaného auta, ucítila jsem na svých rukách chlad a pochopila, proč se nás na to ptá. Stála jsem na místě a dívala jsem se kolem sebe. Dobrovolníci z Rakouska, Maďarska, České republiky a dalších zemí pobíhali z jedné strany silnice ke druhé. Bylo jich kolem padesáti. Při pohledu na to, jak obětavě pomáhají, jsem najednou měla lepší náladu. Po chvíli jsem se vzpamatovala a pomohla vyložit věci z auta

Neoficiální tábor humanitární pomoci, který vznikl na poli nedaleko železniční trati ze Srbska, byl rozdělen na dvě části. Na jedné straně silnice stály stany s lékařskou pohotovostí, kde byla poskytována první pomoc, a také stany nabízející oblečení a deky. Na druhou stranu silnice už nedopadalo tolik světla, musela jsem se přiblížit, abych něco viděla. Maďarští policisté hlídkovali vedle sebe a lámanou angličtinou se bavili s lidmi, kteří čekali na humanitární pomoc. Někteří sháněli ponožky, kalhoty, bundy a boty, druzí zas lékařskou péči nebo jídlo a pití.

Procházela jsem tiše polem. Mnozí už spali. Na některé nezbyly stany, a tak byli zabalení do dek. U stanu s potravinami za mnou přišla asi desetiletá holčička. Světlé kudrnaté vlasy měla stažené do drdolu. Na sobě béžový svetřík a tmavé rifle. Na levé tváří, těsně u nosu, výrazné znaménko. „Nemáte batoh?“ ptala se mě anglicky. Podívala jsem se na ni a nebyla jsem schopná odpovědět. „Nemáte batoh?“ ptala se mě znova a přitom ukázala na záda. „Batoh,“ opakovala.

Stála jsem tam, ale myšlenkami byla jinde. Vzpomněla jsem si na jeden okamžik z mé vlastní cesty. Byli jsme již několik dní bez jídla zavření v jakémsi domě. Měla jsem malý černý batůžek s hnědými vzory po stranách a výrazným zipem. Za mamkou přišel neznámý muž, u kterého jsme byli pravděpodobně ubytovaní, a slíbil nám výměnou za batoh brambory. Pro někoho nevýznamný batoh byl pro mě cenným pokladem. I když maminka slíbila, že mi koupí jiný, nechtěla jsem se ho vzdát. Ani za cenu jídla. Byl součástí mé cesty.

Otázka malé holčičky tak ve mně oživila dávné vzpomínky. Než jsem se vzpamatovala, už tam nebyla. Někdy zdánlivě banální věci mohou být pro někoho naprosto zásadní. Také na nás je, aby podobných ztrát a nedostatků bylo i v Röszke co nejméně.