Kolík od štafety štěstí z šesti — tedy výběru šesti doporučení hodných textů, které vyšly v DR tento týden — skončil pro tentokrát v mojí ruce. Přivírám oči a nechávám si hlavou probíhat články, o kterých si myslím, že by byla škoda, kdyby vám zmizely v hlubinách internetu bez povšimnutí.

Všechny mají jedno společné: v jiných novinách jste si je přečíst nemohli. I když třeba autoři zpracovali téma, o kterém se psalo jinde, vzali jej buďto za jiný konec nebo prostě přinesli nové informace a poznatky. A tak to mám ráda.

Mám samozřejmě dilema. Smím vybrat jen šestici textů, což samozřejmě znamená, že musím sama se sebou trochu handlovat. A protože to dopadlo, jak to dopadlo — nevešla se mi sem se svým pondělním sloupkem Alena Zemančíková —, musím sem jednoduše napsat: Čtěte ji, skvělá je úplně vždy.

Občané proti hazardu napsali poslancům: Babiš už hájí zájmy hazardní lobby

Proč koalice prosazuje dílčí novelu zákona o loteriích poslance Jana Volného, když ve Sněmovně leží komplexní vládní návrh zákona? Jakou roli hrají v regulaci hazardu Miroslav Kalousek a Andrej Babiš? A jakou ČSSD? Vratislav Dostál ve své analýze nabízí jedno z pravděpodobných vysvětlení: Babišovci požadují po ČSSD schválení hazardu a výměnou nabízejí, že schválí rozpočtové určení daní.

Aktivisté bojující proti hazardu ale upozorňují, že hlavní riziko schválení Volného novely spočívá v tom, že koalice pak už nemusí najít vůli k prosazení svého původního návrhu: komplexní vládní návrh zákona. Hazard tak opět může skončit bez regulace.

Můj rozchod s Janem Kellerem

Některé věci se neříkají snadno — zvláště když chcete vyjádřit nesouhlas s někým, kdo má jméno i pověst a navíc patří k vašim intelektuálním vzorům či inspiraci. Proto díky Petru Bittnerovi, který to vzal na sebe a kriticky i zdvořile vysvětlil, proč nemůže souhlasit s názory Jana Kellera na řešení takzvané uprchlické krize: „Neoliberální politika i mně poprvé ukázala, že sdílím osud s ostatními Evropany. Uviděl jsem, že svět je větší než Česká republika a Jan Keller byl jedním z těch, kdo mi ukazovali, proč tomu tak je. Nově příchozí nám dnes stejně ukazují, že svět je větší než Evropa. A Jan Keller? Ten jako by se ve starém světě zapomenul… Jan Keller dospívá k závěru, že máme postmoderní solidaritu odmítnout jako naivní, předem poraženou neoliberálními silami. Jenže problém není v tom, že bychom my, kteří se dnes od Kellera distancujeme, byli naivní. Sami pociťujeme strach, že to může špatně dopadnout. S Kellerem se rozcházíme proto, že pokud na jeho ‚chytré poraženectví‘ přistoupí celá levice, k avizovanému souboji o pojem ‚solidarity‘ vůbec nedojde.“ 

Obrana nacionalismu

Z „nacionalismu“ se stalo takřka sprosté slovo. Neměla jsem ho ráda, když vandasovci chodili městy, nadávali na Romy a skandovali „Čechy Čechům“. A ještě víc mi vadí, když vidím, jak se šíří mezi lidmi, kteří nadávají na uprchlíky.

Filip Outrata ovšem připomíná, že důsledně vzato je nacionalismus veskrze sympatickou vlastností, která by nás mohla vést k postoji, jako je tento: „My, Češi, jsme sice malý národ, ale v některých okamžicích dějin a v některých postavách jsme dokázali být velcí. Jako příslušníci malého národa víme, jaké to je, žít v neustálé nejistotě a strachu z mocných sousedů, být hříčkou v rukou impérií, kolísat mezi pocity méněcennosti a jejich vybíjením na těch ještě menších. Jsou jistě lákavější země a větší a zajímavější národy. Tady jsme my, a i když máme jisté obavy z budoucnosti, jsme připraveni vás přijmout. Vítejte.“

Jak dopadá uprchlická krize na imigranty, kteří jsou tady už dávno doma?

Už od atentátu na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo jsem o takový text stála. Hrozně mě zajímalo, jakým způsobem podobné události a s nimi spojené společenské nálady dopadají na imigranty, kteří u nás žijí již řadu let, zvláště na ty, co zde provozují své obchůdky s jídlem, bistra a restaurace. S přílivem uprchlíků do Evropské unie moje touha vědět o tom víc jen vzrostla.

Kolegyně Fatima Rahimi splnila mou prosbu a vydala se na průzkum do několika orientálních obchodů v centru Prahy. Čtěte její reportáž. Jak už je u Fatimy zvykem, je to moc hezké a zajímavé čtení s nepředvídatelným závěrem.

Chovanec daroval uprchlíkům město

Za trochu záludným titulkem se skrývá text o zkušenostech a poznatcích Daniely Horákové a Anežky Poláškové, které pomáhají uprchlíkům na hlavním nádraží v Praze a mluví s těmi, kdo prožili detenci v Bělé-Jezové a Vyšních Lhotách.

Nevím, kterou citaci vybrat dřív, abych vás pobídla ke čtení celého tohoto podstatného textu. Že by tuto? „Žena trpí cukrovkou a za celý měsíc pobytu nedostala jedinou dávku inzulinu ani nebyla u lékaře. V důsledku cukrovky má na nohou krvavé podlitiny. Nedostává žádnou dietní stravu, ale totéž, jako všichni ostatní — jíst tedy nemůže. Celý měsíc je pouze na suchém chlebu.“

Český lidový soud versus Norsko. A děti odebírané Čechy Čechům

V případu Evy Michalákové má hodně lidí jasno, aniž by znali všechna fakta. Mediální hysterie, která kauzu provází, probouzí v české společnosti její temnější stránky. Jakým textem vlastně přispět, aby měl smysl a přínos? Osobně mě — nejen tady — mnohem více zajímají fakta než dojmy. Saša Uhlová mě jimi ve své analýze nasytila dosyta. Text, kterým se vyplatí zahrnout nejen online sociální sítě.