Romové ani cizinci se asimilovat nemají
Petr UhlAutor porovnává nedávno schválenou vládní zprávu o stavu romské menšiny s vládní koncepcí integrace romské komunity z roku 2000. Zamýšlí se i nad přístupem společnosti a státních orgánů k Romům a k uprchlíkům a jiným migrantům.
V pondělí 26. října schválila česká vláda zprávu svého ministra Jiřího Dienstbiera o stavu romské menšiny v České republice za rok 2014. Základní informace o zprávě ministra Dienstbiera vyšla na vládním webu. A více než stostránkovou Dienstbierovu zprávu samu vyvěsí — doufejme, že brzy — na svých webových stránkách poradní orgán vlády — její rada pro záležitosti romské menšiny. Kancelář této rady také Dienstbierovu zprávu vypracovala.
Zpráva ministra Dienstbiera mi připomněla dokument Charty 77 O postavení Cikánů-Romů v Československu, který vyšel v prosinci 1978 a který podepsali tehdejší mluvčí Charty Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Autory, mezi něž jsem se v závěrečné fázi tvorby dokumentu připletl, tehdy koordinoval Jan Ruml, jak mluvčí tehdy i s jeho adresou v dokumentu výslovně uvedli.
Řešení romské otázky, napsali jsme tehdy dobovým jazykem, nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti a ve vytváření podmínek pro tuto integraci. O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout i o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý život, a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení.
Integrace Romů zahrnuje nejen asimilaci, nýbrž především emancipaci
Koncepcí, strategií a zpráv o stavu romské komunity či menšiny bylo v tomto státě od roku 2000, kdy vláda přijala první ucelenou koncepci romské integrace, už několik desítek. Na počátku této řady byla vládní koncepce romské integrace z června 2000. Tehdy český stát poprvé oficiálně uznal, že integrace není totéž co asimilace, tedy že to není přizpůsobení (se) menšiny většině a splynutí s ní, a že vedle různé míry asimilace, o níž rozhoduje každý Rom (a každý člověk) sám, musí stát a společnost podporovat i skupinovou emancipaci Romů.
Koncepci schválila jednobarevná (sociálnědemokratická) menšinová vláda Miloše Zemana spolu s usnesením obsahujícím pětatřicet (!) úkolů pro členy vlády a jejího zmocněnce pro lidská práva. Tím jsem byl shodou okolností já, jako historicky první v této funkci. Vypracoval jsem pro vládu návrh a byl jsem jeho spolupředkladatelem; hlavním předkladatelem byl místopředseda vlády (pro legislativu a lidská práva) Pavel Rychetský. Úkoly, jež nám vláda na můj návrh a přes odpor různých ministrů dala, pak ale nebyly většinou plněny, natož splněny.
Předtím, v únoru 2000, mi však vláda vrátila první návrh koncepce k přepracování, aniž určila, proč jej vrací. Rozdělil jsem tehdy svůj původní — tedy vrácený — návrh koncepce na návrh vlastní koncepce (pětadvacet stránek), v němž jsem raději vypustil či oslabil své emancipační představy, založené na zásadách právního a demokratického státu, které právě většinu členů vlády pohoršovaly, a na „zprávu zmocněnce pro lidská práva o současné situaci romských komunit“ (sedmadvacet stránek). Moje zpráva onen nutný emancipační rozměr integrace, vyvažovaný pochopitelně prvky dobrovolné asimilace (přizpůsobení se), ale výrazně obsahovala a vláda ji vzala na vědomí a zveřejnila. Aspoň to. Zpráva je spolu s koncepcí a usnesením je dostupná na internetu.
Celá ta dlouhá léta čteme a slýcháme, že Romové v jednotlivých zemích jsou součástí nově se vytvářejícího evropského romského národa. A říkají to stále častěji i ti Romové, kteří se k romství veřejně hlásí. Východiskem pro integraci Romů do většinové společnosti musí proto být důraz na etnicitu, a řečeno slovy Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, kterou Česká republika v rámci Rady Evropy podepsala v roce 1995, ratifikovala v roce 1997 a vyhlásila v roce 1998, důraz na národní (etnickou) identitu. Tím se pro Českou republiku stala tato úmluva a její multikulturní zásady mezinárodním závazkem.
Jinými slovy, řečeno pojmy českého ústavního pořádku, musí být — při integraci, ale i při jakékoliv činnosti týkající se Romů — kladen důraz na národnost a na možnou příslušnost každého k etnické menšině, jejíž práva stát zaručuje, a to i podle další ratifikované úmluvy — Evropské charty menšinových a regionálních jazyků (Česká republika 2005).
Je to tedy důraz na emancipaci — postupné osvobozování se z podřízenosti, v níž je romská menšina vůči neromské většině respektive vůči institucím této většiny a ještě více vůči obecné většinové nadřazenosti, kterou tato většina prosazuje a svou netečností a smířlivostí udržuje. V integračním procesu nesmějí být Romové manipulováni. Je to proces založený nejen na dobrovolnosti Romů, ale i na svobodné vůli rostoucího počtu Romů i příslušníků většiny spolupracovat.
Integrací proto rozumíme postupné funkční soužití většiny a menšiny, vzájemné kulturní ovlivňování většiny a všech menšin, rozvoj menšinové kultury vedoucí k multikulturalitě společnosti, jež obohacuje všechny její části. To není žádný multikulturalismus, který ostatně není, na rozdíl od multikulturality, nikde vyžadován či propagován. Podobně to je s „homosexualismem“, strašákem, který si vymyslel Václav Klaus.
Stejně jako není nikde propagován homosexualimus či „humanrightismus“, zatímco ochrana a postupné rozšiřování práv homosexuálů (projevů jejich homosexuality) a lidských práv vůbec jsou všeobecně všude považovány za stupeň rozvoje demokratického právního státu, tedy tam, kde nepanuje diktatura či autoritářství. A všude tam je nutně chráněna a rozvíjena i multikulturalita, tedy etnická, náboženská, názorová a jiná kulturní pestrost společnosti.
Je Dienstbierův přístup krokem vpřed?
Zpráva ministra Dienstbiera navazuje na text „strategie romské integrace na léta 2015 až 2020“. Tuto strategii Sobotkova vláda schválila už letos v únoru. Zpráva uvádí, že diskriminace a nerovné zacházení ze strany podstatné části většinové společnosti je jednou z hlavních příčin neúspěchu Romů ve všech klíčových oblastech života. Poukazuje však i na činnost části české společnosti, jež se snaží o to, aby se situace Romů v České republice zlepšovala.
„Situace příliš veselá není, ale je tady určitý posun z hlediska strategických přístupů a také financování a spolupráce státu a krajů a obcí. Jako nástroj nám slouží Agentura pro sociální začleňování, která má pomoci na lokální úrovni se zvládáním sociálního vyloučení, které dopadá z velké části také na romskou komunitu,“ řekl ke své zprávě ministr Dienstbier.
Zdá se, že se situace v Agentuře pro sociální začleňování, jež byla po odvolání jejího ředitele Martina Šimáčka bouřlivá, uklidnila, což je ku prospěchu Romů, sociálně vyloučených lokalit i české společnosti jako celku. Dobrý dojem dělá i nový ředitel agentury Radek Jiránek. Vstřícnější hlasy znějí také z měst. Ať už bylo Dienstbierovo odvolání Šimáčka pochybné či nutné, je současný stav agentury určitým ministrovým úspěchem.
Agentura pro sociální začleňování se od svého založení v roce 2008, tedy v době funkčního období ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové, jmenovala „agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách“. Vypuštění dvou slov z názvu, stejně jako přechod názvu z původní meziresortní komise pro záležitosti romské komunity na název vládní rada pro záležitosti romské menšiny, a také změny v integračních koncepcích a strategiích, byly vždy výrazem posunů v pojetí Romů. Jsou Romové především sociální komunitou, ohroženou vyloučením, nebo především etnickou menšinou?
Stále nejsou překonány spory, které kolem roku 2005 vznikly při polemikách mezi stoupenci plzeňských sociálních antropologů Marka Jakoubka a Tomáše Hirta, jenž pracoval v Člověku v tísni, kteří se shlédli v teorii chudoby, s filozofem Pavel Baršou, stoupencem multikulturality. Nesl jsem ty spory úkorně. Jsem výrazně ovlivněn školou Mileny Hübschmannové, která v České republice vybudovala romistiku a vytvořila i romský slovník a gramatiku místní romštiny, z romštiny i do romštiny překládala.
Milena Hübschmannová byla také aktivní členkou poradní skupiny, kterou jsem na Úřadu vlády ustavil k odstranění velkovýkrmny vepřů na místě protektorátního koncentračního cikánského tábora v Letech, což je — bohužel — stále aktuální téma. Moje dcera Saša, tehdy studentka romistiky, pod jejímž vlivem jsem vůbec přijal funkci zmocněnce pro lidská práva, a tím i předsedy tehdejší vládní romské komise, byla její žačkou a obdivovatelkou.
Asi i proto jsem odpůrcem představy, že romský problém je jen sociální. Vystupuji už léta proti asimilaci, i když bránit jí nemohu, pokud se k ní lidé, například Romové, rozhodnou, či o ni usilují. A fandím všem snahám rozšířit menšinový model, zažitý v Evropě na východ od Rýna a na sever a na východ od Alp, i do zemí, kde národní (etnické) menšiny podle tamní ústavy neexistují, tedy hlavně do Francie a do Turecka, ale i do Itálie, Španělska a jinam.
Před deseti lety jsem ironicky označoval své pravidelné dopisy přátelům heslem Hirta a Jakoubka „Romové nejsou“. Ale abych byl spravedlivý, plzeňští antropologové význam etnicity popírají či oslabují nejen v případě Romů, ale vlastně u všech etnických skupin, tedy i u Čechů, Němců atd. A mají navíc pravdu v tom, že problém sociálně vyloučených Romů je výrazným sociálním problémem, který ve vyloučených lokalitách zasahuje i Neromy. Pro mne je má však i sociální vyloučení jasný kulturně-politický podtext.
Kdo je Rom
Určitý pokrok, i ve srovnání s únorovou strategií, vykazuje Dienstbierova zpráva při informování o počtu Romů v republice. „Podle kvalifikovaných odhadů,“ píše se ve zprávě, „žilo v České republice v roce 2014 okolo 242 000 Romů, z nichž zhruba polovinu tvořili Romové integrovaní do společnosti a druhou polovinu tvořili Romové, kteří žijí v nepříznivé situaci, již označujeme jako sociální vyloučení.
V České republice bylo v roce 2014 identifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žilo až 115 000 obyvatel, z nichž Romové tvořili převážnou většinu. Sociálně vyloučení Romové v důsledku nízkých příjmů a vysokého zadlužení velmi často migrují za dostupnějším bydlením. Některé romské rodiny změnily bydliště v roce 2014 až čtyřikrát. Migračním trendem je vytěsňování chudých Romů do periferních oblastí krajů, do malých vysídlených obcí, kde je však velmi řídká síť sociálních služeb a málo pracovních příležitostí, což problém sociálního vyloučení ještě více prohlubuje. Značným problémem do budoucna je reprodukce chudoby.“
Je dobře, že vláda bez rozpaků publikuje tato tvrdá, leč zcela pravdivá slova. Ta tam je naštěstí doba, kdy mi vláda bránila, abych vylučování Romů nazýval diskriminací a cikánský tábor v Letech koncentračním táborem a abych ve snahách o segregované školství spatřoval tendence k apartheidu.
Jen s těmi „kvalifikovanými odhady“ souhlasit nemohu. Jsou to totiž odhady pořízené koordinátory pro romské záležitosti a romskými poradci, a ještě neúplné. A v profesním zájmu těchto koordinátorů a poradců je hlásit vyšší počty Romů, o něž se starají. (Ještě nafouklejší „odhady“ poskytují romské a proromské spolky, čerpající podle počtu Romů dotace. Přehnané jsou také mezinárodní údaje o Romech v jednotlivých zemích, a to z různých příčin.)
V roce 2000 jsme na Úřadu vlády dokazovali, že Romů — tedy jak osob, které se ke svému romství aspoň občas hlásí, tak těch, které jsou ve svém bydlišti či na pracovišti za Romy většinou považovány — je v České republice méně než 250 000, a pravděpodobně méně než 200 000. Kombinovali jsme přitom extrapolované údaje národních výborů do roku 1990, pokoušejíce se prověřit jejich správnost i s ohledem na klesající porodnost v romském prostředí, s dvěma demografickými odhady, a to skupiny Květy Kalibové a ministerstva vnitra, odboru řízeného Jitkou Gjuričovou. Zkoumali jsme i jejich metodologii.
Posledních deset let výrazně vzrostl počet osob, které u vědomí toho, že to není povinné, příslušnost k národnosti při sčítání lidu neuvedly. Zatímco počet takových osob činil v roce 1991 pouze 22 017 osob (0,21 %), v roce 2001 celkem téměř 173 000 (1,7 %), v roce 2011 to bylo už již více než 2,6 milionu osob, tedy jedna čtvrtina z celkového počtu obyvatel České republiky, včetně autora těchto řádků. Údajná obrana etnických (národních) zájmů může být i — z mého pohledu — reakční. Někteří zástupci národních menšin požadovali podle Dienstbierovy zprávy, aby vyplnění kolonky „národnost“ při sčítání lidu v roce 2011 bylo povinné. To by ovšem bylo v rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod.
Počítání Romů — především anonymní, například ve školních třídách, bez udání jmen — je stále aktuálním problémem, například nyní, když Sněmovna rozhoduje o vládním návrhu novely školského zákona, jíž se má zavést rok před základní školou jako povinný ročník mateřské školy. (Dosud je nepovinný, i když je už zdarma.) Stoupenci praktických škol, tedy hlavně jejich ředitelé a část učitelů, kteří se nechtějí stát asistenty ve školách hlavního proudu pracujícími s romskými nebo jinak sociálně či zdravotně znevýhodněnými dětmi, se velmi brání počítání (vizuálních odhadů) romských dětí, protože se tím ukazuje, že v praktických školách a v přípravných třídách základních škol je poměrně několikanásobně více dětí romských než neromských.
Romské děti také méně často navštěvují mateřské školy. Náprava je v integraci, i Dienstbierova zpráva se o tom zmiňuje, zde pomocí aspoň jednoho povinného ročníku mateřské školy pro všechny děti. Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) si od povinného roku v mateřské škole navíc slibuje snížení počtu odkladů pro nástup do základní školy, které se týkají zhruba každého čtvrtého předškoláka, lepší adaptaci dětí při přechodu na základní školu a také zmírnění sociálních rozdílů mezi dětmi.
Migranti jako Romové
Považuji za morální a politický úpadek prohlubující se přesvědčení, že Romové a nově také migranti, pokud by se usídlovali na českém území, musejí přece dodržovat zákony a české tradice, české zvyky. Pokud jde o zákony a jiná závazná pravidla, je to pravda, a není to třeba ani zdůrazňovat. Kdo o tom mluví, dává najevo, že se obává nějaké vyšší zločinnosti cizinců, což ovšem odporuje statistikám a je to svědectví o xenofobii či jiných předsudcích. A pokud jde o zvyky, je to nelegitimní požadavek, vzešlý z českého provincialismu a z izolovanosti české společnosti, kterou nacistické zločiny za předchozího přispění druhorepublikového fašismu ochudily o vlivy židovské, aniž se zmohla k větší účinné solidaritě s Židy, jež postihl holokaust.
Česká společnost se většinově podílela, minimálně svou pasivitou a přihlížením, na vyhnání tří milionů Němců — civilního obyvatelstva, tedy převážně žen, starců a dětí, neboť němečtí muži většinou padli u Stalingradu nebo byli v sovětských zajateckých lágrech. V roce 1992 strpěli Češi, aby jejich pravicová politická reprezentace vyštípala Slováky z československé federace, která se vyvíjela k demokratickému právnímu státu. Česká politická pravice amputovala z federálního těla nemocnou slovenskou levou nohu, a až dodatečně se ukázalo, že ani tak moc nemocná nebyla. Následovalo čtvrt století prohlubující se otevřené diskriminace Romů, jíž je zasvěcena Dienstbierova zpráva i tento komentář. I v tom je možno vidět české „zvyky“ a tradici.
Osobně jsem žil po celý život v rozporu s převládajícími českými zvyky, a často v otevřeném odporu vůči nim. Za mého více než sedmdesátiletého života se ostatně české většinové zvyky i značně proměnily. Některé k lepšímu, to pokud jde třeba o stravu, ohled k lidem se zdravotním postižením a k dětem, které rodiče méně mlátí, nebo pokud jde o homofobii, antisemitismus a trochu i antigermánství, které jsou méně intenzivní než za mého mládí. V jiných směrech ale vidím zhoršení — prohloubil se konzumerismus, hédonismus, sobectví a individualismus a také anticiganismus a jiné typy rasismu.
Stejné zůstalo právní vědomí, či spíše nevědomí. Jak je vůbec možné, že ve státě, který chce být demokratický a právní, někdo vysloví požadavek na respektování nejen zákonů, ale i zvyků? Patřím k těm, kteří doufají, že migrace a usídlování uprchlíků pomůže i české společnosti, aby byla pestřejší a hlavně lidštější.
Původně jsem usiloval o menšinovou kulturní samosprávu podle maďarského vzoru, a když to bylo pro (asi většinu) Zemanovy vlády nepřijatelné, alespoň o jistou kulturní autonomii podle rakouského vzoru. Při práci na vládním návrhu národněmenšinového zákona mi ale neprošlo nic, proti byli hlavně úředníci ministerstev, včetně náměstků ministrů. Národněmenšiový zákon schválený parlamentem v létě 2001 až po mém odchodu z funkce vládního zmocněnce v únoru téhož roku dokonce ani nedosahuje úrovně rámcové úmluvy Rady Evropy o ochraně národních menšin, která by měla být pro ČR závazná, poskykuje příslušníkům nárpdních menšin méně práv, než se ČR zavázala. (A u kontrolního mechanismu RE ve Štrasburku se nelze domoci nápravy.) Proto jsem se účasti na návrhu zákona už na podzim 2000 vzdal (na rozdíl od koncepce romské integrace mi jeho předložení vláda neuložila, návrh zákona předkládal místopředseda vlády Rychetský). Orbánovy fašistoidní postupy a názory nemají s maďarským národněmenšivým modelem nic společného, maďarská úprava z poloviny 90. let je asi ta nejlepší v Evropě, poskytuje lidem (národněmenšinovým lidem) více práv než rakouská, která je konzervativní a navíc šitá na federální (spolkový) stát. Byl jsem tenkrát pár dní jak v Maďarsku, tak Rakousku a s národněmenšinovými (v Maďarsku volenými) zástupci o tom hovořil.
Hlavní nedostatek české úpravy je v tom, že romskou menšinu (a ani jonou menšinu) nikdo demokraticky nezastupuje, tedy jako partner vládních orgánů. O tom, kdo ji jakoby "zastupuje", rozhoduje úředník Úřadu vlády. Romská "reprezentace" trpí absencí demokracie a svévolí. Přiživují se na ní vykukové a občas i kmotři. Tato nedemokratičnost souvisí se zákony o obcích, krajích a hlavním městě Praze, tedy s nedemokratickým vytvářením národněmenšinových výborů jednotlivých radnic a hejtmanství a s jejich téměř nulovými pravomocemi.
Pes je zakopán i v tom, že národněmenšinová agenda je v samostatné působnosti jednotlivých členských států EU, není to agenda sdílená, tedy společná. Některé státy existenci národních menšin právně neuznávají buď vůbec (Francie), nebo jen zprostředkovaně prostřednictvím autonomie provincií (Španělsko) či zvláštních oblastí (Itálie). Jsou ještě kuriónější úpravy, např. řecká, která zná jen jednu národní menšinu - muslimskou (!). (Makedonští Slované neexistují.) Nápravu vidím v další politické integraci EU.
Předem dvě poznámky na okraj:
Za prvé je mi skutečně poněkud záhadné, jak jste z mé krátké - a záměrně hodnotově neutrálně formulované - otázky mohl vydedukovat, že by se mi "emancipace člověka, zvláště menšinového, příliš nelíbila".
A za druhé: rozdíl mezi pojmy "pohoršování" a "pobuřování" je mi celkem důvěrně znám, jak ze studijní teorie, tak ale i z vlastní životní praxe.
K věci samotné: jestliže by řešením kulturní samosprávy českého romského etnika měla být "kulturní samospráva" na demokratických základech, pak by se za prvé stavěla otázka po konkrétním charakteru a rozsahu této "kulturní samosprávy"; a za druhé právě to, jestli romské etnikum samo má dostatečnou motivaci vytvořit pro daný účel nějakou dostatečně demokraticky legitimovanou reprezentaci.
Ten rozdíl k Maďarsku je totiž v tom, že tam romské etnikum zřejmě obývá víceméně ucelená teritoria, zatímco v českém prostředí je více rozptýleno.
Vy jste pak "věci" samé věnoval dvě věty (dva odstavce). Váš názor, že Romové v Maďarsku obývají víceméně ucelená území, je zcela nesprávný,. Jsou tam po zemi rozptýleni podobně jako v ČR nebo na Slovensku. V maďarštině se odlišuje slovo Rom, což je Olašský Rom (hovořící většinou olašskou romštinou), od slova Cigány. To v maďarštině není nijak hanlivé, značí to pomaďarštěného Roma. Tito "rumungři" se sami označují slovem Cigány, romsky už několik generací nemluví."Cigány" a "Rom" jsou dvě různé nárfodnosti, maďarští Romové to tak většinově chtěli a chtějí.
V každém jazyce je pejorativnost v jiných slovech. Například Vy jste užil v jedné větě dvakrát výtaz "romské etnikum", které má segregační náboj. "Romské etnikum by mělo samo..." je jen zdánlivě liberální, podobně jako "sami Romové by přece měli..." Je to jasné dělení na "oni" a "my", které nedpovídá ani skutečnésti, ani zásadám právního a demokratického státu. Soudím dokonce, že je to v češtině výraz hanlivý, mírně, to uznávám. Uchýlili se k němu před dvaceti lety ti, jimž sluníčkáři (řeklo by se dneska) za pomoci státu a jeho zákonů znesnadnili užívání oblíbeného slova "Cikáni" či ještě lépe jotevřeně ponižující "cikáni". Přitom o té změně z "Cikán" na "Rom" rozhodly čs. státní a stranické orgány už v lednu 1989. Praktickým synonymem "romského etnika" se později stalo slovo "nepřízpůsobiví". Už tu naštěstí vymizela hanlivá - rovněž nechtěně? - forma Rómové. Slovensky je správně a nehanlivě Rómovia.
Jsem stoupencem jazykově-politické korektnosti proto, že nemám rád ani urážky, individuální či kolektivní, ani nevědomost, že daný výraz urazit může, či necitlivost k tomu. Proto Vás, pane Poláčku, a také další čtenáře zdravím nejen slovy: "ať žije velký evropský romský národ", ale i "ať žije také málo početné (a absolutně i relativně se zmenšující) české etnikum."
Teď ale ještě znovu k "věci samé", tedy k otázce respektive k volbě mezi asimilací a emancipací: tak tohle je vždycky mezní existenciální problém, který dost dobře nikdy není možno vyřešit či rozhodnout z hlediska čisté teorie, jednou provždy.
Co třeba takoví Lužičtí Srbové? I když jim německý stát stále přiznává určité národnostní výhody, faktem je, že jako celek byli většinovým německým prostředím pohlceni, a tedy asimilováni.
A - je to teď špatně, anebo dobře? Z ryze slovanského pohledu je s tímto faktem vždy spojen určitý osten bolesti, že jeden celý slovanský kmen zahynul v - cizím - německém prostředí. Ale - přece s tím nezahynuli ti samotní lidé! Prostě jenom postupem času přirozeným způsobem splynuli s okolním prostředím. Mělo by to opravdu smysl, přinášelo by to pro ně nějakou obzvláštní životní výhodu, kdyby si jako celek natrvalo uchovávali svou slovanskou výlučnost? Kdyby se tedy natrvalo "emancipovali" od německého elementu?
Aby nedošlo opět k nějakým pochybnostem o mých motivech: opravdu velmi bych přál romské komunitě, aby si dokázala udržet, uchovat a nadále pěstovat a rozvíjet svou specifickou kulturní svébytnost, která je bezpochyby obohacením i pro majoritní slovansko-českou společnost (pokud tedy zůstáváme v hranicích ČR).
Ale jde o to, abychom se neutopili v onom protikladu "asimilovat anebo emancipovat". Možná, že i v tomto případě by tím nejlepším řešením bylo pokusit se o cestu středem; respektive o to, dosáhnout obojího zároveň.
Většinový fašistický, nacistický, antisemitský, anticiganistický, islamofobní či rasistický názor není demokratický jen na základě toho, že je většinový.
Zažil jsem diskusi při poradě nad jednou z verzí podkladů pro Dekádu, kde právě romští spolupracovníci (zde ve smyslu: sami sebe označovali jako romské) psali spontánně dlouhé "ó". Protože to bylo, jak už to s kompletováním podobných dokumentů bývá, obrazně pět minut po dvanácté a fakticky už v tak pozdní hodinu, že nebyla šance konzultovat s Poradnou pro jazyk český, dožadovali jsme se přítomné M.L., aby jako absolventka bohemistiky a Romka autoritativně rozhodla. Odpověď si pamatuji i po těch dvanácti či kolika letech: "Víte, my nejčastěji říkáme 'Rómák', tak by to mělo být spíš s tím dlouhým, ale asi je to krátké."
Sedělo nás tam tehdy ze státní správy, romských i proromských organizací něco přes tucet, ale nikoho z nás nenapadlo, že by jedna z těch varianta mohla být ponižující. A přiznám se, ani teď mě nenapadá, proč by to tak mělo být.
V návrhu koncepce romské integrace jsem v roce 1999 jako vládní zmpocněnec kritzoval top dlouhé "o" jako ponižuijící. A počítač mi to opravil na dlouhé "o", takže tak kritcká věta dopadla hodně komicky.
A ponižující je to, pane Profante, tím slovakismem (Róm, Rómovia), podobně jako jiná přejímaná slova, užívaná místo českých variant: drotár, Slovenský štát, špecfifiká, nebo z jiné jazykové oblasti landsmanšaft (případně i lancmančaft) místo krajanské sružení, krajanstvo či buzerant místo homosexuál. Také označování Poláků za Pšonky. Xenofobie má k zesměšňování blízko, apoň v češtině.
M.L. je odněkud ze severních Čech, ale lhal bych Vám, jestli to byl Litvínov nebo Chomutov. Takže Olaška nejspíš neni. Nicméně tady bych na Vaší zkušenost z kriminálu nespoléhal tak silně, ony ty romské etnolekty češtiny mají k ustálenosti dost daleko.
Nevěřím příliš na řešení sociálních a politických problémů jazykovou korektností. Příliš často -- to samozřejmě není případ Petra Uhla -- se o ní mluví tam, kde měla být řeč o romské nezaměstnanosti, přístupu ke vzdělání či k bydlení, a mluví se o ní namísto této řeči.
Mimochodem – u nás ve Slezsku a na severní Moravě se v mluvené řeči málokdy říká Róm. Už protože se slabiky vyslovují spíš krátce. Ale ve slově Cikán se také vyslovuje „g“ a ne "k". Je to záležitost přetrvávání nářečních prvků, takže se z toho nic nepozná. Velké či malé písmeno taky z řeči není poznat. Ale dost často je poznat (i z metakomunikace), jak asi dotyčná osoba o Romech smýšlí.
Ono je nakonec vždycky důležité, jak svá slova kdo myslel, než jak je říkal. Jak sám píšete - jazyk je kontextuální. A kontext vytváří smysl. Jenomže to by se možná lidé museli lépe znát, aby tohle o sobě věděli.
Problém ale jsou vyloučené lokality. Migrační trend je ovšem panem Uhlem popsán jen z jednoho hlediska.
Bezesporu má nárůst vyloučených lokalit na triku stát. Ovšem se vším všudy. I s jeho nefunkčními, či lépe psáno antifunkčními "neziskovkami".
A zase znovu - systém je nemotivační. Vyplácí peníze lidem, kteří se nesnaží zlepšit svůj život, vychovávat své děti, nepůsobit příkoří svému okolí. Napsal jsem kdysi příspěvek do DR, nebyl mi otištěn pro prý "jeho vyznění podsouvá rasistickou perspektivu." Posuďte sami:
"Jeníček a Mařenka – verze dnešní doby.
Díky zákonu zákonu o pomoci v hmotné nouzi /č. 111/2006/, který umožnil obchodníkům s chudobou zakládat ghetta, mi bylo dopřáno shlédnout, téměř na vlastní oči, novodobý příběh Jeníčka a Mařenky.
V naší osadě totiž byla kdysi postavena ubytovna pro sezonní zemědělské pracovníky. Dlouhá léta chátrala. Teď přišla doba jejího využití. Byznysmanům s chudobou neunikla možnost kšeftu. Ubytovna teď skýtá měsíčně více než statisícový zisk od státu za minimální námahu a to, že v lokalitě není práce, zajistí, že se „klienti“ rychle nerozutečou.
Díky výše psanému jsem měl tu čest brzy poznat dvě děti „klientů“ byznysmenů. Budu jim říkat Jeníček a Mařenka. Jeníček má zhruba 11 let a Mařenka je mladší, asi tak desetiletá. Krátkou dobu po nastěhování na ubytovnu byly děti na veřejnosti velmi slušné. Už z dálky mě zdravily. Přestaly asi za měsíc, když jsem měl konflikt s jejich otcem, neboť jsem napomenul jeho opilého přítele, aby nemočil v pravé poledne uprostřed ulice. Otec mě za to zahrnul vulgárními výrazy, což Jeníček s Mařenkou slyšeli. Pozdravy byly vyměněny za mlčení, v horším případě za odplivnutí.
Jeníček s Mařenkou začali rozpoznávat les, do kterého je stát, chtějící se zbavit starosti o ně, vyvezl. Se školní docházkou se nějak nepárali. Nakonec do školy přestali úplně docházet. Spoustu tak získaného volného času věnovali vzdělávání se oblasti se kouření a pití, hlavně však ale v destrukci svého okolí. Protože jim nikdy nebylo dopřáno poznání, jaká námaha je nutná k tvoření, nebylo jim ničeho líto. Znali jen radost z ničení. Jejich trestná a přestupková činnost narůstala.
Jejich otec reagoval jen na jejich školní absenci. Ta jej děsila, neboť měl nějaké podezření, že by z toho mohl mít průšvih. Byl jsem osobně svědkem jeho hovoru s Mařenkou, kdy na ni křičel, aby šla do školy, jinak na ni zavolá „sociálku“. Mařenka jej poslala dost vulgárně někam i se „sociálkou“ a do školy nešla. Otec to nevzdal a „sociálku“ na ni zavolal. Pracovnice sociálního odboru za Mařenkou přijela. Strávila s ní několik hodin a pak několik hodin denně po několik příštích dnů a snad i týdnů. Mařenku ale nezlomila. Jeníčka taktéž ne.
Přišel tedy den, kdy obě děti byly odvezeny do Dětského domova. Mařenka, pravda, trochu později, protože utekla. Děti byly v Domově 14 dní. Pak přijely na víkend za otcem. A už prakticky neodjely. Je fakt, že je občas policejní eskorta odveze do Domova, ale děti jsou druhý den, možná ten samý, již zpět. Jejich trestná a přestupková činnost roste. Jen v minulém týdnu mají na triku škodu v řádu desítek tisíc korun.
Jeníček a Mařenka jsou však v klidu. Našli totiž svoji Perníkovou chaloupku. A bez báby, které by je chtěla sníst. Dospěli. V období, kdy jsou jiní jejich vrstevníci teprve formováni, oni už se formovat nenechají. Vědí, že mají dvě věci v životě jisté: 1) že jsou beztrestní. Společnost je za vše, co spáchali a spáchají, nepostihuje. Že je to prozatímní, je netrápí. Společnost nemůže postihnout ani jejich otce, neboť on je „socka“. 2) že nemusejí vyvíjet žádnou snahu, aby se v budoucím životě nějak zabezpečili. Od toho je „pracák“. Žijí v prostředí, kde nikdo nepracuje a přesto mají všichni bydlení a na nějaké to pivko a cigárko taky je. Tak proč by se měli někde ve škole dřít?
Stát hodil Jeníčka a Mařenku do lesa. Nevrátí se mu ale hodné děti. Vrátí se mu zdivočelí adolescenti, kteří neuznávají zákon, neuznávají kulturu, společnost a materiální hodnoty. A nejhorší že, že takovýchto Jeníčků a Mařenek je neurekom. Co s nimi bude dělat stát až budou panem Janem a paní Marií, když si s nimi neví rady už teď? Tenhle příběh nebude mít dobrý konec."
Příběh pokračuje. Na ubytovnu přišla další romská rodina. Tři děti - 8,7 a 5 let. Ty starší rodiče šli přihlásit do školy. Marně, neboť děti neumějí vůbec číst, ani psát, ne-li počítat. Byly tedy odkázány na školu zvláštní. 5leté dítě rodiče vzali do místní MŠ, je už v předškolním věku. Opět marně, neboť dítě ve svém věku neumí vůbec mluvit.
Občas čteme v tisku, že se někde v zahraničí vyskytují "vlčí děti". Žasneme a divíme se, přičemž náš sociální systém umožňuje, aby se zde takovéto děti běžně vyskytovaly. Rozhořčujeme se nad norským systémem, ale co bychom za něj měli dát! Kdo vyplácel rodičům dávky na děti, když ti se o ně nestarali? Kdo je nechal tak strašným způsobem zanedbat? Kde jsou "neziskovky", které by se měly o tyto děti primárně zajímat? Rozdávají čaj migrantům někde v Chorvatsku, ve svitu televizí a fotoblesků a situace u nás je nezajímá.
Za 25 let jsme to s Romy dotáhli tak daleko, že už víme, zda psát Ó nebo O. Naučili jsme je využít všech svých práv a to dopodrobna.
Co teď začít s těmi povinnostmi? Asi už to nebude tak veselé, jako vozit jim dárky. Ale když to neuděláme, tak je odepíšeme úplně.
Jaký jim dáváme příklad, který by táhl?
Naučíme je, že mají právo na bydlení, dokonce i slovo o "důstojném" přitom padne. A sestěhujeme je ve dvou generacích po osmi do jedné cimry (hygienicky schválené jako pokoj pro dva na svobodárně). Až budou větší, pochopí, že přitom bereme ten závazek plynoucí ze zákona smrtelně vážně: musí se plnit tak, aby na jejich bídě vydělal nějaký gadžo.
Řekneme jim, že mají právo na vzdělání a dbáme přitom na to, aby si ani chvíli nemysleli, že je ve škole někdo chce vidět a věnovat se jim. Pravda, učitelé to někdy předstírají, ale rodiče, kteří protestují proti tomu, aby jejich děti byli v jedné třídě s cigánskou lůzou, jim ukážou, jak vážně ten závazek bereme.
Rozhodnutí o umístění dětí do výchovného zařízení je extrémní a mělo by se s ním šetřit jako se šafránem. Říkají legislativní normy. Proto ho to ty děti z ubytoven vidí kolem sebe a na sobě jako běžnou praxi.
A jeden z důvodů, proč se ústavní forma provozuje, je nezbytnost vytvořit pro určitou skupinu dětí se specifickými problémy řád, který jim z různých důvodů nedokázala dát jejich rodina. Pokud tato výchovná činnost probíhá tak, jak popisujete, opět je to přesvědčivý příklad, který jsme těm dětem dali o tom, jak vážně se v naší společnosti berou povinnosti.
Máte pravdu, pokud mají děti ze sociálně vyloučeného prostředí vědět, co jsou to občanské společnosti, musíme se starat o to, abychom je to naučili. Tím, že je vůči nim budeme alespoň občas dodržovat.
I když s výhradou. Páč na bydlení těchto lidí vydělávají nejen Gadžové. Takovéto ubytovny provozují i Romové a je to většinou stejný, ne-li větší humus.
Je to neuvěřitelná pitomost ze strany státu. Prázdné obecní byty, které opravdu není problém pronajmout, páč obce mají garanci ÚP, že budou dostávat nájemné, a plné ubytovny. V bytech nájem 50 korun za metr a na ubytovnách 120 korun za metr. ÚP naprosto nespolupracují s městskými a obecními úřady /ony totiž nespolupracují s níkým/ a nechají vše na ubytovatelské mafii. Je to daleko pohodlnější a když to stát umožní, tak proč by se měly snažit? A mafie se činí. Když má nedostatek nájemníků, tak objíždí republiku a shání. A sváží. Láká je z obecních bytů na ubytovny pod záminkou různých bonusů.
Celý ten systém je neuvěřitelně idiotský. Pokud se města snaží zatlačit na nájemníky v tom směru, aby se chovali alespoň trochu přijatelně a mají v rukou nástroj v podobě pohrůžky vystěhováním, současný zákon jim z něj udělá papírového čertíka. Vždyť nepřizpůsobiví mají po ruce variantu jiného bydlení a to bez jakékoliv vlastní snahy. A navíc na ubytovně už nemusí vůbec nic dodržovat. Místo možnosti změny jejich chování k lepšímu, je stát nažene tam, kde se budou chovat ještě hůř. Navíc koncentrovaní v ghettu. V místech, kde se nedá sehnat práce a kde jsou plně v područí ubytovatele, který možná má na poličkách knihy o sociálním začleňování pro případnou návštěvu z úřadů, jako ten náš, ale jeho snaha je logicky úplně opačná. Přece nezabije slepičku, která mu snáší zlatá vejce?
Závazek o vzdělávání bych formuloval jinak. Jak mají pedagogové přistupovat k dětem, jejichž rodiče naprosto kašlou na to, aby jejich se děti vzdělávaly, naopak je ještě demotivují? Rodiče chtějí obvykle pro své děti to nejlepší. Tedy ti běžní. Jak mají strávit to, že jejich dítě bude zaostávat proto, protože někdo rozhodl, že s ním bude chodit do třídy dítě nepřizpůsobivých, které značně zaostává za ostatními a tak je brzdí? A jejich dítě tím pádem může přijít o možnost vyššího vzdělání a může tak přijít o kvalitní život. Pro ty rodiče a jejich děti není vzdělání banální hloupost jako pro většinu rodičů a dětí nepřizpůsobivých. To mají zaplatit takovou cenu pro to, aby si někdo odškrtl bodík v nějaké studii? Opravdu si to myslíte? V dnešním světě, který klade tak obrovský důraz na nezaostávání? Já bych to tedy svým dětem a vnoučatům neudělal.
Máte pravdu, že nepřizpůsobivé nic nenaučíme, pokud nejsme schopni sami dodržet své závazky. Prvním závazkem k dodržení by mělo být dodržení zákona 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Jsme jistě všem za šašky, když 3/4 parlamentu, respektive 99,5% přítomných, příjme zákon, který se nehodí do placu ubytovatelské mafii a tak k němu /během měsíce napodruhé a zcela opačně/ MV vydá nesouhlasné stanovisko. Na co máme parlament, voliče, proč se ještě nazýváme demokratickou společností? Kde je respekt k zákonům?
Tohle se opravdu zákonitě přenáší do chování nepřizpůsobivých a jejich dětí. Zatímco v době, kdy druhé stanovisko nebylo ještě vydáno, se začali najednou, v obavách o své bydlení, chovat daleko slušněji, po stanovisku jim narostla křidélka!
Prostě pochopili, že je jedno, jak se budou chovat, neboť stát jim za každých okolností zajistí střechu nad hlavou. A podle toho se také chovají.
Agentůry zděšeně konstatují skokové nárůsty ghett a přitom společně se státem pro tento nárůst vytvářejí ideální podmínky! Vždyť to byly i ony, kdo poplašnými hoaxy vyvolával dojem, že když bude zákon v platnosti, tak desetitisíce lidí příjde o bydlení. Možná tisíce, ale spíše sta. A to o bydlení na ubytovnách a výměnou za bydlení v městských, či obecních bytech, což se již realizovalo. Ovšem jen do doby druhého stanoviska MV. Pak tito rychle sypali zpět na ubytovny, kde se mají, z jejich hlediska, lépe. Lidé mohli tedy bydlet v bytech a ghetta mohla ubývat.
Někde nahoře jsem psal, že systém je idiotský. Z pohledu logiky běžného občana. Ne však pro ty, kteří na něm vydělávají. Levicoví aktivisté by si měli dávat pozor, aby nekopali v jejich službách. Největší zlodějiny ze státní se páchají právě pod rouškou ušlechtilé pomoci těm nejchudším. Nebuďte UI!
Rodiče na víceletém gymnáziu, kteří vyštvou dobrého učitele matematiky, protože od jejich dětí chtěl početní rutinu (ono to na druhém stupni jinak nejde, ať si dnešní kazatelé motivovaného učitelství říkají co chtějí) a prosadí si takového, který neobtěžuje žáky znalostmi sám je nemaje -- ti se příliš důsledky svého jednání neliší od romské mámy, která pošle své dítě do praktické školy, protože tam má staršího sourozence a bude mu tam líp (a ono bohužel bude a ta romská máma ledaskde po pravdě nemá žádnou evidentně lepší alternativu).
Ona se povinná školní docházka zavedla čtvrstoletí poté, co císařovna zavedla právo na základní vzdělání, kterého sedláci pro své děti nevyužívali, protože by pak neměli, kdo by jim pásl kozy. Odpovědnost státu za vzdělání dětí je větší než odpovědnost rodičů v jedné věci: on musí stanovovat nároky a pravidla a vynucovat je. A musí taky být odpovědný k těm dětem, které mají tu smůlu, že jim jejich rodiče neumí či nechtějí se školou pomoct.
Přitom stát má ohrmomné možnosti u sociálně slabých, jak je ovlivnit k lepšímu! Vždyť jim vyplácí peníze, bez kterých by se neobešli! Není přece žádným fašismem, když by za to chtěl jen dodržování norem, či zákonů. Pletu se?
A co se toho dodržování norem týká: Proč by je měli dodržovat právě jen sociálně slabí? Pořád teď čtu v novinách, jak zkrachují ty milé české hospůdky, když je elektronickou evidencí tržeb donutíme, aby platili daně tak jako my ostatní. Proč by se měl Rom z ubytovny chovat lépe než Karel Schwarzenberg, který to o těch hospůdkách hlásá?
1) Rovinu minimalizace sociálního vyloučení obecně -- ta pomáhá Romu jakožto Romům jen zprostředkovaně, ale bez ní by ty další dvě nefungovaly;
2) Odstraňování specifických forem sociálního vyloučení, které dopadají přednostně právě na Romy-- nerovnost v přístupu ke vzdělání, nerovnost v přístupu k práci a k bydlení;
3) Identitní volbu včetně volby toho, zda se kdo chce kulturně rozvíjet jako Rom (odpovídající formy podpory kulturních forem tohoto rozvíjení) nebo jako Čech či jako občan české republiky s romskými kořeny.
Ta třetí rovina ale nesmí být považována za náhražku strategií příslušejících těm prvním dvěma -- tedy strategie v ní nesmějí vycházet z představy kolektivního vzestupu etnika či komunity a z očekávání, že tento vzestup řeší sociální problémy jaksi samo sebou. Může ta třetí rovina skutečně fungovat jako prostor ke kulturnímu rozvoji jednotlivce jen tehdy, pokud romství v České republice přestane být pro většinu Romů konstruováno jako produkt útlaku.
A ta má věta zněla, myslím, zcela jasně. Nenapsal jsem “nemá smysl mluvit o politické korektnosti, jediné důležité problémy jsou problémy romského vzdělání a romské nezaměstnanosti”, ale: “Příliš často -- to samozřejmě není případ Petra Uhla -- se o ní [jazykové korektnosti] mluví tam, kde měla být řeč o romské nezaměstnanosti, přístupu ke vzdělání či k bydlení, a mluví se o ní namísto této řeči.”
Vaše jméno tam nebylo proto, že bych se nechtěl dotknout přítomných diskutujících, ale s plnou vážností jako příklad toho, kdy se o jazykové korektnosti mluví vážně a potřebně -- a nikoliv aby se zamlčel jiný problém. Nesouhlasím s Vámi ovšem tehdy, když se snažíte odstranit pro jejich potenciální zneužitelnost funkční slova jako je “národnost” či “etnikum”, ale rozumím noblesnímu důvodu, proč to děláte.
Mileny Hübschmanové si vážím a rád jsem si párkrát poslechl její přednášky a přečetl pár statí. Věřím, že její romantické vyprávění zažehlo nadšení v nejedné romské duši -- a nejsem si jist, zda to nepřevažuje odbornou chatrnost jejich historizujících argumentů, bohužel chtěla vidět projevy odvěké romské identity založené na březích Indu a Gangy v šerém dávnověku i ve zřejmých projevech kultury chudoby. Údajnou shodu s plzeňskými kulturology nechci komentovat.