Romové ani cizinci se asimilovat nemají

Petr Uhl

Autor porovnává nedávno schválenou vládní zprávu o stavu romské menšiny s vládní koncepcí integrace romské komunity z roku 2000. Zamýšlí se i nad přístupem společnosti a státních orgánů k Romům a k uprchlíkům a jiným migrantům.

V pondělí 26. října schválila česká vláda zprávu svého ministra Jiřího Dienstbiera o stavu romské menšiny v České republice za rok 2014. Základní informace o zprávě ministra Dienstbiera vyšla na vládním webu. A více než stostránkovou Dienstbierovu zprávu samu vyvěsí — doufejme, že brzy — na svých webových stránkách  poradní orgán vlády — její rada pro záležitosti romské menšiny. Kancelář této rady také Dienstbierovu zprávu vypracovala.

Zpráva ministra Dienstbiera mi připomněla dokument Charty 77 O postavení Cikánů-Romů v Československu, který vyšel v prosinci 1978 a který podepsali tehdejší mluvčí Charty Václav Havel a Ladislav Hejdánek. Autory, mezi něž jsem se v závěrečné fázi tvorby dokumentu připletl, tehdy koordinoval Jan Ruml, jak mluvčí tehdy i s jeho adresou v dokumentu výslovně uvedli.

Řešení romské otázky, napsali jsme tehdy dobovým jazykem, nevidíme v prosté integraci romského obyvatelstva do společnosti a ve vytváření podmínek pro tuto integraci. O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout i o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý život, a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořily důstojné podmínky pro toto rozhodování a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení.

Integrace Romů zahrnuje nejen asimilaci, nýbrž především emancipaci

Koncepcí, strategií a zpráv o stavu romské komunity či menšiny bylo v tomto státě od roku 2000, kdy vláda přijala první ucelenou koncepci romské integrace, už několik desítek. Na počátku této řady byla vládní koncepce romské integrace z června 2000. Tehdy český stát poprvé oficiálně uznal, že integrace není totéž co asimilace, tedy že to není přizpůsobení (se) menšiny většině a splynutí s ní, a že vedle různé míry asimilace, o níž rozhoduje každý Rom (a každý člověk) sám, musí stát a společnost podporovat i skupinovou emancipaci Romů. 

Koncepci schválila jednobarevná (sociálnědemokratická) menšinová vláda Miloše Zemana spolu s usnesením obsahujícím pětatřicet (!) úkolů pro členy vlády a jejího zmocněnce pro lidská práva. Tím jsem byl shodou okolností já, jako historicky první v této funkci. Vypracoval jsem pro vládu návrh a byl jsem jeho spolupředkladatelem; hlavním předkladatelem byl místopředseda vlády (pro legislativu a lidská práva) Pavel Rychetský. Úkoly, jež nám vláda na můj návrh a přes odpor různých ministrů dala, pak ale nebyly většinou plněny, natož splněny.

V integračním procesu nesmějí být Romové manipulováni. Je to proces založený nejen na dobrovolnosti Romů, ale i na svobodné vůli rostoucího počtu Romů i příslušníků většiny spolupracovat. Foto Saša Uhlová

Předtím, v únoru 2000, mi však vláda vrátila první návrh koncepce k přepracování, aniž určila, proč jej vrací. Rozdělil jsem tehdy svůj původní — tedy vrácený — návrh koncepce na návrh vlastní koncepce (pětadvacet stránek), v němž jsem raději vypustil či oslabil své emancipační představy, založené na zásadách právního a demokratického státu, které právě většinu členů vlády pohoršovaly, a na „zprávu zmocněnce pro lidská práva o současné situaci romských komunit“ (sedmadvacet stránek). Moje zpráva onen nutný emancipační rozměr integrace, vyvažovaný pochopitelně prvky dobrovolné asimilace (přizpůsobení se), ale výrazně obsahovala a vláda ji vzala na vědomí a zveřejnila. Aspoň to. Zpráva je spolu s koncepcí a usnesením je dostupná na internetu

Celá ta dlouhá léta čteme a slýcháme, že Romové v jednotlivých zemích jsou součástí nově se vytvářejícího evropského romského národa. A říkají to stále častěji i ti Romové, kteří se k romství veřejně hlásí. Východiskem pro integraci Romů do většinové společnosti musí proto být důraz na etnicitu, a řečeno slovy Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, kterou Česká republika v rámci Rady Evropy podepsala v roce 1995, ratifikovala v roce 1997 a vyhlásila v roce 1998, důraz na národní (etnickou) identitu. Tím se pro Českou republiku stala tato úmluva a její multikulturní zásady mezinárodním závazkem.

Jinými slovy, řečeno pojmy českého ústavního pořádku, musí být — při integraci, ale i při jakékoliv činnosti týkající se Romů — kladen důraz na národnost a na možnou příslušnost každého k etnické menšině, jejíž práva stát zaručuje, a to i podle další ratifikované úmluvy — Evropské charty menšinových a regionálních jazyků (Česká republika 2005). 

Je to tedy důraz na emancipaci — postupné osvobozování se z podřízenosti, v níž je romská menšina vůči neromské většině respektive vůči institucím této většiny a ještě více vůči obecné většinové nadřazenosti, kterou tato většina prosazuje a svou netečností a smířlivostí udržuje. V integračním procesu nesmějí být Romové manipulováni. Je to proces založený nejen na dobrovolnosti Romů, ale i na svobodné vůli rostoucího počtu Romů i příslušníků většiny spolupracovat.

Integrací proto rozumíme postupné funkční soužití většiny a menšiny, vzájemné kulturní ovlivňování většiny a všech menšin, rozvoj menšinové kultury vedoucí k multikulturalitě společnosti, jež obohacuje všechny její části. To není žádný multikulturalismus, který ostatně není, na rozdíl od multikulturality, nikde vyžadován či propagován. Podobně to je s „homosexualismem“, strašákem, který si vymyslel Václav Klaus. 

Stejně jako není nikde propagován homosexualimus či „humanrightismus“, zatímco ochrana a postupné rozšiřování práv homosexuálů (projevů jejich homosexuality) a lidských práv vůbec  jsou všeobecně všude považovány za stupeň rozvoje demokratického právního státu, tedy tam, kde nepanuje diktatura či autoritářství. A všude tam je nutně chráněna a rozvíjena i multikulturalita, tedy etnická, náboženská, názorová a jiná kulturní pestrost společnosti.

Je Dienstbierův přístup krokem vpřed?

Zpráva ministra Dienstbiera navazuje na text „strategie romské integrace na léta 2015 až 2020“. Tuto strategii Sobotkova vláda schválila už letos v únoru. Zpráva uvádí, že diskriminace a nerovné zacházení ze strany podstatné části většinové společnosti je jednou z hlavních příčin neúspěchu Romů ve všech klíčových oblastech života. Poukazuje však i na činnost části české společnosti, jež se snaží o to, aby se situace Romů v České republice zlepšovala.

„Situace příliš veselá není, ale je tady určitý posun z hlediska strategických přístupů a také financování a spolupráce státu a krajů a obcí. Jako nástroj nám slouží Agentura pro sociální začleňování, která má pomoci na lokální úrovni se zvládáním sociálního vyloučení, které dopadá z velké části také na romskou komunitu,“ řekl ke své zprávě ministr Dienstbier.

Zdá se, že se situace v Agentuře pro sociální začleňování, jež byla po odvolání jejího ředitele Martina Šimáčka bouřlivá, uklidnila, což je ku prospěchu Romů, sociálně vyloučených lokalit i české společnosti jako celku. Dobrý dojem dělá i nový ředitel agentury Radek Jiránek. Vstřícnější hlasy znějí také z měst. Ať už bylo Dienstbierovo odvolání Šimáčka pochybné či nutné, je současný stav agentury určitým ministrovým úspěchem.

Agentura pro sociální začleňování se od svého založení v roce 2008, tedy v době funkčního období ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové, jmenovala „agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách“. Vypuštění dvou slov z názvu, stejně jako přechod názvu z původní meziresortní komise pro záležitosti romské komunity na název vládní rada pro záležitosti romské menšiny, a také změny v integračních koncepcích a strategiích, byly vždy výrazem posunů v pojetí Romů. Jsou Romové především sociální komunitou, ohroženou vyloučením, nebo především etnickou menšinou?

Stále nejsou překonány spory, které kolem roku 2005 vznikly při polemikách mezi stoupenci plzeňských sociálních antropologů Marka Jakoubka a Tomáše Hirta, jenž pracoval v Člověku v tísni, kteří se shlédli v teorii chudoby, s filozofem Pavel Baršou, stoupencem multikulturality. Nesl jsem ty spory úkorně. Jsem výrazně ovlivněn školou Mileny Hübschmannové, která v České republice vybudovala romistiku a vytvořila i romský slovník a gramatiku místní romštiny, z romštiny i do romštiny překládala. 

Milena Hübschmannová byla také aktivní členkou poradní skupiny, kterou jsem na Úřadu vlády ustavil k odstranění velkovýkrmny vepřů na místě protektorátního koncentračního cikánského tábora v Letech, což je — bohužel — stále aktuální téma. Moje dcera Saša, tehdy studentka romistiky, pod jejímž vlivem jsem vůbec přijal funkci zmocněnce pro lidská práva, a tím i předsedy tehdejší vládní romské komise, byla její žačkou a obdivovatelkou.

Asi i proto jsem odpůrcem představy, že romský problém je jen sociální. Vystupuji už léta proti asimilaci, i když bránit jí nemohu, pokud se k ní lidé, například Romové, rozhodnou, či o ni usilují. A fandím všem snahám rozšířit menšinový model, zažitý v Evropě na východ od Rýna a na sever a na východ od Alp, i do zemí, kde národní (etnické) menšiny podle tamní ústavy neexistují, tedy hlavně do Francie a do Turecka, ale i do Itálie, Španělska a jinam. 

Před deseti lety jsem ironicky označoval své pravidelné dopisy přátelům heslem Hirta a Jakoubka „Romové nejsou“. Ale abych byl spravedlivý, plzeňští antropologové význam etnicity popírají či oslabují nejen v případě Romů, ale vlastně u všech etnických skupin, tedy i u Čechů, Němců atd. A mají navíc pravdu v tom, že problém sociálně vyloučených Romů je výrazným sociálním problémem, který ve vyloučených lokalitách zasahuje i Neromy. Pro mne je má však i sociální vyloučení jasný kulturně-politický podtext. 

Kdo je Rom

Určitý pokrok, i ve srovnání s únorovou strategií, vykazuje Dienstbierova zpráva při informování o počtu Romů v republice. „Podle kvalifikovaných odhadů,“ píše se ve zprávě, „žilo v České republice v roce 2014 okolo 242 000 Romů, z nichž zhruba polovinu tvořili Romové integrovaní do společnosti a druhou polovinu tvořili Romové, kteří žijí v nepříznivé situaci, již označujeme jako sociální vyloučení. 

V České republice bylo v roce 2014 identifikováno 606 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žilo až 115 000 obyvatel, z nichž Romové tvořili převážnou většinu. Sociálně vyloučení Romové v důsledku nízkých příjmů a vysokého zadlužení velmi často migrují za dostupnějším bydlením. Některé romské rodiny změnily bydliště v roce 2014 až čtyřikrát. Migračním trendem je vytěsňování chudých Romů do periferních oblastí krajů, do malých vysídlených obcí, kde je však velmi řídká síť sociálních služeb a málo pracovních příležitostí, což problém sociálního vyloučení ještě více prohlubuje. Značným problémem do budoucna je reprodukce chudoby.“

Je dobře, že vláda bez rozpaků publikuje tato tvrdá, leč zcela pravdivá slova. Ta tam je naštěstí doba, kdy mi vláda bránila, abych vylučování Romů nazýval diskriminací a cikánský tábor v Letech koncentračním táborem a abych ve snahách o segregované školství spatřoval tendence k apartheidu.

Jen s těmi „kvalifikovanými odhady“ souhlasit nemohu. Jsou to totiž odhady pořízené koordinátory pro romské záležitosti a romskými poradci, a ještě neúplné. A v profesním zájmu těchto koordinátorů a poradců je hlásit vyšší počty Romů, o něž se starají. (Ještě nafouklejší „odhady“ poskytují romské a proromské spolky, čerpající podle počtu Romů dotace. Přehnané jsou také mezinárodní údaje o Romech v jednotlivých zemích, a to z různých příčin.) 

V roce 2000 jsme na Úřadu vlády dokazovali, že Romů — tedy jak osob, které se ke svému romství aspoň občas hlásí, tak těch, které jsou ve svém bydlišti či na pracovišti za Romy většinou považovány — je v České republice méně než 250 000, a pravděpodobně méně než 200 000. Kombinovali jsme přitom extrapolované údaje národních výborů do roku 1990, pokoušejíce se prověřit jejich správnost i s ohledem na klesající porodnost v romském prostředí, s dvěma demografickými odhady, a to skupiny Květy Kalibové a ministerstva vnitra, odboru řízeného Jitkou Gjuričovou. Zkoumali jsme i jejich metodologii.

Posledních deset let výrazně vzrostl počet osob, které u vědomí toho, že to není povinné, příslušnost k národnosti při sčítání lidu neuvedly. Zatímco počet takových osob činil v roce 1991 pouze 22 017 osob (0,21 %), v roce 2001 celkem téměř 173 000 (1,7 %), v roce 2011 to bylo už již více než 2,6 milionu osob, tedy jedna čtvrtina z celkového počtu obyvatel České republiky, včetně autora těchto řádků. Údajná obrana etnických (národních) zájmů může být i — z mého pohledu — reakční. Někteří zástupci národních menšin požadovali podle Dienstbierovy zprávy, aby vyplnění kolonky „národnost“ při sčítání lidu v roce 2011 bylo povinné. To by ovšem bylo v rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod. 

Počítání Romů — především anonymní, například ve školních třídách, bez udání jmen — je stále aktuálním problémem, například nyní, když Sněmovna rozhoduje o vládním návrhu novely školského zákona, jíž se má zavést rok před základní školou jako povinný ročník mateřské školy. (Dosud je nepovinný, i když je už zdarma.) Stoupenci praktických škol, tedy hlavně jejich ředitelé a část učitelů, kteří se nechtějí stát asistenty ve školách hlavního proudu pracujícími s romskými nebo jinak sociálně či zdravotně znevýhodněnými dětmi, se velmi brání počítání (vizuálních odhadů) romských dětí, protože se tím ukazuje, že v praktických školách a v přípravných třídách základních škol je poměrně několikanásobně více dětí romských než neromských. 

Romské děti také méně často navštěvují mateřské školy. Náprava je v integraci, i Dienstbierova zpráva se o tom zmiňuje, zde pomocí aspoň jednoho povinného ročníku mateřské školy pro všechny děti. Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) si od povinného roku v mateřské škole navíc slibuje snížení počtu odkladů pro nástup do základní školy, které se týkají zhruba každého čtvrtého předškoláka, lepší adaptaci dětí při přechodu na základní školu a také zmírnění sociálních rozdílů mezi dětmi.

Migranti jako Romové

Považuji za morální a politický úpadek prohlubující se přesvědčení, že Romové a nově také migranti, pokud by se usídlovali na českém území, musejí přece dodržovat zákony a české tradice, české zvyky. Pokud jde o zákony a jiná závazná pravidla, je to pravda, a není to třeba ani zdůrazňovat. Kdo o tom mluví, dává najevo, že se obává nějaké vyšší zločinnosti cizinců, což ovšem odporuje statistikám a je to svědectví o xenofobii či jiných předsudcích. A pokud jde o zvyky, je to nelegitimní požadavek, vzešlý z českého provincialismu a z izolovanosti české společnosti, kterou nacistické zločiny za předchozího přispění druhorepublikového fašismu ochudily o vlivy židovské, aniž se zmohla k větší účinné solidaritě s Židy, jež postihl holokaust. 

Česká společnost se většinově podílela, minimálně svou pasivitou a přihlížením, na vyhnání tří milionů Němců — civilního obyvatelstva, tedy převážně žen, starců a dětí, neboť němečtí muži většinou padli u Stalingradu nebo byli v sovětských zajateckých lágrech. V roce 1992 strpěli Češi, aby jejich pravicová politická reprezentace vyštípala Slováky z československé federace, která se vyvíjela k demokratickému právnímu státu. Česká politická pravice amputovala z federálního těla nemocnou slovenskou levou nohu, a až dodatečně se ukázalo, že ani tak moc nemocná nebyla. Následovalo čtvrt století prohlubující se otevřené diskriminace Romů, jíž je zasvěcena Dienstbierova zpráva i tento komentář. I v tom je možno vidět české „zvyky“ a tradici.

Osobně jsem žil po celý život v rozporu s převládajícími českými zvyky, a často v otevřeném odporu vůči nim. Za mého více než sedmdesátiletého života se ostatně české většinové zvyky i značně proměnily. Některé k lepšímu, to pokud jde třeba o stravu, ohled k lidem se zdravotním postižením a k dětem, které rodiče méně mlátí, nebo pokud jde o homofobii, antisemitismus a trochu i antigermánství, které jsou méně intenzivní než za mého mládí. V jiných směrech ale vidím zhoršení — prohloubil se konzumerismus, hédonismus, sobectví a individualismus a také anticiganismus a jiné typy rasismu.

Stejné zůstalo právní vědomí, či spíše nevědomí. Jak je vůbec možné, že ve státě, který chce být demokratický a právní, někdo vysloví požadavek na respektování nejen zákonů, ale i zvyků? Patřím k těm, kteří doufají, že migrace a usídlování uprchlíků pomůže i české společnosti, aby byla pestřejší a hlavně lidštější.

    Diskuse
    Pane Uhle, mohl byste blíže specifikovat, jaké to byly Vaše původní "emancipační představy", které členy tehdejší vlády natolik "pobuřovaly"?
    November 3, 2015 v 21.52
    Tazateli se emanipace člověka - zvláště menšinového - asi moc nelíbí
    a navíc považuje sloveso "pohoršit někoho" za synonymum k slovesu "pobouřit někoho", což prozrazuje neznalost předlistopadových skutkových podstat trestných činů proti republice. Ale rád odpovím.

    Původně jsem usiloval o menšinovou kulturní samosprávu podle maďarského vzoru, a když to bylo pro (asi většinu) Zemanovy vlády nepřijatelné, alespoň o jistou kulturní autonomii podle rakouského vzoru. Při práci na vládním návrhu národněmenšinového zákona mi ale neprošlo nic, proti byli hlavně úředníci ministerstev, včetně náměstků ministrů. Národněmenšiový zákon schválený parlamentem v létě 2001 až po mém odchodu z funkce vládního zmocněnce v únoru téhož roku dokonce ani nedosahuje úrovně rámcové úmluvy Rady Evropy o ochraně národních menšin, která by měla být pro ČR závazná, poskykuje příslušníkům nárpdních menšin méně práv, než se ČR zavázala. (A u kontrolního mechanismu RE ve Štrasburku se nelze domoci nápravy.) Proto jsem se účasti na návrhu zákona už na podzim 2000 vzdal (na rozdíl od koncepce romské integrace mi jeho předložení vláda neuložila, návrh zákona předkládal místopředseda vlády Rychetský). Orbánovy fašistoidní postupy a názory nemají s maďarským národněmenšivým modelem nic společného, maďarská úprava z poloviny 90. let je asi ta nejlepší v Evropě, poskytuje lidem (národněmenšinovým lidem) více práv než rakouská, která je konzervativní a navíc šitá na federální (spolkový) stát. Byl jsem tenkrát pár dní jak v Maďarsku, tak Rakousku a s národněmenšinovými (v Maďarsku volenými) zástupci o tom hovořil.

    Hlavní nedostatek české úpravy je v tom, že romskou menšinu (a ani jonou menšinu) nikdo demokraticky nezastupuje, tedy jako partner vládních orgánů. O tom, kdo ji jakoby "zastupuje", rozhoduje úředník Úřadu vlády. Romská "reprezentace" trpí absencí demokracie a svévolí. Přiživují se na ní vykukové a občas i kmotři. Tato nedemokratičnost souvisí se zákony o obcích, krajích a hlavním městě Praze, tedy s nedemokratickým vytvářením národněmenšinových výborů jednotlivých radnic a hejtmanství a s jejich téměř nulovými pravomocemi.

    Pes je zakopán i v tom, že národněmenšinová agenda je v samostatné působnosti jednotlivých členských států EU, není to agenda sdílená, tedy společná. Některé státy existenci národních menšin právně neuznávají buď vůbec (Francie), nebo jen zprostředkovaně prostřednictvím autonomie provincií (Španělsko) či zvláštních oblastí (Itálie). Jsou ještě kuriónější úpravy, např. řecká, která zná jen jednu národní menšinu - muslimskou (!). (Makedonští Slované neexistují.) Nápravu vidím v další politické integraci EU.
    Děkuji za obsáhlou odpověď, pane Uhle.

    Předem dvě poznámky na okraj:

    Za prvé je mi skutečně poněkud záhadné, jak jste z mé krátké - a záměrně hodnotově neutrálně formulované - otázky mohl vydedukovat, že by se mi "emancipace člověka, zvláště menšinového, příliš nelíbila".

    A za druhé: rozdíl mezi pojmy "pohoršování" a "pobuřování" je mi celkem důvěrně znám, jak ze studijní teorie, tak ale i z vlastní životní praxe.

    K věci samotné: jestliže by řešením kulturní samosprávy českého romského etnika měla být "kulturní samospráva" na demokratických základech, pak by se za prvé stavěla otázka po konkrétním charakteru a rozsahu této "kulturní samosprávy"; a za druhé právě to, jestli romské etnikum samo má dostatečnou motivaci vytvořit pro daný účel nějakou dostatečně demokraticky legitimovanou reprezentaci.

    Ten rozdíl k Maďarsku je totiž v tom, že tam romské etnikum zřejmě obývá víceméně ucelená teritoria, zatímco v českém prostředí je více rozptýleno.
    November 4, 2015 v 14.1
    Uvozovky - panu Poláčkovi
    Uvoźovky se dají použít jak k tomu, abychom vyjádřili to, že jde o citát, tak k tomu, abychom se od užitého obratu ironicky distancovali. Pan Uhl se zřejmě domnívá, že jste "emancipační představy" chtěl ironizovat, ne ho pouze citovat. Sám ve svém textu užívá uvozovky většinou v tom ironicky-kritickém, ne citátovém, smyslu, odtud snad to nedorozumění.
    November 5, 2015 v 10.33
    Omluva panu Poláčkovi
    Pane Poláčku, opravdu nebylo od mne korektní vyvodit z Vašeho dotazu Váš postoj k věci samé. Přijměte však s touto omluvou i vysvětlení, že jako jako menšinový tvor (jen nás jen 2,7 z 10,5 miolionu obyvatel ČR, kteří se nehlásíme ani při anonymním sčítání lidu k žádné národnosti, tedy etnicitě) jsem podezíravý a všude a předem vidím paranoicky odpor ke kolektivní emancipaci Romů jako etnické skupiny. Tu totiž zde prosazuje či podporuje nepatrné množství lidí a ve Francii například už asi vůbec nikdo.

    Vy jste pak "věci" samé věnoval dvě věty (dva odstavce). Váš názor, že Romové v Maďarsku obývají víceméně ucelená území, je zcela nesprávný,. Jsou tam po zemi rozptýleni podobně jako v ČR nebo na Slovensku. V maďarštině se odlišuje slovo Rom, což je Olašský Rom (hovořící většinou olašskou romštinou), od slova Cigány. To v maďarštině není nijak hanlivé, značí to pomaďarštěného Roma. Tito "rumungři" se sami označují slovem Cigány, romsky už několik generací nemluví."Cigány" a "Rom" jsou dvě různé nárfodnosti, maďarští Romové to tak většinově chtěli a chtějí.

    V každém jazyce je pejorativnost v jiných slovech. Například Vy jste užil v jedné větě dvakrát výtaz "romské etnikum", které má segregační náboj. "Romské etnikum by mělo samo..." je jen zdánlivě liberální, podobně jako "sami Romové by přece měli..." Je to jasné dělení na "oni" a "my", které nedpovídá ani skutečnésti, ani zásadám právního a demokratického státu. Soudím dokonce, že je to v češtině výraz hanlivý, mírně, to uznávám. Uchýlili se k němu před dvaceti lety ti, jimž sluníčkáři (řeklo by se dneska) za pomoci státu a jeho zákonů znesnadnili užívání oblíbeného slova "Cikáni" či ještě lépe jotevřeně ponižující "cikáni". Přitom o té změně z "Cikán" na "Rom" rozhodly čs. státní a stranické orgány už v lednu 1989. Praktickým synonymem "romského etnika" se později stalo slovo "nepřízpůsobiví". Už tu naštěstí vymizela hanlivá - rovněž nechtěně? - forma Rómové. Slovensky je správně a nehanlivě Rómovia.

    Jsem stoupencem jazykově-politické korektnosti proto, že nemám rád ani urážky, individuální či kolektivní, ani nevědomost, že daný výraz urazit může, či necitlivost k tomu. Proto Vás, pane Poláčku, a také další čtenáře zdravím nejen slovy: "ať žije velký evropský romský národ", ale i "ať žije také málo početné (a absolutně i relativně se zmenšující) české etnikum."
    JP
    November 5, 2015 v 12.25
    Asimilace, nebo emancipace?
    Ano, pane Uhle, máte dozajista pravdu v tom, že pojem "romské etnikum" může za jistých okolností působit pejorativně. Byl jsem si toho vědom už při psaní mého textu; ale nedá se nic dělat, jsou prostě určité fenomény, které je nutno nějakým způsobem pojmově označit a vymezit. Zda je možno legitimně hovořit o "romském národě" - nemohu opravdu soudit, nemám k danému prostředí natolik blízké kontakty, ale přece jenom bych byl poněkud skeptický, o Židech bylo i v těch dobách kdy žili bez vlastního státu prakticky jenom rozptýleni v diaspoře stále možno hovořit jako o "národě", protože si neustále udržovali silný pocit své vlastní národní (a náboženské) identity. U Romů - nejsem si opravdu jistý zda se u nich přes celá ta staletí či až tisíciletí převážně kočovného způsobu života takové povědomí vlastního národa dokázalo udržet.

    Teď ale ještě znovu k "věci samé", tedy k otázce respektive k volbě mezi asimilací a emancipací: tak tohle je vždycky mezní existenciální problém, který dost dobře nikdy není možno vyřešit či rozhodnout z hlediska čisté teorie, jednou provždy.

    Co třeba takoví Lužičtí Srbové? I když jim německý stát stále přiznává určité národnostní výhody, faktem je, že jako celek byli většinovým německým prostředím pohlceni, a tedy asimilováni.

    A - je to teď špatně, anebo dobře? Z ryze slovanského pohledu je s tímto faktem vždy spojen určitý osten bolesti, že jeden celý slovanský kmen zahynul v - cizím - německém prostředí. Ale - přece s tím nezahynuli ti samotní lidé! Prostě jenom postupem času přirozeným způsobem splynuli s okolním prostředím. Mělo by to opravdu smysl, přinášelo by to pro ně nějakou obzvláštní životní výhodu, kdyby si jako celek natrvalo uchovávali svou slovanskou výlučnost? Kdyby se tedy natrvalo "emancipovali" od německého elementu?

    Aby nedošlo opět k nějakým pochybnostem o mých motivech: opravdu velmi bych přál romské komunitě, aby si dokázala udržet, uchovat a nadále pěstovat a rozvíjet svou specifickou kulturní svébytnost, která je bezpochyby obohacením i pro majoritní slovansko-českou společnost (pokud tedy zůstáváme v hranicích ČR).

    Ale jde o to, abychom se neutopili v onom protikladu "asimilovat anebo emancipovat". Možná, že i v tomto případě by tím nejlepším řešením bylo pokusit se o cestu středem; respektive o to, dosáhnout obojího zároveň.
    November 5, 2015 v 16.41
    Test plurality - test demokratičnosti
    Vítám tento text Petra Uhla z toho hlediska, že ač prakticky ve všech teoriích demokracie i v ústavě stojí, že mají být respektována odlišná náboženská, filosofická i etická přesvědčení a respektováni příslušnici kulturních a etnických menšin, tak v běžném veřejném diskurzu převládá názor, že etnické menšiny se mají přizpůsobit většině. Dnes se toto široce rozšířené ne-demokratické přesvědčení (z hlediska principu plurality i z hlediska ústavy) aplikuje i na uprchlíky, zejména na muslimy. Dokonce jsem se setkal s názorem, že by potenciální žadatelé o azyl, pokud jsou muslimové, měli povinně přestoupit na křesťanství. Nositel názoru se sám považuje za křesťana a za demokrata. Rozporování svého názoru nerozuměl, protože měl za to, že když je tento názor veřejně akceptovaný, je správny.

    Většinový fašistický, nacistický, antisemitský, anticiganistický, islamofobní či rasistický názor není demokratický jen na základě toho, že je většinový.
    MP
    November 5, 2015 v 18.25
    Petrovi Uhlovi
    Proč je varianta "Róm", "rómský" ponižující?
    Zažil jsem diskusi při poradě nad jednou z verzí podkladů pro Dekádu, kde právě romští spolupracovníci (zde ve smyslu: sami sebe označovali jako romské) psali spontánně dlouhé "ó". Protože to bylo, jak už to s kompletováním podobných dokumentů bývá, obrazně pět minut po dvanácté a fakticky už v tak pozdní hodinu, že nebyla šance konzultovat s Poradnou pro jazyk český, dožadovali jsme se přítomné M.L., aby jako absolventka bohemistiky a Romka autoritativně rozhodla. Odpověď si pamatuji i po těch dvanácti či kolika letech: "Víte, my nejčastěji říkáme 'Rómák', tak by to mělo být spíš s tím dlouhým, ale asi je to krátké."
    Sedělo nás tam tehdy ze státní správy, romských i proromských organizací něco přes tucet, ale nikoho z nás nenapadlo, že by jedna z těch varianta mohla být ponižující. A přiznám se, ani teď mě nenapadá, proč by to tak mělo být.
    November 5, 2015 v 22.7
    Správné je "Rom", psáno krátce,
    protože tak rozhodla ortografická komise českého Ústavu pro jazyk český v roce 1991. Zdůvodnění jejího rozhodnutí je jistě nějak dohledatelné, i když to bylo v drevných předinternetových dobách.. Já jsem s Romáky seděl léta v kriminále, a mluvili tak o sobě s tím krátkým "o"-. Nebyla ta M.L. náhodou Olašská Romka? Myslím, že ano. Ti mluví jiným jazykem. V obou romštinách je to ale s krátkým "o".

    V návrhu koncepce romské integrace jsem v roce 1999 jako vládní zmpocněnec kritzoval top dlouhé "o" jako ponižuijící. A počítač mi to opravil na dlouhé "o", takže tak kritcká věta dopadla hodně komicky.

    A ponižující je to, pane Profante, tím slovakismem (Róm, Rómovia), podobně jako jiná přejímaná slova, užívaná místo českých variant: drotár, Slovenský štát, špecfifiká, nebo z jiné jazykové oblasti landsmanšaft (případně i lancmančaft) místo krajanské sružení, krajanstvo či buzerant místo homosexuál. Také označování Poláků za Pšonky. Xenofobie má k zesměšňování blízko, apoň v češtině.
    MP
    November 5, 2015 v 22.58
    Petrovi Uhlovi
    Dík, rozumím. I když myslím, že by to u Romů/Rómů vyžadovalo, aby ten rozdíl české ucho výrazně slyšelo, ale my ho v tomto případě spíše vidíme. V té souvislosti, na kterou se odvoláváte Vy, jsem párkrát slyšel užít v češtině: braťa Romovia, paradoxně obvykle s takto špatnou výslovností.

    M.L. je odněkud ze severních Čech, ale lhal bych Vám, jestli to byl Litvínov nebo Chomutov. Takže Olaška nejspíš neni. Nicméně tady bych na Vaší zkušenost z kriminálu nespoléhal tak silně, ony ty romské etnolekty češtiny mají k ustálenosti dost daleko.
    + Další komentáře