Jak čelí Rada Evropy anticiganismu
Petr UhlPetr Uhl rozebírá kritiku Rady Evropy na adresu ČR. Česká vláda porušuje podle Rady Evropy mezinárodní závazky, jedná v rozporu s českými zákony a nedostatečně čelí podněcování k nenávisti k Romům a dalším skupinám lidí.
Česká veřejnost většinou stále ještě, po 15 letech, nevzala na vědomí, že ČR je — a už Československo od roku 1991 — členským státem Rady Evropy. Ta sdružuje sedmačtyřicet evropských (a zakavkazských) států, jež se zavázaly dodržovat evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvu), tedy všechny evropské státy s výjimkou Vatikánu, jenž není a ani nechce být demokratickým, a stále i Běloruska, jež ostatní státy za demokratické neuznaly. Buďme přesní — Kosovo, Podněstří, Severní Kypr a v Zakavkazsku i Náhorní Karabach, Abcházii a Jižní Osetii Rada Evropy za státy neuznává.
Česká veřejnost pod vlivem médií, a to i médií veřejné služby, ani většinou neodlišuje Radu Evropy od Evropské rady, což jeden z orgánů Evropské unie, který média nevhodně nazývají „summitem“ a na rozdíl od různých rad EU, složených z ministrů určitého resortu. Ani činnost orgánů EU českou veřejnost příliš nezajímá, jsou tu vlastně známy jen evropské strukturální fondy, tedy jejich čerpání a naopak neschopnost je čerpat, a pak, v trestněprávní rovině, jejich tunelování. Proto je dobré připomenout, že Rada Evropy a Evropská rada jsou dvě dost odlišné věci. Nejvyšším orgánem Rady Evropy je její Parlamentní shromáždění, složené z členů parlamentů jednotlivých států (z ČR to je deset poslanců a dva senátoři). Za nejdůležitější orgán je ale považován výkonný orgán Rady Evropy — Výbor ministrů (zahraničí).
Třetí orgán Rady Evropy, Evropský soud pro lidská práva (ESLP), je jistě nejznámější, pomohl totiž už tisícům lidí a několika desítkám i v ČR. Může se na něj obrátit každá osoba, fyzická a někdy i právnická, která tvrdí, že stát, v němž žije či působí, porušil některé její základní právo či demokratickou svobodu. Tento soud vlastně spojuje celou Evropu, tedy půlmiliardové obyvatelstvo osmadvaceti členských států EU a 300 milionů lidí z devatenáct neunijních států, tedy i států často politicky „citlivých“, jako je Turecko, Ukrajina a Rusko. Judikáty ESLP jsou i zdrojem i pro rozhodování Soudního dvora EU v Lucemburku, který jinak řeší hlavně spory mezi členskými státy EU a spory států s Evropskou komisí, ale rozhoduje i o předběžných otázkách, položených soudy členských států ve věci evropského práva.
Rada Evropy ustavila i komisaře pro lidská práva, je jím nyní Lotyš Nils Muižnieks. Pomoc jednotlivým státům nabízí Výbor Rady Evropy proti mučení CPT. Systematicky sleduje plnění závazků členských států z Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, tedy nejen ve věznicích, nýbrž všude, kde je podle zákona omezena lidská svoboda. CPT má sedmačtyřicet členů, z každého státu je jeden.
Poradním orgánem Výboru ministrů při jeho mezivládní činnosti je Evropský výbor pro sociální soudržnost, lidskou důstojnost a rovnoprávnost, který je zároveň i antidiskriminačním mechanismem. Všechny orgány Rady Evropy sídlí ve Štrasburku, parlamentní shromáždění Rady Evropy tam zasedá v budově Evropského parlamentu (EU). Poslední významný orgán Rady Evropy je ECRI.
ECRI usiluje o Evropu právních států
ECRI, tedy Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti, existuje od roku 1993. Z každého státu je tam jeden člen, z ČR v ní působí profesor Masarykovy univerzity v Brně Dalibor Jílek. Začátkem devadesátých let zaznamenala totiž Rada Evropy značný rozvoj, zejména vlivem svému rozšíření o státy východní Evropy, po jejich přijetí a ratifikaci evropské Úmluvy (takzvané římské smlouvy z roku 1950) a současném zrušení trestu smrti. Předsedou ECRI je Švéd Christian Åhlunds.
Zatímco EU je politickým společenstvím států, usilující o prohlubování společné politiky a politické sjednocování (doufejme, že směrem ke konfederaci a později i k federaci, s podobnou strukturou jako mají USA, tedy ke Spojeným státům evropským), je Rada Evropy zaměřena jen dvěma směry — na ochranu lidských práv a demokratických svobod a na upevňování demokratického právního státu, a to zcela bez ohledu na míru integrace a sdílené či samostatné suverenity. A někdy jde i o otázky zásadní, například začátkem devadesátých let pomohla Rada Evropy Rumunsku přepracovat ústavu.
Nyní, 13. října vydala Rada Evropy zprávu ECRI o dvaačtyřiceti stranách k situaci v ČR. Stalo se tak po náročném schvalovacím procesu v rámci Rady Evropy, který zakončilo jeho schválení Výborem ministrů. A zpráva je vydána hezky česky, v dobré češtině.
Zpráva obsahuje sedmnáct doporučení, jež jsou adresována české vládě. Za dodržování zákonů, chránících lidská práva, a také závazků plynoucích z mezinárodních (a pochopitelně i evropských) smluv je totiž mezinárodní veřejnosti, a tedy i Radě Evropy, odpovědna vláda, a ne třeba prezident republiky (ten je dokonce výslovně podle ústavy neodpovědný), Poslanecká sněmovna, Senát nebo Ústavní soud či hejtmanství v daném kraji. Je za to ovšem odpovědna i českým občanům.
Prvním, a podle mého názoru nejdůležitějším doporučením RE je, aby ČR konečně ratifikovala 12. protokol evropské Úmluvy, jenž je mezinárodní smlouvou. Tento protokol přijala česká vláda podpisem v roce 2000 (byla to menšinová vláda ČSSD premiéra Miloše Zemana). Vláda se tak zavázala, že nechá protokol projít schvalovacím procesem Sněmovny a Senátu a že ratifikaci ztvrdí svým podpisem prezident republiky. Ale žádná vláda se o to za těch šestnáct let ani nepokusila. Tento protokol rozšiřuje původní oblasti, kdy platí zákaz diskriminace jen při využívání práv zaručených Úmluvou, na všechna práva a situace.
S požadavkem rozšířit ratifikací 12. protokolu ochranu před diskriminací souvisí i požadavek Rady Evropy, aby se novelou antidiskriminačního zákona odstranilo pět nedostatků, které ECRI ve své zprávě popisuje. Doufejme, že ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier připraví z pověření své vlády návrh na takovou novelu.
Zprávy orgánů OSN, OBSE, EU a také Rady Evropy, které se týkají dodržování a ještě častěji nedodržování ochrany lidských práv v jednotlivých zemích, obsahují povinně pochvalu z pokroku, jehož daná země dosáhla. Je to diplomatická zdvořilost. I zde se ECRI raduje, že ČR dokázala nechat soudně rozpustit Dělnickou stranu, že čelí extremismu a že přijala antidiskriminační zákon. Ten však připravovaly sociálnědemokratické vlády léta, ustupujíce naléhání svého zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba (ve funkci v letech 2001 — 2004).
Romové jsou nejohroženější skupinou
Několik dalších doporučení se týká potřebných změn zákonů, například větší ochrany před diskriminací. ECRI doporučuje, aby se do trestního zákoníku zařadil postih i za podněcování k násilí a k diskriminaci; za veřejné urážky rasistické povahy, za veřejné projevy rasisticky motivované ideologie, jež hlásá nadřazenost jedné skupiny osob anebo ponižuje či ostouzí jinou skupinu osob a také za rasovou diskriminaci při výkonu veřejné funkce a povolání.
Mnohá doporučení jsou exekutivní povahy. Je až dojemné číst, že ECRI doporučuje, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání našla odvahu k přijetí odhodlaného opatření ve všech případech podněcování k nenávisti a aby ukládala přiměřené pokuty jako trest a také jako prostředek k odstrašením před šířením rasistických a nesnášenlivých projevů. Je dojemné číst doporučení, že státní orgány mají přijmout opatření, aby se nepoužíval výraz „nepřizpůsobiví“ zvláště ve vztahu ke zranitelným skupinám, obzvláště k Romům.
ECRI kritizuje i prezidenta republiky. Přímo cituje jeho slova pronesená v Liberci v červnu 2014 a hodnotí je tak, že (prezident) „sporným způsobem komentoval slušné bydlení pro Romy a posílil tak hluboce zakořeněné stereotypy o jejich životním stylu.
V oblasti školství je hned několik doporučení. ECRI ví o záměru vlády zavést alespoň jeden rok před základní školní docházkou jeden povinný rok a povzbuzuje ji, aby tuto změnu přijala jako povinnou a bezplatnou pro všechny děti, právě s ohledem na děti romské. Kritizuje neochotu vlády rušit praktické školy a důrazně varuje před segregovaným školstvím, z textu je vidět, že situaci bedlivě sleduje. Vyjadřuje obavy, že „stále existuje řada škol 'pouze pro Romy', kde je vzdělání poskytováno podle redukovaných osnov a na nižší kvalitativní úrovni. Navíc nebyly stanoveny žádné konkrétní a měřitelné cíle pro převádění romských dětí z praktických na běžné školy a nic takového se v praxi ani neděje."
ECRI vyzývá k práci na zákonu o sociálním bydlení. Důrazně také doporučuje, aby státní orgány nalezly řešení a přemístily velkovepřín v Letech (okres Písek) mimo pamětní místo genocidy Romů v tamním protektorátním koncentračním táboře. ECRI se opírá i o stanovisko Evropského parlamentu v této otázce.
ECRI také píše, že i v projevech politiků se stále objevují protiromské výroky a že v poslední době přibývá nenávistných výroků na adresu přistěhovalců a muslimů. Policie podle ECRI často nekoná své povinnosti a vůči mluvčím, kteří podněcují k nenávisti vůči rase a etnické či náboženské skupině, často ani nezahájí trestní stíhání.
Zvláštní pozornost věnuje ECRI českému veřejnému ochránci práv. Připomíná, že „zástupce veřejné ochránkyně práv otevřeně popírá některá její prohlášení“. Popisuje dost podrobně spor ochránkyně a jejího zástupce ve věci zákazu nošení šátku (typu „hidžáb“, nezahalující obličej), který ředitelka školy vyslovila dvěma muslimským dívkám. Takové veřejné spory podrývají podle ECRI důvěryhodnost ombudsmanské instituce. Problém vidí ECRI ve způsobu, jak se zástupce veřejného ochránce práv volí — dva kandidáty navrhuje Sněmovně Senát, dva (jiné nebo i stejné) kandidáty jí navrhuje prezident republiky. ECRI doporučuje změnu zákona tak, aby svého zástupce navrhoval Sněmovně veřejný ochránce práv, jako je tomu v části zemí Rady Evropy, anebo, jako je tomu v jiných zemích Rady Evropy, aby si ho ochránce vybral sám. ECRI se přimlouvá za to, aby se tato změna volby ochráncova zástupce dostala do zákona už nyní, při projednávaném návrhu jeho novely.
ECRI doporučuje rozšířením pravomocí veřejného ochránce práv (v ČR nemá prakticky žádné), rozepisuje se o tom podrobně. Vítá, že současné projednávání vládního návrhu novely zákona o ochránci ve Sněmovně mu má přinést možnost podání antidiskriminačních žalob k soudu a možnost podání návrhu Ústavnímu soudu, aby zrušil ta ustanovení zákonů, která bude považovat za diskriminační. Tomu však kladou poslanci ve Sněmovně odpor, průřezově politickými stranami. Někteří nechtějí připustit žádné zlepšení činnosti ombudsmana a různě to zdůvodňují, když už nemohou veřejně vystoupit s návrhem na zrušení této funkce.