Papež František — sociální svědomí Evropy
Ivan ŠtampachPapež František promluvil v Radě Evropy. V projevu mimo jiné projevil přání, aby nastoupila nová sociální a ekonomická spolupráce vymaněná od ideologické podmíněnosti a schopná vyrovnávat se s globalizovaným světem.
Papež František není takový cestovatel jako jeho předchůdci. Snad i to má co dělat se skromným modelem jeho služby římského biskupa. Je pozoruhodné, že jeho první evropská cesta za hranice Itálie nemířila přímo k žádnému jednotlivému evropskému státu. Ty mohou přijít na řadu v dalších letech, a mezi nimi možná brzy i Česko.
První návštěva patřila evropským seskupením. Vedle Evropského parlamentu papež promluvil 25. listopadu ve Štrasburku na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Asi je třeba připomenout, že Rada Evropy zahrnuje kromě současných 28 zemí Evropské unie ještě 19 dalších, včetně např. Kazachstánu, jehož malá část území leží tradičně v Evropě. Je to téměř celá Evropa. Výjimkou je Bělorusko a Vatikán (ten má vedle několika mimoevropských zemí status pozorovatele), a pak některá sporná území jako Makedonie, Podněstří, Severní Kypr, Kosovo. Zastoupeny nejsou rovněž závislá území jako např. Grónsko nebo Jersey.
Papež promluvil k Parlamentnímu shromáždění, do kterého 47 členských států vysílá delegace svých zákonodárných orgánů. Přítomni byli i další reprezentanti zúčastněných zemí včetně soudců Evropského soudu pro lidská práva, který je orgánem Rady Evropy. Českou stálou delegaci tvoří 6 členů z obou komor parlamentu, z vládních i opozičních stran. Papež touto volbou podpořil myšlenku široké evropské integrace.
Jako agenda tohoto mezistátního uskupení je určena ochrana lidských práv, pluralitní demokracie a právního státu, rozvoj evropské kulturní identity a různorodosti. Rada Evropy má také hledat řešení problémů, kterým evropská společnost čelí (diskriminace menšin, xenofobie, intolerance, ochrana životního prostředí, klonování lidských bytostí, AIDS, drogy, organizovaný zločin apod.). Má pomáhat při upevňování demokratické stability v Evropě podporováním politických, legislativních a ústavních reforem. Právě tomuto společnému evropskému programu se papež věnoval.
Papež připomněl, že jeho návštěva se odehrává v roce, kdy se připomíná 65. výročí založení Rady Evropy (1949). S odkazem na II. světovou válku a rozdělení Evropy železnou oponou, jež tomu předcházely, řekl: Plánem otců zakladatelů bylo rekonstruovat Evropu v duchu vzájemné služby, který ve světě inklinujícímu spíše k nárokům než ke službě, má být i dnes klíčem k poslání Rady Evropy za účelem míru, svobody a lidské důstojnosti.
Jeho tématem byl mír, ne však jako pouhá absence války, konfliktu a napětí. Válečnická mentalita, to je kultura konfliktu založená na strachu z druhého, na marginalizaci toho, kdo myslí či žije odlišně. Tomu se vzdálit je těžké. Neznamená to, že reálné konflikty se mají ignorovat či zastírat. Je třeba se jich ujmout. Je však nešťastné v konfliktní situaci trvale zůstávat.
Chceme-li toto obecné konstatování konkretizovat, mohli bychom myslet i na současné konflikty na pokraji války, např. angažovanost evropských členů NATO v konfliktu na východě Ukrajiny. Papež promluvil do svědomí Evropanů, když připomněl, že nerušeně probíhající obchod se zbraněmi podporuje terorismus, který hluboce pohrdá lidským životem a nevybíravě kosí nevinné oběti. Konfliktem vnitrostátním, naštěstí jen verbálním je už několikáté rozštěpení českého občanstva na fanatické zemanovce a antizemanovce. Kolik i tam je strachu z druhého, který myslí a žije odlišně!
Papež František o Evropě říká, že během svých dějin se vždycky vypínala vzhůru, k novým a ambiciózním cílům, živena nenasytnou touhou po poznání, rozvoji, pokroku, pokoji a jednotě. Aby jako strom mohla mířit větvemi vzhůru, musí mít pevný kmen a hluboké kořeny. Připomněl, že k cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost, hluboké kořeny a také odvaha neskrývat se před přítomností a jejími výzvami. Je zapotřebí paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.
V projevu ve Štrasburku zazněla kritika individualistického pojetí práva. To vede k zásadní nevšímavosti vůči druhým a k prosazování globalizace lhostejnosti, jež vzniká z egoismu, jako plod pojetí člověka neschopného přijmout pravdu a autenticky žít sociální dimenzi.
Z individualismu lhostejného k právům a potřebám druhých roste kult blahobytu. Jeho důsledkem je to, že už nejsme s to vytvářet autentické lidské vztahy. Je pozoruhodné, že hlava římské církve nečiní to, na co jsme byli zvyklí od několika jeho předchůdců, nedává pouze náboženské recepty. Odkaz Evropy, který nemá být pouze muzeální, je humanistický, umělecký, technický, sociální, politický, ekonomický a náboženský. V tomto jeho proslovu ani v jiných textech není ani stopy kladení „našeho“ náboženství proti jiným a proti sekulární společnosti. Jeho pojetí není polemické.
Papež byl v některých bodech překvapivě konkrétní. Snad lze jako recept na situaci po pádu někdejšího bipolárního světa Východ versus Západ vidět jeho důraz na multipolaritu. Je to vážné varování aktérům současného konfliktu. Snaha obnovit aspoň v části světa hegemonii Moskvy je stejně špatná pro budoucnost jako pokus o globální hegemonii USA a jejich satelitů, i když v proslovu státy přímo jmenovány nebyly.
Druhým důrazem je transverzálnost. Univerzální nároky minulosti znamenaly, jak slovo samo říká, obracet vše v jedno. Transverzální přístup zachovává mnohost a odlišnost a odehrává se mezi mnoha dílčími centry. K tomu František říká: Dějiny dnes žádají schopnost vyjít k setkání ze struktur, které zadržují vlastní identitu, aby se stala silnější a plodnější v bratrské konfrontaci transverzálnosti. Evropa, která vede dialog jenom v rámci členů uzavřených ve svých skupinkách, zůstává stát na půli cesty. Je zapotřebí mladého ducha, který výzvu transverzálnosti přijme. Zahrnuje přirozeně i mnohost kultur včetně náboženství a dialog mezi nimi.
Na závěr proslovu, jako jeho vyvrcholení si papež František nechal své přání, aby nastoupila nová sociální a ekonomická spolupráce vymaněná od ideologické podmíněnosti a schopná vyrovnávat se s globalizovaným světem, uchovávat naživu smysl pro vzájemnou solidaritu a lásku. Trápí ho, kolik chudých lidí je na našich ulicích. Žádají nejenom chléb k obživě, což je to nejelementárnější právo, ale také znovuobjevení hodnoty vlastního života, kterou chudoba potlačuje, a znovunalezení důstojnosti, kterou propůjčuje práce. Tím proslov k reprezentantům Evropy navazuje na úvahy Jana Pavla II. z jeho raného období, kdy v encyklice Laborem exercens (1981) mluví výslovně o konfliktu práce a kapitálu a na základě lidské důstojnosti prosazuje prvenství práce, respekt k práci a k pracujícímu člověku a odmítá (stručně shrnuto) tržní fundamentalismus.
S požadavkem solidarity, tedy řešení problému chudoby jde ruku v ruce téma, které stejně vyžaduje reflexi a spolupráci, totiž ochrana životního prostředí, naší milované Země, jež je velkým zdrojem, který nám daroval Bůh, a která je nám k dispozici nikoli proto, aby byla pošlapána, vykořisťována a ponížena, nýbrž proto, abychom mohli důstojně žít a těšit se z její krásy.
Důsledně levicoví poslanci Parlamentního shromáždění RE zpočátku nebyli spokojeni s tím, že má vystoupit papež. Obávali se snad nově vyhlašované hegemonie a univerzality jednoho názorového proudu v kontrastu s jinými a chtěli hájit pluralitu a sekulární ráz Evropy. Podle dostupných informací právě je papež přesvědčil a získal, i když (na rozdíl od některých svých dřívějších textů) neříkal nic radikálního, nic nečekaného. Tleskali prý upřímně jeho pasážím o lidské důstojnosti, o potřebě sociální dimense, při jeho kritice chudoby a odlidštěnosti současné civilizace.
Podobné úvahy adresoval papež i Evropskému parlamentu, který stále více přejímá klasické úkoly parlamentu vůči Evropské komisi a částečně i vzhledem k Evropské radě (tzv. evropskému summitu). Z tohoto proslovu přinesla česká média jen nepodstatné bonmoty o Unii jako babičce a obsah obou řečí prakticky zamlčela. Rada Evropy je vedle Evropské unie chudým příbuzným. Nemá velký reálný vliv na politiku členských zemí. Dodržování lidských práv, jež je podmínkou členství, může být formální, limitované, vnějškové. A Parlamentní shromáždění má jen poradní roli, nemůže o ničem rozhodovat. Má funkci kontrolní, doporučující, inspirační, navrhující. Přání, která papež vyslovil, se proto mohou prosadit jen silou své vlastní přesvědčivosti. V Evropském parlamentu sice mluvil k orgánu, který se podílí o moc se zákonodárnými sbory 28 členských zemí, nutno však říct, že u politiků apeluje služebník služebníků Božích spíše na jejich svědomí, a o jeho zdravém fungování lze ovšem mít značné pochybnosti. Opozici, poprvé po mnoha stoletích, čelí totiž pro svou skromnost, lidskost a sociálnost papež dokonce i v církvi jejímž je vrcholným představitelem.