Když jsem před několika lety pobýval v Indii, Vandana Shiva mne seznámila se svým kanadským kamarádem a kolegou. Dříve v Kanadě pracoval jako cosi na způsob vrchního hygienika. Svou funkci byl nucen opustit, poněvadž odmítl schválit průmyslové užívání jakési chemikálie, o níž byl přesvědčen, že způsobí spousty zbytečných onemocnění a úmrtí. Napsal o tom knihu, vedl spory.

Během večeře se mluvilo o ledačems, o přednostech vegetariánství, o rozmanitosti indických lilků (pocházejí odsud), o pestré povaze indické společnosti, o šťastném osudu zdejší židovské menšiny, až onen Kanaďan indických předků začal vyprávět o svém podivuhodném hobby, jímž bylo studium dokladů o Ježíšově pobytu v Indii, o nichž se hotovil sepsat knihu. Posléze jsem zjistil, že se jedná o vcelku známou spekulaci, v tu chvíli jsem o ní ale jako bytost nepolíbená kvalitní esoterickou literaturou neměl zdání, a tak jsem na onoho dobrého muže hleděl jako na zjevení.

Emfaticky líčil, jak existují rozmanité doklady o Ježíšově vzdělávání v indických a buddhistických chrámech, kam měl odejít zhruba ve třinácti letech a zpět na Blízký Východ se vrátil až zhruba ve třiceti, což je období, o němž Nový Zákon nepodává žádnou zprávu. Za svých východních studií prý načerpal mnohé z ideálů, které nalézáme v evangeliích, včetně nenásilí a ochrany slabších, jež byly tehdejšímu západnímu světu cizí. A to, co pak prováděl zákoníkům a farizejům, vyvedl prý i vzdělancům ve Váránasí; intelektuál, aktivista, rebel.

V Indii měl rovněž ovládnout mistrovství indických fakírů a mystiků, které mu umožnilo předstírat na kříži vlastní smrt. Tím onen Indokanaďan vysvětloval „zázrak“ vzkříšení: Ježíš prostě procitl, se svými nejbližšími dohodl, aby věc vypadala jako zázrak, prchl, a pak dožil mezi svými v Indii, kde prý podnes existuje jeho hrob. Ba i Ježíšovo jméno v hebrejštině „Ješua“ vykládal jako fonetický přepis člene a slova „Šiva“, jinak řečeno Ježíšovo jméno má znamenat Ten od Šivy. Vandana Shiva i její sestra Mira se usmívaly a neříkaly nic.

Jakkoli se mi zamlouvá představa takto širokých základů Ježíšova učení i mile civilní výklad zázraků, nepatřím k těm, kteří nutně potřebují vědět, „jak to doopravdy bylo“, ctím, že hnutí, stojící už dva tisíce let na presumpci ukřižování, je stále živé, a řídím se i v tomto novozákonním „po ovoci poznáte je“. Domnívám se, že to platí také o rozmanitých interpretacích základních biblických příběhů, k nimž velké křesťanské svátky skýtají příležitost.