Když jsem před několika lety pobýval v Indii, Vandana Shiva mne seznámila se svým kanadským kamarádem a kolegou. Dříve v Kanadě pracoval jako cosi na způsob vrchního hygienika. Svou funkci byl nucen opustit, poněvadž odmítl schválit průmyslové užívání jakési chemikálie, o níž byl přesvědčen, že způsobí spousty zbytečných onemocnění a úmrtí. Napsal o tom knihu, vedl spory.

Během večeře se mluvilo o ledačems, o přednostech vegetariánství, o rozmanitosti indických lilků (pocházejí odsud), o pestré povaze indické společnosti, o šťastném osudu zdejší židovské menšiny, až onen Kanaďan indických předků začal vyprávět o svém podivuhodném hobby, jímž bylo studium dokladů o Ježíšově pobytu v Indii, o nichž se hotovil sepsat knihu. Posléze jsem zjistil, že se jedná o vcelku známou spekulaci, v tu chvíli jsem o ní ale jako bytost nepolíbená kvalitní esoterickou literaturou neměl zdání, a tak jsem na onoho dobrého muže hleděl jako na zjevení.

Emfaticky líčil, jak existují rozmanité doklady o Ježíšově vzdělávání v indických a buddhistických chrámech, kam měl odejít zhruba ve třinácti letech a zpět na Blízký Východ se vrátil až zhruba ve třiceti, což je období, o němž Nový Zákon nepodává žádnou zprávu. Za svých východních studií prý načerpal mnohé z ideálů, které nalézáme v evangeliích, včetně nenásilí a ochrany slabších, jež byly tehdejšímu západnímu světu cizí. A to, co pak prováděl zákoníkům a farizejům, vyvedl prý i vzdělancům ve Váránasí; intelektuál, aktivista, rebel.

V Indii měl rovněž ovládnout mistrovství indických fakírů a mystiků, které mu umožnilo předstírat na kříži vlastní smrt. Tím onen Indokanaďan vysvětloval „zázrak“ vzkříšení: Ježíš prostě procitl, se svými nejbližšími dohodl, aby věc vypadala jako zázrak, prchl, a pak dožil mezi svými v Indii, kde prý podnes existuje jeho hrob. Ba i Ježíšovo jméno v hebrejštině „Ješua“ vykládal jako fonetický přepis člene a slova „Šiva“, jinak řečeno Ježíšovo jméno má znamenat Ten od Šivy. Vandana Shiva i její sestra Mira se usmívaly a neříkaly nic.

Jakkoli se mi zamlouvá představa takto širokých základů Ježíšova učení i mile civilní výklad zázraků, nepatřím k těm, kteří nutně potřebují vědět, „jak to doopravdy bylo“, ctím, že hnutí, stojící už dva tisíce let na presumpci ukřižování, je stále živé, a řídím se i v tomto novozákonním „po ovoci poznáte je“. Domnívám se, že to platí také o rozmanitých interpretacích základních biblických příběhů, k nimž velké křesťanské svátky skýtají příležitost.

Mezi nimi mne zvlášť poutá pojetí, jež Krista a jeho družinu líčí jako skupinu archaických aktivistů za spravedlivější svět; ostatně zvlášť půvabný text mířící takovým směrem zde včera zveřejnil Filip Outrata. A je to nakonec interpretace, která má v českých zemích už od středověku skvělou tradici, právě kvůli ní byli naši předkové ochotni hned několikrát přeskládat celou Evropu.

Křesťanské svátky ovšem rovněž pokaždé skýtají příležitost k uvážení, jakou úlohu křesťanství a církve ve společnosti sehrávají. Tak jako mnoho jiných věcí, rovněž křesťanské ideály ani církve během posledního čtvrtstoletí ve svobodných poměrech neudržely slibné postavení, s nimiž do nové éry vstupovaly.

Na církve a křesťanstvo se i díky smělému vystupování kardinála Františka Tomáška a tuhým ústrkům za vlády komunistů, pohlíželo podobně jako na rozmanité občanské iniciativy: křesťané byli obecně bráni za sympatickou součást hnutí za svobodu a počítali se k úctyhodným vítězům demokratické revoluce. K tomu patřilo snad poprvé všeobecně společností prostupující vědomí, že se poprvé kam až paměť sahá i křesťané stali v naší společnosti menšinou.

Mělo to svůj výraz i v české politice, v níž se patrně nevyskytl po roce 1989 v parlamentu jiný státník byť jen srovnatelný s nenápadným, moudrým a zdánlivě nespojitelné často vynalézavě spojujícím Josefem Luxem. I když nedokázal a původně jistě ani nechtěl zamezit nástupu hrubého neoliberalismu pod Klausovým vedením, právě on v míře přinejmenším srovnatelné s Václavem Havlem a tehdy ještě vcelku kladně působícím Milošem Zemanem se zasloužil o to, že na konci devadesátých letech jsme byli nakrátko mimořádně blízko jinému pro společnost nepochybně příznivějšímu směřování.

Pak vzaly věci mrzutý obrat. Lux bohužel skonal ještě relativně mladý a strana lidová přes ponuré etapy pod Kalouskovým a Čunkovým vedením doklopýtala mimo Sněmovnu, kam se sice vloni vrátila a znovu se ocitla i ve vládě, ovšem zda má svou totožnost hledat v návaznosti na univerzalistické ideály Josefa Luxe, Petra Pitharta či Jana Sokola, anebo zda se bude utápět v mobilizaci proti migrantům či sociálně vyloučeným, jinak řečeno lidem, jakým byl i Ježíš Nazaretský a jeho souputníci, tím si sama zatím není jista.

A církve, mezi nimi zejména ta popisující sebe samu jako svatou, systematicky směňovaly své příznivé společenské postavení i autoritu za majetek, což se jim skoro úplně podařilo za panování Nečasovy vlády během tak zvaných restitucí, jež však ve skutečnosti jsou nelegitimním darem, s nímž nesouhlasí dokonce ani mnozí křesťané sami. Je to škoda pro křesťanstvo, ale stejně tak i pro všechny ostatní, poněvadž křesťané i jejich církve nepochybně příznivou úlohu v potřebných proměnách světa sehrávat mohou.

Máloco o tom vydává svědectví jako střídání stráží ve Vatikánu. Papež, který přijal jméno František, se rázem stal jednou z nejvýraznějších postav hnutí za sociální spravedlnost a explicitně proti kapitalismu. Jeho smělé, elegantní vystupování, plné státnických symbolických gest, od ponouknutí ženy, aby v jeho přítomnosti kojila plačící dítě, až po přijetí britské královny ve fialkovém kostýmku, z něj velmi rychle učinilo osobnost široce respektovanou i nekatolíky a také jednu z největších nadějí mezinárodního společenství na příznivé změny kurzu.

↗

Papež František je jednou z největších nadějí světové politiky.

Není náhoda, že František přichází z Latinské Ameriky, která oproti střední a východní Evropě zvládla svou transformaci po konci studené války podstatně lépe. Právě zde vznikly v posledním čtvrtstoletí demokracie vyznačující se v mnoha případech mimořádné progresivní sociální, ekologickou i kulturní politikou. A skutečnost, že si zdejší odnož katolické církve osvojila mimořádně progresivní sociální smýšlení, v tom nesehrává nijak okrajovou roli.

Rozšíření radikální sociální nauky v latinskoamerické církvi bylo inspirováno v Evropě započatým dialogem křesťanů a — řekněme — humanistů jiných světonázorových přesvědčení. Dnes se Evropě tento import vrací jako příležitost k reflexi vlastního směřování v osobě papeže Františka.

Koncepce kulturně-politické aliance evropských i tuzemských křesťanských a sociálních demokratů byla královskou ideou Jaroslava Šabaty z poloviny 90. let. Křesťané bývají zodpovědní a pracovití, mají smysl pro řád a trvanlivost. Není náhoda, že v různých občanských aktivitách se vyskytují v podstatně vyšším než statistickém zastoupení.

A nemůže být otázkou příliš dlouhého času, kdy i ve střední Evropě nový vatikánský kurz najde své ohlasy a uvnitř křesťanstva své zázemí. Pokud česká společnost dnes něčím zvláště trpí, je to ztráta schopnosti pátrat spíše po tom, co nás může spojovat než po tom, co nás rozděluje a schopnost střízlivě uvážit, zda shody nejsou podstatnější nežli rozdíly.

Právě v tom tkví jedno z pozapomenutých dědictví československého disentu, v němž se křesťanští demokraté nikoli pouze z taktických důvodů dokázali sejít a na společných vizích shodnout s demokratickými komunisty, se sociálními demokraty, s ekology i liberály.

Dnes z potřeby překonat ze řetězu urvaný kapitalismus sociálně spravedlivějším uspořádáním se tu taková kulturně-politická aliance může začít rodit znovu. Stačí, aby se i politická reprezentace českého křesťanstva rozvzpomněla, že i zakladatel jejich hnutí věřil v to, že jiný, lepší, spravedlivější svět je možný.