Skvělý článek. Není vlastně co dodat. Snad jenom naději, že se necháme vést křesťanskou zvěstí.
Jiří Vyleťal

" To především zahrnuje rozpoznání struktur, které tuto chudobu a vykořisťování produkují a udržují, a jejich odsouzení "

Nesluselo by se dodat, ze Marx a komuniste, se pokusili o onu zmenu ? Sice se jim to nevydarilo na poprve, ale krestane take zacinali jako "rybarsky klub" s trinacti cleny a k dnesku se dopracovali po dvoutisicich letech.

Vážený pane Kuchejdo,
podstata oné změny je v hlásání a uskutečňování lásky k Bohu a lásky mezi lidmi. S tím přišel Ježíš a na tom stojí křesťanství.

Marx ani komunisté s láskou ke všem lidem ani s láskou k Bohu nepřišli. Přišli s třídním bojem (tedy s nenávistí mezi skupinami lidí) a s výrobními vztahy (tedy s působením sil výhradně materiální povahy). Třídní boj a výrobní vztahy měly být zdrojem změny.

To je tedy rozdíl, pane Kuchejdo, není-liž pravda?

Dobrou noc a vše dobré přeje Jiří Vyleťal

Křesťané nemohou být těmi,kdo z pozice majitelů božské pravdy soudí tento svět,oni tu pravdu ani neznají.To co je přivádí do společenství věřících je bezmocnost ve své konečnosti.Církev jako organizátor většinu lidí odrazuje,protože je to lidská instituce jako kterákoli jiná.
Nejsilnější je to,pokud lidé něco cítí ve svém srdci,ale vyjadřují to beze slov.Ta bezmocnost před smrtí se ani jinak vyjádřit nedá.

Vážený pane Havlíku,
dnes je Velký pátek a proto není od věci pronést pár slov na téma křesťanství.

Křesťané nechtějí soudit tento svět a ani jej nesoudí. Ježíšův výrok „Nesuďte a nebudete souzeni“ je velmi výraznou součástí křesťanského učení. Setkáte se s ním v pomalu každém kázání a skoro ve všech formálních i neformálních debatách křesťanů. Doslova opak je pravdou: křesťané se učí milovat i své nepřátele (a není pravdou, že se jim to nedaří) a modlí se za úplně všechny lidi. I za ty, kteří křesťanstvím opovrhují. Tak, jako to dělal Ježíš na kříži, když prosil Boha za odpuštění pro ty, kteří jej na kříž přibíjeli: „Odpusť jim, neboť oni nevědí co činí.“

Církev je instituce, v jejímž středobodě není žádný lidský zájem. Vedle Ježíše, který je jejím zakladatelem, je sice tvořena lidmi, ale lidmi, kteří neplní svůj cíl, ale cíl stanovený Bohem. Ten cíl je neměnný, ke starý už 2000 let. Je jím přivést všechny lidi, i ty největší darebáky, do království Božího, v němž nikomu nebude nic chybět, nikdo nebude plakat, nikdo tam nebude nešťastný a nikdo nebude umírat. Bude tam život věčný ve společenství s Bohem.

Církev lidi neodrazuje, ale lidé církvi nerozumějí, neznají ji. A na to, aby se o církev začali zajímat, jsou příliš pohodlní. A tak se spokojují s předsudky, polopravdami a falešnými vlastními představami. Pak se snadno spokojí s tím, že církev nepotřebují, že je zkažená, případně že je jen pro ty slabé, „berličkáře“, oni že jsou nad věcí.

Jistěže je podstatné, aby člověk hlas srdce nezanedbával. Jenže, pokud budeme poslouchat jenom svá srdce, nedomluvíme se. Proto je důležité, aby vztah k Bohu byl také nějak institucionálně ukotven, aby se opíral o učení, které vychází ze zdrojů ověřených časem. Zkrátka aby stál na pevných základech a nikoliv na krátkodobých a soukromých poznání jednotlivců. Také je nutné putovat k Bohu společně, protože všichni jsme Boží děti a Bůh to tak chce. Křesťanství je postaveno na lásce každého z nás ke všem. Srdcem se řídit máme, avšak nejenom jím. Nejsme totiž dokonalí.

Požehnané Velikonoce Vám přeje Jiří Vyleťal