Nepatřím k lidem, jimž je dána víra v boha, i když jsem v ní byl vychován a poctivě se o ni nejméně do „kristových“ let snažil. Ctím každého náboženského myslitele a trochu jim možná závidím, pokud bych to vůbec uměl. Nejsem však pořád schopen zbavit se dojmu, že v současnosti nejde o návrat Bohů, ale o útěk beznadějně zneuznávaných k bohu. Přiznám se, že nemám o tom empirický výzkum a byl bych rád, kdybych se mýlil.

Dnes, stejně jako v minulosti (i když v jiných formách), je to reakce lidí na realitu, která se vymyká jejich chápání a kontrole.

Trochu mě mrzí, že pan kolega Štampach zřejmě nečetl knihu Moderní průvodce křesťanstvím příliš pozorně, když mohl napsat, že: "Kritika dějinných a některých současných podob křesťanství zůstává stranou." Jako redaktor knihy mám jiný názor, v knize je např. velmi jasně odmítnuta představa církve spojené se státní mocí a používající represivní prostředky. Cituji pro ukázku:

„Křesťanství splňovalo dva předpoklady, aby mohlo být považováno za užitečné. Řádní občané s vysokou morální úrovní jsou prospěšní v každém státě, a kromě toho si církev vytvořila během 2. a 3. století přehlednou a použitelnou hierarchii, úřední systém velmi podobný vládním a správním orgánům Římské říše. Žádné jiné náboženství, pohanské ani židovské, nebylo vzhledem ke své organizaci vhodné jako státní náboženství. Konstantin sám vládl pod programovým heslem „Jeden Bůh, jedna říše, jeden císař“. Bylo jen logické, že v r. 380, šedesát let po vyhlášení tolerance a rovnoprávnosti, císař Theodosius povýšil křesťanství na státní náboženství. Od té chvíle se pronásledování zaměřilo na pohany; kdo nebyl křesťanem, platil za zrádce. Když pak byl r. 385 španělský teolog Priscillián, praktikující se svými stoupenci asketicko-mystický způsob života, po falešném obviněním odvlečen a s několika stoupenci v Trevíru sťat, byla to první poprava provedená křesťany na křesťanech – a předzvěst pozdější inkvizice.“