V posledních dnech se objevily na pultech knihkupectví tři knihy, které novou roli náboženství a spirituality s jistého odstupu popisují a analyzují, nebo jsou součástí jeho návratu a snaží se váhajícím a hledajícím, ukázat, že člověk, prý stále ještě postmoderní, může žít duchovně.

Pavel Hošek skromně označuje svou publikaci A bohové se vracejí, Proměny náboženství v postmoderní době (Praha: Mlýn, 2012) za populární. Jde o knihu stravitelnou, menšího formátu o 141 stranách, která neobtěžuje čtenáře poznámkovým aparátem. To snad ale nestačí na diskvalifikaci z hlediska vědy. Hošek reaguje na současnou českou odbornou literaturu a nabízí vlastní celistvý pohled. Tradiční roli náboženství připomíná, a popisuje proměny jeho role v moderní společnosti. Od moderny zřetelně odlišuje postmodernu. Moderní odklon od náboženství je podle knihy vystřídán jeho postmoderním návratem na scénu.

Autoři přeložené publikace z německé jazykové oblasti, rakouská profesorka evangelické teologie Susanne Heine a německý katolický náboženský publicista Peter Pawlovski obrat od moderny k postmoderně přehlížejí. Ve shodě se svým kolegou Wolfgangem Welschem pokládají dnešní sociální poměry a kulturu jen za variantu moderny. Proto má jejich kniha titul Moderní průvodce křesťanstvím (Praha: Vyšehrad, 2012). Jejich pojetí křesťanství je laskavé a humánní. Snaží se ukázat, že pravověří nemusí být snůškou nepravděpodobných, ba absurdních tvrzení předkládaných autoritou k poslušnému přijetí. Vyhmátneme-li vlastní význam věroučných tvrzení, ukáží se být ve shodě s lidskou zkušeností. Poskytují srozumitelné odpovědi na otázky, které si skutečně klademe. Kritika dějinných a některých současných podob křesťanství zůstává stranou. Možná proto v knize marně hledáme odvahu, ponor a vzestup. Originál byl napsán před plným rozběhem současné krize, v době doznívání iluzí o realitě současné demokracie a o možnosti obnovit a udržet sociální stát. Proto si kniha těchto témat nevšímá. Jde o křesťanství nepolitické, které ovšem právě tím je nepřiznaně politické a působí spíše jako opiát, ovšem prověřený, neškodící tělu ani duši. Inspirací k zápasu o spravedlivější společnost může být leda nepřímo.

Stejné nakladatelství se vrátilo k úctyhodnému klasikovi moderně pojatého křesťanství, ke čtyřiaosmdesátiletému profesoru Hansi Küngovi. V mládí byl kolegou dnešního papeže a podílel se jako poradce na práci reformního II. vatikánského koncilu (1962 — 1965). Od konce sedmdesátých let minulého století se ocitá v konfliktu se svou římskokatolickou církví, která v této době začíná stáčet směr od rozvíjení reformních podnětů k stagnaci a restauraci. Jan Pavel II., papež, za jehož pontifikátu musel opustit práci v oboru katolické teologie, byl rozporuplnou postavou. Obnovil represivní funkce kongregace pro nauku víry, zastával autoritářské, patriarchální pojetí partnerské etiky a připouštěl kýčovité podoby medializované liturgie. Na druhé straně však udělal v mezináboženských vztazích kroky, na které si jeho reformní předchůdci Jan XXIII. a Pavel VI. netroufli. V křesťanské sociální etice se vyslovoval víceméně revolučně. Kritizoval kapitalismus a připouštěl společenské vlastnictví výrobních prostředků. Nynější pontifikát Benedikta XVI. už koncil uznává jen formálně a prakticky ho opouští. Küng je koncilu nejen věrný, ale jde dál jeho směrem. V nedávno česky vydané publikaci V co věřím (Praha: Vyšehrad, 2012) reaguje na moderního člověka. Snaží se představit křesťanství a tlumočí křesťanský obsah moderním způsobem, nutno říct, že mnohem modernějším než spoluautoři připomenutého Moderního průvodce. V publikaci napsané na začátku devátého desetiletí života utlumil sžíravou kritiku tradičního křesťanství a je osobnější. Bere vážněji než dosud mystickou zkušenost a otupil hrany dřívějšího strohého teologického racionalismu.

Küng trpělivě doprovází hledače krok za krokem. Kdo chce věřit a zachovat si přitom lidskou důstojnost a kdo nechce věřit fanaticky a slepě, nýbrž s porozuměním, může úvahy Küngova spisu sledovat. Možná bude výsledkem humanistické křesťanské přesvědčení. Sotva kdo se však po přečtení a spolupromyšlení tohoto díla stane bláznem pro Krista. Každý ponor a vzestup je s laboratorní přesností testován a je pečlivě odměřováno, co je patologické a co zdravé. Küngovo liberálně pojaté křesťanství je liberální i politicky. Každý z politických směrů, které se dnes přou o budoucí tvář světa, má u něj svou pravdu. Omluvitelný je víceméně jen mírný pokrok v mezích zákona.

Hošek nechá na rozdíl od těchto dvou textů vyznít v dalších kapitolách své knížky postmoderní podoby křesťanství a náboženství vůbec v celé jejich grotesknosti. Nezakrývá nic z obav nad fundamentalismem, sektářstvím a nad zpolitizovaným náboženstvím těchto let. Naznačuje rizika nového spojenectví trůnu a oltáře, tedy konzervativních podob náboženství a politiky. Sdílí podiv nad panoptikem komerčních náboženství a spiritualit. Nechává pootevřeny dveře k angažovanému náboženství, ba snad i k pokusu realizovat politickou utopii. Šlo by o náboženské a podle poslední kapitoly křesťanské (evangelní) pojetí, které nás neodvádí od odpovědnosti za věci veřejné, nýbrž hájí člověka proti praktickému materialismu a proti sociálnímu darwinismu dnešní skryté diktatury kapitálu. Umožňuje, aby péče o duši tak přerostla v péči o obec.

Kdo myšlenkově uvízl v moderně, může mít zavřené oči pro novou přítomnost náboženství v nitru hledačů a ve veřejném prostoru. Kdo si všiml toho, jak náboženství prošla, biblicky řečeno, údolím stínu smrti a přizpůsobila se, ač početně oslabena, nové situaci, ten může jejich novou přítomnost sledovat s nadějí nebo s obavami, a obojí je oprávněné. Velmi záleží na tom, s čím náboženství přijdou, jak naplní nadějí bolavé lidské nitro a jak přispějí k novému nesmělému, ale nutnému pokusu o kombinaci svobody a sociální spravedlnosti. Můžeme říct, že náboženství je sebeodcizení a ideologie potřísněná krví a můžeme taky říct, že to je cesta k naplnění člověka v jeho lidství, které není bez druhého břehu reality celé. Co z toho, se víc uplatní, uvidíme.