Miluj své nepřátele aneb o spiritualitě pro naši dobu
Adam BorzičNenávist ve společnosti roste. Nejsou vůči ní imunní ani ti, kdo usilují o změnu tohoto nespravedlivého společenského a ekonomického systému. O to krásnější je, když se dialog mezi zastánci různých pohledů na svět podaří.
Dokážu pochopit, že ministrovi Kalouskovi „ujely“ nervy. To je lidské. Potíž je v tom, že „jeho facky“ jsou symbolem i projevem stále násilnější atmosféry v naší zemi. Na Šluknovsku jsme viděli tričko s nápisem křísícím Adolfa Hitlera. Pochodující davy skandující nenávistně „Cikáni do plynu…do práce“ a snažící se prodrat přes policejní kordony k romským ubytovnám, všudypřítomný rasismus, šovinismus, islamofobie, homofobie, antisemitismus a konečně nacionalismus diktovaný z nejvyšších míst - to všechno jsou projevy stoupající společenské frustrace, rostoucího hněvu a nebezpečné nevědomosti. Zdá se, že všichni staří démoni se vrátili a z jejich žhavého reje může vyšlehnout katastrofa celonárodních rozměrů.
Optice nepřátel není těžké podlehnout. Na vlastní kůži jsem si to před časem uvědomil, když jsem byl označen jedním publicisticky činným bratrem ve víře za „největšího nepřítele křesťanství“, zatímco další pán, přívrženec vládnoucí koalice, o mně napsal, že jsem „levicový třasořitka“. Měl jsem chuť ostře reagovat, ale nakonec mě jakýsi tichý instinkt zadržel.
A o to bylo opřeno celé poselství, které včera přinesl papež do své otčiny.
K důstojnému lidskému úděu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
A když člověk není schopen věřit v boha, tak jej nesmí nahradit žádnou atrakcí, ale celoživotně hledat a hledat, sám se sebou a svým svědomým.
Tou poznámkou o spiritualitě jsem mířil za hranice článku: ono se někdy mluví o spiritualitě, ale často je to slovní mlhovina, nebo v horším případě určitá ideologizace. Ale to samozřejmě naprosto není případ tohoto článku.
Když jsme u té spirituality, vzpomněl jsem si na povídky Jana Balabána, jehož kniha "Možná, že odcházíme" byla nyní oceněna jako kniha desetiletí. V těch textech je obsažena evangelická duchovnost a je to v kontextu české literatury možná trošku zvláštnost - což říkám, jsa deformován výukou i studiem literatury, kde se o spiritualitě hovoří (v jistém období) zejména v souvislosti s autory katolickými. Magnesia Litera dopadla dobře, ale slova Pavla Mandyse mi vyrazila dech: ta ideologická frazeologie o neúspěšných atd. dokonale znásilnila dílo. Chápu, že byla pravděpodobně pronesena v chvatu televizního natáčení, ale i tak - byla to docela síla...
Omlouvám se za tento poněkud "tematicky asociativní" příspěvek.