Dokážu pochopit, že ministrovi Kalouskovi „ujely“ nervy. To je lidské. Potíž je v tom, že „jeho facky“ jsou symbolem i projevem stále násilnější atmosféry v naší zemi. Na Šluknovsku jsme viděli tričko s nápisem křísícím Adolfa Hitlera. Pochodující davy skandující nenávistně „Cikáni do plynu…do práce“ a snažící se prodrat přes policejní kordony k romským ubytovnám, všudypřítomný rasismus, šovinismus, islamofobie, homofobie, antisemitismus a konečně nacionalismus diktovaný z nejvyšších míst - to všechno jsou projevy stoupající společenské frustrace, rostoucího hněvu a nebezpečné nevědomosti. Zdá se, že všichni staří démoni se vrátili a z jejich žhavého reje může vyšlehnout katastrofa celonárodních rozměrů.

Optice nepřátel není těžké podlehnout. Na vlastní kůži jsem si to před časem uvědomil, když jsem byl označen jedním publicisticky činným bratrem ve víře za „největšího nepřítele křesťanství“, zatímco další pán, přívrženec vládnoucí koalice, o mně napsal, že jsem „levicový třasořitka“. Měl jsem chuť ostře reagovat, ale nakonec mě jakýsi tichý instinkt zadržel.

Minulý týden jsem zažil něco pozoruhodného. Jedna starší členka společnosti, v jejímž čele jsem dříve stál, a jejímž posláním je mezináboženský dialog, mě po mailu důrazně vyzvala, abych zastavil konání festivalu v prostoru evangelického sboru pověstného svou tolerancí, protože na jeho webových stránkách byl publikován text psychoanalytika Sterna interpretující jistý text Tóry ve vztahu k homosexuální erotice. Její výzva mě nejdřív naštvala a ostře jsem na ni reagoval. Napsal jsem, že mně zas vadí nenávistní křesťanští fundamentalisté. Dotyčná dáma mi odpověděla podobně ostře leč s jistým náznakem odstupu a humoru. Opět jsem reagoval a vyložil podrobněji svůj postoj s odvoláním na oficiální dokumenty evangelické církve týkající se homosexuality. K tomu jsem dodal, že já pokládám pro změnu za teologicky skandální obcházení učení o radikálním nenásilí v křesťanských církvích v minulosti i přítomnosti („spravedlivé“ války, schvalování trestu smrti apod.). Dotyčná mi odpověděla, že se mnou v otázce nenásilí souhlasí a dále ze zprávy vyplynulo, že její postoj k homosexuální menšině je sice konzervativní ale nikoli nenávistný nebo nepřátelský a že jí vlastně nejvíc rozčílila ta freudovská interpretace. A že na festival přijde.

Ta odpověď mě překvapila, ba nadchla a také jsem to té dámě napsal. Nezačali jsme spolu ve všem souhlasit (jinou třecí plochou je vztah k islámu), ale základní tónina naší korespondence se změnila. Další maily probíhaly v přátelském a uctivém duchu. Tato vášnivá dáma neopustila svou pozici evangelikální konzervativní křesťanky a já neopustil svoji pozici liberálně smýšlejícího křesťana, ale vzájemné antagonismy zeslábly. Místo konfrontace se mezi námi vynořila vzájemná lidská sympatie. Čím to? Možná jsme jen uznali, že rozpory v oblasti víry nejsou důvodem nepřátelství na život a na smrt. A že lidskost je přesahuje. Zatímco pro výše zmíněného bojovníka za čistotu víry jsem jen nebezpečným heretikem, pro tuto dámu jsem člověkem hledajícím, možná v něčem chybujícím, ale schopným naslouchat a vnímat její svět, byť z jiného břehu.

Díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, jak hojivá je evangelijní výzva milovat své nepřátele. I Buddha kdesi říká, že nepřátelství nedojde konce nepřátelstvím. S druhými nemusím souhlasit, mohu se proti nim vymezovat, mohu s nimi vášnivě nesouhlasit, ale nemohu jejich existenci redukovat pouze na jejich „názor“ či „jednání“. Existence každého člověka je neredukovatelným tajemstvím a to mě zavazuje k naslouchání a bazální laskavosti. Buddhisté mají jedno duchovní cvičení, říká se mu mettá (což v jazyce páli znamená laskavost). Praktikuje se tak, že si představujeme postupně lidi, které máme rádi (včetně nás samých), pak ty, ke kterým nemám téměř žádný vztah, a nakonec jedince, které rádi nemáme a při tom každému několikrát popřejeme, aby byl zbaven všeho utrpení a byl šťastný. Tento klenot buddhistické meditační praxe, snadno aplikovatelný v jakémkoli náboženském i nenáboženském kontextu, působí v nitru jako lék proti démonii nepřátelství a nenávisti.

Myslím, že vůči jedu nenávisti nejsme imunní ani my, kdo usilujeme o změnu tohoto nespravedlivého společenského a ekonomického systému.

Souhlasím s Ondřejem Slačálkem, který před nedávnem v citlivé polemice s Martinem C. Putnou (ten následně také velmi chytře a slušně odpověděl) napsal, že se nám všem nedostává empatie. Aby naše úsilí o společenskou změnu nebylo poháněno motorem neproduktivní nenávisti, je nutné pečovat také o své nitro a rozvíjet to dobré a humánní v něm.

Tuto kultivaci můžeme beze studu nazvat spiritualitou. (O spiritualitě přiléhavé pro tuto dobu psal v DR opakovaně Ivan Štampach.) Myslím, že spiritualita, kterou dnes potřebujeme, se nemusí nutně opírat o teistické koncepty (samozřejmě se o ně opírat může). Její základní trajektorií ale musí být radikální lidskost — kultivace našeho lidství. Tato lidskost se musí projevit coby otevřenost, pohostinnost a soucit s druhými lidmi i ostatními živými tvory a celým ekosystémem v intenci výše uvedeného buddhistického cvičení. A z lidského přijetí nesmějí být vyňati ani ti, s nimiž nesouhlasíme, ba dokonce ani ti, kteří konají zlo. Zakladatel antroposofie Rudolf Steiner napsal, že lidstvo si v budoucnosti musí osvojit tři základní duchovní dovednosti: vnímat a prožívat vztah k bližním jako svého druhu svátost, pěstovat živé myšlení srdce (tj. takové, které je radikálně vztažné, organické, přesahuje racionalitu a spojuje etiku, estetiku a poznání v jeden celek) a rozvíjet svobodnou spiritualitu a solidární společnost.

Domnívám se, že tento duchovní program lze přijmout, aniž bychom nutně museli ve všem následovat antroposofický světonázor (který je ovšem i v dalších bodech přínosný). Není to náhoda, že název tohoto duchovního proudu spojuje dvě řecká slova označující člověka (anthrópos) a moudrost (sofia). Ať už jsme křesťané, buddhisté, antroposofové nebo agnostici potřebujeme spiritualitu, která bude bytostně humanistická, aniž by se zříkala svých transcendentních kořenů — živoucí Moudrosti.