Často se ozývá obava, že politika směřující ke změně je slabá. Protiváhu vládnímu restauračnímu programu by mohly tvořit skutečné reformy. Více než sto let právě reformy zlepšovaly situaci lidí jako občanů a jako pracovníků. Není snad třeba znovu připomínat, že od druhé poloviny 19. století byla postupně proti konzervativismu rozšířena svoboda slova, svoboda sdružování a shromažďování, prosazeno všeobecné volební právo a formulována sociální práva. Náš stát a s ním státy západního světa se dnes vracejí před tyto reformy, sociální stát je odmítnut pod záminkou, že je nefinancovatelný. Lidská práva jsou otevřeně popírána; prý jde o humanrightismus, který, což zní zvlášť paradoxně, škodí demokracii. Ale i sama demokracie se stává vyprázdněným heslem.

Na první pohled to vypadá tak, že politické strany prosazující u nás restaurační program jsou rozpolceny. Pragmatická strana hájící zájmy otevřeně mafiánských kruhů z 90. let minulého století pozvolna ustupuje a je nahrazována mravnými konzervativními ideology, takovými jakobíny konzervativní revoluce. Přesto zatím vždy občanští demokraté a tradicionalisté našli společnou řeč. Na druhé straně levopravé politické osy trvá roztříštěnost a navíc celý tento blok je mimořádně kompromisní k vládnoucímu systému. Někteří sociálně demokratičtí, ba i komunističtí ekonomičtí experti vyznávají neoliberální dogmata a místo alternativy nabízejí jen mírný pokrok v mezích zákona. Křesťanské demokraty sice opustili vyznavači pravicového programu a strana je dnes docela ostře kritická k vládním asociálním opatřením, ale kombinuje tuto nově objevenou sociální odpovědnost s kulturním konzervativismem.

Pozorovatelům současné scény neunikají dramatické projevy hněvu veřejnosti v zemích, které mají bohaté zkušenosti s občanskou aktivitou. Dokonce i krotký a poslušný český občan už má toho dost, i když se nezmůže na účinný masový protest jako Řekové, Britové nebo Španělé. Není však k dispozici nikdo, kdo by se ujal iniciativy. Žádná z politických stran zatím neformuluje jednoznačnou kritiku současného systému, nenabízí jeho nemilosrdnou analýzu, a tím méně realizovatelný a udržitelný alternativní program. Politický proud nalevo od středu se jeví jako unavený, neakční. Někdy se dokonce zdá, jakoby byl pevnou součástí systému a sloužil jen jako jakýsi ventil. Že nabízí jen kritickou rétoriku ale žádnou novou variantu politického a ekonomického uspořádání.

Zevrubnou analýzu hybných sil ekonomického a politického dění nenahradí angažovaná publicistika. Má do toho co mluvit ekonomie. Tato část úvahy by se mohla někomu zdát příliš materialistická. Jde však opravdu o materialismus v tom smyslu, jak dnes vládne? Tedy o cynickou redukci všeho lidského na biologický, respektive živočišný základ? Necháme si to vsugerovat jen proto, že někdo kdysi pokládal za potřebné omílat floskuli o „historickém materialismu“? Považujeme-li za základ společenských vztahů lidskou práci, není to tak hmotařské, jak by chtěl někdo vytýkat. Vždyť práce je projevem lidského ducha v materii. Je to vlastně polidšťování přírody. Člověk, i když jde o práci společnou, si může v pracovním procesu zachovat svou subjektivitu, nebo může být prací pohlcen. Produkty práce se mohou člověku odcizit a obrátit proti němu. Je to rozdíl práce svobodné a práce otrocké nebo jakkoli jinak závislé. Projevuje se to v možnosti člověka rozhodovat o své práci a jejích výsledcích a v tom, že je člověk o hodnotu, jíž svou prací do konečného produktu vkládá, vlastně okraden.

Diagnózu nemocné společnosti a úvahu o nutných krocích k jejímu uzdravení ponechme v tomto lehkém nástinu. Je tu však ve hře ještě další faktor, který bývá přehlížen. Je zřejmé, že lidem nestačí, že jsou zotročováni a okrádáni. Jsou také různými triky zbaveni odvahy a vize, a proto rovněž ochoty jednat. Typickým takovým úskokem je přesvědčování lidí, že současná polovičatá, možná fiktivní demokracie je přírodní nutností. Možná kdysi byli občané ujišťováni z kazatelen, že hierarchické uspořádání společnosti odpovídá vůli Boží. Kdo by se v době, kdy se Bůh bral vážně, odvážil bouřit proti systému? Dnes už tento argument nezabírá, opiem lidu se stal sociální darwinismus. Dnes se ve školách a v mainstreamových médiích lidem vtlouká do hlav, že lidská společnost je prostě stádo nebo smečka. Hledají se analogie v opičích tlupách. Víceméně anonymní majitelé výrobních prostředků jsou v tomto pojetí alfa samci, kterým jsme my ostatní povinni ne snad vybírat parazity z kožichu, ale určitě se podřizovat.

Současná ideologie produkovaná strážci systému a poslušně papouškovaná mnoha levicově orientovanými lidmi pokládá současný systém za výraz historické nutnosti. Svoboda je podle nich iluze. Člověk je biologický stroj. Vše, co myslíme, rozhodujeme, říkáme a činíme jako lidské osoby je produktem podosobních sil. V mozku probíhají impulsy a my jen máme iluzi, že zvažujeme různé vlivy a rozhodujeme se mezi nimi. A je-li vše určeno biologicky, není co řešit. Proti nutnosti se nelze vzepřít. Tržní systém je biologicky výhodný, a proto suverénně vítězí. Ti, kdo se proti němu bouří, jsou nepřátelé smečky, slabé kusy, které budou zanechány na cestě a které uhynou, protože si nedokáží obstarat potřeby pro zachování života.

Když někdo připomíná, že motivace pro zásadní společenské reformy směrem k plné demokracii, vyžadují spiritualitu, někteří se lekají. A je to pochopitelné. Obávají se, že někde zpoza buku vykukuje náboženství nebo dokonce církev a že jde o novou, rafinovanější podobu klerikalismu. Nutno říct, že například současná lidovecká již zmíněná kombinace sociální citlivosti s kulturním konzervativismem, takové obavy vzbuzuje. Je však také pravda, že z prostředí některých společensky aktivních náboženství, zejména judaismu, křesťanství a islámu vzcházejí silné podněty. Křesťanské hnutí základních společenství významně posunulo Latinskou Ameriku od pravicových diktatur k demokratickému a sociálně zaměřenému uspořádání veřejných záležitostí.

Je-li řeč o spiritualitě pro politiku, nemusí jít o žádné zavedené, tradiční a organizované náboženství. Především na to není žádný návod. Nikdo nepřichází se soustavou starých nebo nových dogmat, aby občanské aktivisty a příznivce demokratických politických reforem spoutal. Je na každém, aby si našel cestu. Stačí slyšet na podněty a přemýšlet. Jediné, co lze doporučit je toto: Nespokojit se s železnou nutností a nepřipustit, že lidé jsou jen nepřirozená zvířata, jak to ve stejnojmenné knize uvádí francouzský autor, který psal pod pseudonymem Vercors. Přiznáme-li člověku schopnost svobodně se rozhodovat a tvořit něco radikálně nového, nemusíme to nazývat spiritualitou, když nám tento výraz nevoní, ale jsme na dobré cestě od resignace k akci.