V nedávné diskusi nad Manifestem radikálního liberalismu zazněly opakované výhrady nad odvoláním se na „přirozený řád“ a božského garanta lidských svobod. Je zřejmé, že liberalismus, který Jiří Pehe a Jan Štern vyjadřují, je zvláštní fúzí klasického evropského liberalismu, sociálně demokratického smýšlení a amerického liberálního diskursu, v němž je odvolávání se na božskou instanci i vzhledem k celkově religióznějšímu americkému klimatu poněkud obvyklejší. Zdá se, že oba autoři oprašují étos počátků liberální demokracie, především těch amerických. Jejich odsouzení neoliberalismu je pak protestem těch, kteří kapitalismus ve stávající formě považují za urážku lidské svobody a důstojnosti, a přesto s ním částečně sdílí politicko-myšlenkový obzor. To mnohé dráždí. Ve mně tento text probudil řadu otázek a povzbudil úvahu nad duchovními kořeny a souvislostmi liberální levice.

Přiznávám, že je mi Manifest radikálního liberalismu sympatický. Přiznávám také, že před několika lety bych ho nadšeně uvítal. Přiznám se i k tomu, že mi dnes v mnoha ohledech připadá málo radikální. I přes jeho umírněnost mám radost, že byla ve veřejném prostoru konečně jasně formulována pozice levicového liberalismu. Před pár lety neslýchaná věc. Je jasné, že i tento pojem zůstává nejednoznačný a obtížně vymezitelný, což se ostatně stává mnoha pojmům. A přece na intuici, že současná levice musí objevit své liberálně demokratické kořeny, něco je. V době, kdy veřejný diskurs zaplavuje nahnědlý éter a zachvacuje nejen pravici, ale i část sociální demokracie, až se někteří možná po právu obávají, aby se z tohoto zmijího klubka zápasícího s „nepřizpůsobivými“ nevyklubal smrtící plyn, je nutné, aby si levice uvědomila, že nehájí pouze tu svou „polovinu“ politického spektra, ale vlastní dědictví evropského humanismu a demokratického smýšlení. K tomu nahrává i skutečnost, že pravice dnes více zdůrazňuje své konzervativní elitářské kořeny nežli liberální patos.

To může levici umožnit, aby se rozloučila s vlastními nedemokratickými běsy, které byly ve dvacátém století příčinou zla stalinismu a dalších forem násilného budování socialismu a komunismu. Věřím marxistům, že se socialismem a komunismem to moc společného nemělo. Ale zakrývat zločiny vlastního ideologického pole je stejně hloupé a nedobré jako jeho ideologické využívání pravicí, která touží z antikomunismu udělat zvláštní druh modlářského narkotika, jehož smyslem je omámit mysl občanů, aby nebyla přistižena při činu přítomnost. Celý ten pochmurný rej kolem tzv. třetího odboje působí komicky, ba černo-humorně.

Sepětí liberálně-demokratického étosu a levice znamená také určité plodné a tvůrčí spojení protikladů, které umožňuje, abychom se opět nedostali do slepé uličky ideologicky předurčeného universa, jehož hranice se pak po nabytém vítězství rychle úží. To ale neznamená, že by mělo jít o změkčování radikálního pokusu vyjít z marasmu, do kterého nás přivedl neoliberalismus a jeho konzervativní klony. Rozhlédnu-li se dnes kolem sebe, tak vidím neuvěřitelně pestrou paletu současné české levice a levého středu.

Tato pluralita může v politické aktivitě zdánlivě oslabovat, nicméně je-li pojatá jako integrální projev toho, oč levici běží, stává se silou. Tendence dospět k uniformovanosti a kolektivnosti, kterou pravice nastolila ve veřejném prostoru, nabývá panoptikálních rysů. Když novináři používají zaklínadla typu „Levicoví intelektuálové útočí“, pak je cosi shnilého v té Republice české. Je-li například demonstrování proti vládě, jeden z elementárních projevů demokracie, považováno za něco nevhodného, ba nevkusného, pak nač ještě hrát hru na svobodné volby. Anebo jsou volby pouze estetickým výrazem moci? Některým i tento dnes již takřka symbolický akt vadí. A skutečně, návrhů, které se vyrojily během letošní volební kampaně, jak omezit, nebo zrušit všeobecné volební právo, byla řada. Celý současný konzervativní diskurs založený na pánovi a rabovi smrdí. Levice proto může (a vlastně musí) plně objevit svůj kořen — radikální humanismus.

K tomuto dědictví patří i evropská náboženská tradice. Proto mi odvolání Peheho a Šterna na náboženský rozměr nejen nevadí, ale vítám ho s dodatky a upřesněními, tj. s jistými výhradami. Jeho kritikům rozumím. Strach z „přirozeného řádu“ jako veličiny jasně definovatelné, a tudíž ostře definující, a proto omezující, strach z náboženství coby konzervativního opiátu, který brání lidské emancipaci, je pochopitelný. A přece poněkud jednostranný. Sekularisté se bohužel leckdy nenamáhají s hlubším poznáním strašáka, který na ně vykukuje ze závějí dějin. Vykládat celé evropské náboženské dějiny jako hudbu násilí a útlaku je ahistorické a hysterické současně. Křesťan není jenom Roman Joch a Michal Semín. Křesťany jsou i Ivan Štampach, Jan Černý nebo Pavel Čižinský. Ke křesťanství (a právě tak i k judaismu a islámu, zůstaneme-li v západním monoteismu) patří i celá řada subverzivních postojů, heterodoxních proudů a emancipačních impulsů. I ateismus lze vykládat jako specifický projev téhož náboženského proudu. I marxismus. I Václav Bělohradský v komentáři k jakémusi textu Benedetta Croceho mluvil o tom, proč a jak jako liberál navazuje na křesťanskou tradici.

V křesťanské teologii od patristické éry existuje rozlišení na katafatický a apofatický přístup k Bohu. Katafatický přístup pojednává o Bohu z perspektivy pozitivních tvrzení, vymezuje, kým Bůh je, jaké má atributy, jaká je jeho vůle apod. Apofatický přístup naproti tomu opouští racionálně dogmatický přístup ve prospěch transcendentálního průlomu do mystického nevědění. Tedy do svobody možností. Bůh je zde pojímán jako Velká Neznámá. Vycházíme-li z konceptu, že víme, kým je Bůh, pak je takový Bůh jako politická veličina velice nebezpečný. Začneme-li ale u temného nevědění jakožto východiska našeho myšlení o Bohu, pak nás takový Bůh osvobozuje od nutnosti přísahat na jedinou verzi světa. Takový Bůh je radikální otevřeností. Je pravda, že pojem „přirozený řád“ je rodu katafatického. Přesto mne zaráží, jak rychle jsme s pojmem přirozenost hotovi. Respektive, jak jsme dovolili, aby se stal výlučným vlastnictvím těch, kteří jeho pomocí zotročují — metafyzickým fašismem.

Oproti sekularistům se domnívám, že nepřítomnost náboženské otázky v evropské současnosti žádným štěstím není. Mám na mysli hledání autentické, a nikoli ideologické — snahy o Evropu nebo Ameriku „neměnných křesťanských principů“ je třeba odmítnout jako deformování křesťanské víry. Křesťanský předpoklad, že Bůh se stal člověkem, je existenciálním závazkem, radikálním potvrzením lidské svobody a autonomie, jež mají paradoxní původ v tajemství, je výzvou k osvobození. Myšlenka Božího vstupu do lidských dějin nás vysvobozuje také z krunýře neměnných daností (včetně tzv. přirozeného řádu). Oproti konzervativcům si myslím, že vazba náboženství na moc je pro náboženství smrtonosná. Nábožensky zakotvený radikální — já bych klidně bez uzardění řekl rudý — liberalismus o nic takového neusiluje. Jen zápasí, aby hodnota a důstojnost člověka a jeho práva (mezi která patří i práva sociální) nebyla odvislá od „tučné a hloupé imanence“, jak se toho obávala i radikálně levicová teoložka, feministka a mystička Dorothee Sölleová. Aby lidství mělo kořeny v nebi, tj. v temném a nevymezitelném, a proto svobodu umožňujícím prostoru božství. Tato svoboda je pak neodmyslitelně spjata se solidaritou, protože člověk tak jako božská skutečnost je otevřeným vztahem.