Duchovní kořeny a souvislosti radikálního liberalismu
Adam BorzičManifest radikálního liberalismu vyvolal další reakci. Autor vítá duchovní rozměr, který Jiří Pehe a Jan Štern do manifestu vnesli, a přináší k tomuto tématu některá upřesnění.
V nedávné diskusi nad Manifestem radikálního liberalismu zazněly opakované výhrady nad odvoláním se na „přirozený řád“ a božského garanta lidských svobod. Je zřejmé, že liberalismus, který Jiří Pehe a Jan Štern vyjadřují, je zvláštní fúzí klasického evropského liberalismu, sociálně demokratického smýšlení a amerického liberálního diskursu, v němž je odvolávání se na božskou instanci i vzhledem k celkově religióznějšímu americkému klimatu poněkud obvyklejší. Zdá se, že oba autoři oprašují étos počátků liberální demokracie, především těch amerických. Jejich odsouzení neoliberalismu je pak protestem těch, kteří kapitalismus ve stávající formě považují za urážku lidské svobody a důstojnosti, a přesto s ním částečně sdílí politicko-myšlenkový obzor. To mnohé dráždí. Ve mně tento text probudil řadu otázek a povzbudil úvahu nad duchovními kořeny a souvislostmi liberální levice.
Přiznávám, že je mi Manifest radikálního liberalismu sympatický. Přiznávám také, že před několika lety bych ho nadšeně uvítal. Přiznám se i k tomu, že mi dnes v mnoha ohledech připadá málo radikální. I přes jeho umírněnost mám radost, že byla ve veřejném prostoru konečně jasně formulována pozice levicového liberalismu. Před pár lety neslýchaná věc. Je jasné, že i tento pojem zůstává nejednoznačný a obtížně vymezitelný, což se ostatně stává mnoha pojmům. A přece na intuici, že současná levice musí objevit své liberálně demokratické kořeny, něco je. V době, kdy veřejný diskurs zaplavuje nahnědlý éter a zachvacuje nejen pravici, ale i část sociální demokracie, až se někteří možná po právu obávají, aby se z tohoto zmijího klubka zápasícího s „nepřizpůsobivými“ nevyklubal smrtící plyn, je nutné, aby si levice uvědomila, že nehájí pouze tu svou „polovinu“ politického spektra, ale vlastní dědictví evropského humanismu a demokratického smýšlení. K tomu nahrává i skutečnost, že pravice dnes více zdůrazňuje své konzervativní elitářské kořeny nežli liberální patos.
Proč to takto „bez souvislosti“ píšu pod tímto článkem? Jak to vůbec souvisí s autorovým tématem (radikální humanismus)?
Určitě v jednom: v otázce společenské odpovědnosti. Odkud se bere? Kdo ji má? Jeden každý nebo všichni společně? Někteří (například mocnější nebo bohatší) více a jiní (například bezmocnější nebo chudší) méně? A co je tedy vlastně společenská odpovědnost? K čemu je dobrá? (Nejspíš se shodneme, že k něčemu JINÉMU než k čemu je „rozpočtová odpovědnost“.) Jakto, že ji někteří vidí vlastně jen negativně, jako východisko z aktuální společenské krize, tedy něco, k čemu jsme jakoby zvenčí „nuceni“, jako „řešení krize“ (což je mimochodem pleonasmus)? Jakto, že ji všichni nechápeme pozitivně, nepovažujeme za podstatu svého lidství?
Adam Borzič k tomu leccos napsal už ve své květnové úvaze (http://www.denikreferendum.cz/clanek/3605-proc-se-hlasim-k-levici), ke které doporučuji se vrátit. Končí slovy „Být s druhými – být pro druhé.“
Asi se najde málo lidí, kteří by s těmito slovy otevřeně a nahlas nesouhlasili. Jenom pro většinu zůstává (často nevyslovená) otázka: kdo jsou PRO MNĚ ti „druzí“? Snad ne proboha všichni?!
Sarrazin se, myslím, právě této otázky dotkl a vyvolal proti sobě bouři skutečného i předstíraného rozhořčení: on nám tady ohrožuje integraci přistěhovalců, a tedy integritu naší společnosti! Přitom i ti, kdo takto útočí, musí vidět, že to s tou integritou („demokratickým konsensem“) je dost nahnuté.
Já naproti tomu slyším toto:
Co budeme dělat s naší společností, je-li nad slunce jasné, že zásadu „Být s druhými – být pro druhé“ chápe každý spíše po svém, tedy „se svými druhými“ a „pro své druhé“?
(Just crossed my mind: v čem je dnes celá ta levice a levicovost více než jen pouhým vzájemným pomrkáváním?)
* Znepokojuje nás to, a pokud ano, proč? Proč tak těžko nacházíme společného jmenovatele našeho znepokojení?
* Kdo si dnes vzpomene na „dialog marxistů a křesťanů“ v 60. letech, který skončil (?) (symbolicky?) mj. přechodem Rogera Garaudyho k islámu? Byl veden o něčem jiném než dialog na dnešní "levici"?
(Němci říkají: Der Ton macht die Musik.)
To spojující vidím snad také v pochopení, že být ateistou není totéž, co být neznabohem (jak o sobě napsal marxista Kosík).
2. Slovo přirozený jsem v předešlém odstavečku dal záměrně do uvozovek, protože debatu na tomto webu o „přirozeném řádu“ nějak nechápu. Ze všech těch textů o něm stále nevím, co autoři považují za protiklad přirozenosti, zda nepřirozenost, či nadpřirozenost. V mém chápání je vše lidské přirozené, tedy i zdánlivá lidská nepřirozenost. Teprve zásah nadpřirozeně nelidského považuji za odporující přirozenému řádu.
3. Sám o sobě říkám, že jsem nonteista, tedy ne ateista, ale opravdový „neznaboh“, čili člověk, který nejenže boha nezná, ale je mu naprosto jedno, zda existuje, či není. Jinými slovy, nebylo mi dáno, ač jsem se opravdu a dlouho snažil. Bůh tedy není mou hypotézou. Ve svém pozdním věku dokonce vím, že mne nikdy vědomí jeho existence nepolidštilo, ani nijak nezlepšilo mé mravy. Na druhou stranu jsem ale velice rád, když existuje třeba i naprostá většina lidí, které tato idea zušlechťuje, či zušlechtila.
souhlasím s Vámi, že kapitalismus měl své odpudivé podoby i před neoliberalismem, na druhou stranu jeho sociálně-demokratická varianta byla a je poměrně humánní. Dnes je však vidět, že i tato kultivace kapitalismu se vyčerpala. Ohledně přirozenosti s Vámi více méně souhlasím. Co se týče třetího bodu: nemyslel jsem svoji kritiku sekularistů jako nějaký útok na ateisty, agnostiky nebo non-teisty, jen mě na levici někdy zlobí ta snadná zkratkovitá rovnice náboženství=útlak. To je poněkud neuctivé nejen k "náboženským levičákům", ale i ke kořenům evropského radikálního humanismu. To je celé.
Přirozené není totéž co přírodní. Přirozené je každé přírodní hovado. K lidské "přirozenosti" patří více než pouhá přírodnost (biologičnost), tedy třeba to, že odmítá zabíjet. V tomto smyslu mi je taky celkem "jedno", zda se člověk zušlechťuje (polidšťuje resp. zůstává člověkem) cestou náboženskou nebo jinou.