Svědomí národa
Alena ZemančíkováKdyby lidé jako Ludvík Vaculík nestrhávali svým uměním obecné mínění k takovému patriarchálnímu a polygamnímu pohledu, byli bychom dnes možná o kousek dál. A naopak — kdybychom byli jen o kousek dál, nemohli by takoví lidé mít tak surově patriarchální pohled.
V sobotu 23.července se dožije pětaosmdesáti let jeden z velkých „lvů“ českého veřejného života, Ludvík Vaculík. Svůj život si zveřejnil a okomentoval sám, jeho dílo bylo zhodnoceno a po právu mnohokrát oceněno. Jeho přínos veřejnému životu je nesporný, k literatuře také. Od přímočaré kritiky už zemřelého Josefa Vohryzka v Kritické příloze Revolver Revue v roce 1997, kdy šlo o soubor publicistických textů nad jezerem škaredě hrát, už ho nikdo nekritizuje. Má buď obdivovatele, nebo je ignorován. Průrva mezi oběma skupinami se s každým rokem zvětšuje: pro některé je čím dál víc nositelem správného, tím spíš že brilantně vyjádřeného názoru, pro jiné je šiřitelem bludů o to horším, že je vyjadřuje brilantně.
Když mi bylo asi osmadvacet, v letech pozdní normalizace, četla jsem Český snář v těžké osobní situaci a tak mě uchvátil, že jsem se s jeho pomocí dostala zpátky na pevnou životní půdu a našla řešení pro svůj další život, který se mi zdál neřešitelný. Tehdy jsem se identifikovala s vypravěčem a hlavní postavou, s jeho zoufalstvím z času, který zmrtvěl a kdy nejde nic, s jeho citovými a vztahovými zmatky i s jeho naprostou jistotou v tom, jak se chovat a jednat ve vztahu k moci. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala číst. Nikdy potom už se mi to s jeho dílem nestalo: vždycky jsem byla uchvácena slovesnou bravurou, ale vždycky mě už uváděl do rozpaků jeho přístup k ženám, jimž nenabízí nic jiného než sebe sama a od nichž nežádá nic víc, než aby byly postavami jeho textů.
Vaculíkův hrdina je ve svých příbězích s ženami posedlý sexem nebo nějakou povinností postarat se, touží po rozmnožení sebe sama a plodí děti, pěstuje si jako Pygmalion mladou dívku, aniž počítá s tím, že by jí mohl být skutečným partnerem, ale nikdy jsem se vlastně nedočetla, že by některou ze svých žen opravdu miloval. Tento sexuálně vášnivý a eroticky vnímavý muž je možná docela bezcitný.
No ovšem, báseň není pravda
Ludvík Vaculík má mnoho ctitelek, protože jim ve svých knihách ukazuje, čím pro muže jsou: tělem, tvarem, a snad i protipólem. Ale ženy nejsou na světě jen pro muže, stejně jako muži zde nejsou jenom pro ženy. A nejsem si jistá, že by se to vyrovnalo, kdyby některá žena dokázala na stejné slovesné úrovni psát podobným instrumentálním způsobem o mužích: (Vaculík: tento tvůj názor znám, pravila ceckatě…………) Takové se totiž už dávno najdou, ale protože za nimi nestojí ono mužské „právo na výklad světa (Alena Wagnerová), jejich erotické psaní se svědomím národa nestalo.
Jednou z vlastností tvůrčí metody Ludvíka Vaculíka je jeho bezostyšnost. Ano, to ho řadí mezi nejlepší moderní autory, kteří odvrhli všechna tabu. Nemyslím to ale jen eroticky, jen vzpomínám na jeho přírodovědné úvahy, které neobstojí před nikým, kdo se v oboru skutečně vyzná, na jeho divadelní postřehy v dialogu s věrným obdivovatelem a adoptivním duchovním synem Břetislavem Rychlíkem, které dosvědčují zejména malou znalost i koneckonců zájem o divadlo jako druh umění, jeho cestopisné postřehy z Polska v Literárních novinách před deseti či více lety poté, co tu zemi jedenkrát přejel od Jelenie Góry do Krakova, jeho vyjádření k válce v bývalé Jugoslávii, kde nikdy nebyl, i k Americe, kterou rovněž nezná. Měřítkem světa je si sám.
Já vím, Immanuel Kant také nevytáhl paty z Královce.
Ale Ludvík Vaculík také bezostyšně psal o početí a dětství svého syna, kterého vydal veřejnosti dříve, než ten se mohl sebeméně vyslovit. Denuncoval všechny své ženy do nejintimnějších podrobností — kromě vlastní manželky, které to všechno ale prováděl, takže už měla dost. Jako středověký feudál křivdy, kterých se dopustil, řeší udělením léna, postavením zdi, stlučením postele.
Už když vzpomíná na dětství, píše, jak „my kluci (ogaři) jsme byli dobří, pásli jsme kozy, které jsou chytré, a holky (cérky) byly hloupé, pásly totiž krávy (které jsou taky hloupé)“. Na hroznou pasáž o cérkách v Morčatech ani radši nemyslet, v ní se ony nehodí ani k tomu, aby hrály na piáno. Taková primitivní nadřazenost je směšná už Astrid Lindgrenové v knížce Děti z Bullerbynu, ale ona je Švédka a tam se takovéhle postoje nenosí už dlouho. Náš malý a mírný prostor klukovské drzosti obdivuje. I u dospělých mužů.
Myslím, že kdyby lidé jako Ludvík Vaculík nestrhávali svým uměním obecné mínění k takovému patriarchálnímu a polygamnímu pohledu, byli bychom dnes možná o kousek dál. A naopak — kdybychom byli jen o kousek dál, nemohli by lidé jako LV mít tak surově patriarchální pohled. Možná by prototypem socialistického hnusu nebyla „kráva, co si maluje pysky“: ani když si vzpomenu na různé vedoucí v bílých pláštích a ředitele v propocených košilích, kteří mi navrhovali schůzky ve třetí vesnici za lesem a potom třeba i lepší zaměstnání, nedovedu se k těmto odpudivým mužům vyjádřit dost urážlivě. Chybí mi slova. Pro urážku ženy je vždycky slov dost. Myslím, že urážky vůči ženám nejsou s urážkami vůči mužům souměřitelné.
Ludvík Vaculík má jasně modré oči a okouzlující úsměv. Krásně zpívá, jeho jasný hlas a čistá intonace jsou jeho nejsilnější stránkou, i v literatuře.
Reprezentuje svět, který odchází, který dokonce už v podstatě odešel, svět silných mužů a trpělivých žen, v jejichž klíně ti muži řádí až vyřádí svůj zápas se světem, když vášeň utichne, bez lásky vstanou a jdou to zveřejnit k psacímu stroji.
Protože ten, který méně miluje, je vždycky silnější, přitahuje Ludvík Vaculík čtenáře i čtenářky jak hudebník ze Saint Merry v v Apollinairově básni pařížské ženy. Když slyším ten hlas (skoro při četbě každého Posledního slova, s jejichž obsahem skoro nikdy nesouhlasím), nemůžu se tomu tahu ubránit, a protože se nemůžu ani přidat, brečím. A Ludvík Vaculík by teď řekl, že to jsou ty marné cérky, které neumějí než brečet a jinak k ničemu nejsou.
No ano, takovým jako on nejsou k ničemu. Bohužel ani on takovým.
Ještě hodně šťastných let, Mistře.
děkuju za článek. Dám sem jednu z možných odpovědí LV na Váš článek, včetně jedné z jeho možných reakcí na titulek. V uvedené pasáži je Vaculík v kostce celý, ostatně jako v mnoha jiných pasážích z jeho díla:-))
„Mám své jedno hlavní téma, celý život. Kroužím kolem něho tedy a dovoluji si ze své okružní dráhy podávat zprávy. Můžu, mám právo a hlavně mám dokázat podívat se na ně i ze strany protilehlé. Mívám na věci někdy dva i tři názory, podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti... Kdo nemůže mít víc názorů než jeden, tak nemyslí, jenom už jede. Bojím se, že co lidé považují za své myšlení, je často pouze přiřazování nových poznatků a vjemů tak, aby nerušily už naskladněné. Tvrdnutí kamene. Lidé nesnesou, když nepníte jejich představu o vás. Svou neschopnost přijmout vás vyloží si jako vadu vašeho charakteru místo svého.“ (Český snář, s. 108-109)
to je hodně okřídlený úryvek z LV. Mně je právě líto, že on, který má ve společnosti takovou autoritu, má na některé věci bohužel tak zatvrzele ten svůj jeden názor, který už ani nezkoumá.
On ovšem není osobnost, kterou by bylo možno přehlížet - i když jeho proklamované názory na ženy si nic jiného než přehlížení nezaslouží. Jenomže i když žena nepatří mezi jeho ctitelky, zůstává jeho čtenářkou, to by byla blázen, aby se z ideových důvodů odříkala té skvělé literatury. A pak, nemůžu si pomoci, trochu trpí.
V pětaosmdesáti letech se s tím vůči autorovi asi nedá dělat nic. Ale mohlo by se o tom aspoň mluvit.
Vím, kam míříte v kritice - dokonce jsem byl před několika lety na debatě na téma Česká žena v Huse na provázku, při které Vaculíkovi energicky oponovala, mnohdy z obdobných pozic jako Vy, Olga Sommerová - i tak bych nebyl k Vaculíkovi tak přísný. Sám Vaculík přece své vztahy k ženám nebere samozřejmě pozitivně, naopak je reflektuje s pochybami.
„Máme nejklidnější období svého života. Žasnu nad naším srůstem. A divím se, na jak rozpadavých základech lidi dneska zakládají rodiny. Jak pro spory svých povrchových vlastností se rozejdou dřív, než na hlubších základech se spojí. Takové spojení je nerozlučné: je možno mu škodit, dělat bolest. Ale kdyby ten druhý dosti dlouho vydržel, ten prvý by se... vrátil, dozrál?
Když jsem z jakési nálady začal jednou zpytovat, kdy a jaké vážnější chyby jsem se v životě dopustil, nenacházím jiné nežli ženy. Ale krom té první si to zavinily ony; moje vina je, že jsem je neodmítl. Čím to je? Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpat a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk!“ (Hodiny klavíru, s. 95)
A pokud výtka míří k tomu, že o „TOM“ všem ještě psal, inu, je spisovatel prostě.
Vaculík ale hlavně nenapsal jen „Chlapce“ a „Pannu“. Vedle Vámi zmiňovaného - a jak správně říkáte plného mnoha okřídlených pasáží - Českého snáře napsal stovky esejů před i po Listopadu, úžasné a dechberoucí Hodiny klavíru, mimořádně rozvleklé Milé spolužáky, fascinující svědectví z prvních let po srpnu 68 Nepaměti či poučné korespondence s Ivanem Kadlečíkem a Janem Šimsou.
Přečetl jsem je všechny opakovaně. Jakub Patočka tu o něm před časem v jednom sloupku napsal, že patří mezi nejpronikavější politické myslitele u nás posledních let. Také si to myslím, a to navzdory tomu, že s ne každým jeho „Posledním slovem“ v úterních LN souhlasím.
„Znal jsem toho dobrého muže, zatímco on mne, jak tu dneska jsem, tehdy neznal. Můžu potvrdit, že to, co se zjevilo tehdy, jevilo se od té doby stále: že on jednal ze svých důvodů a kvůli sobě, nikoli pro společnost. Proto tenkrát, i později, zklamával své příznivce, kteří od něho čekali politické jednání: že zaujme nějakou pozici, v níž byli rozhodnuti ho podporovat a následovat. K tomu se nerozhodl ani později v souvislosti s Dvěma tisíci slov a hlavně v roce 1990.
Když o tom uvažuju v celistvosti, řekl bych, že to bylo jednání individualisty, jež mu bývalo vytýkáno i ve stranických posudcích. Bylo to gesto, jež tímto způsobem nabízel společnosti. On sám se jen chtěl odloučit a očistit od toho, co považoval za společenské zlo a špínu, ale nemínil tu společnost dále ošetřovat a sloužit jí: ať se každý očišťuje sám. A z tohoto povýšeného místa soudil o lidech troufale, co chtěl: veřejně, dodnes.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 254)
Přesto, byl to přece Vaculík, kdo napsal, či měl zásadní vliv na finální podobou Dvou tisíců slov, byl to přece Vaculík, kdo napsal na konci sedmdesátých let fejeton, jenž měl ohlas přímo mimořádný, totiž Poznámky o statečnosti. Byl to přece Vaculík, který napsal po Palachově týdnu na konci ledna 1989 fejeton Komunismus je bití a nakonec to byl právě Vaculík, kdo už hluboko po listopadu řekl, že komunismus sice padl, avšak podmínky, díky nimž vznikl, tu máme zas.
A ještě k titulku. Ve dnes publikovaném rozhovoru časopisu Týden LV řekl: „Nejsem svědomí národa. Tak tak stačím na své svědomí.“
Vím, Vy jste nechtěla asi psát o Ludvíku Vaculíkovi a jeho vztahu k politice, nýbrž o Ludvíku Vaculíkovi a jeho vztahu k ženám. Přesto jsem si dovolil to okomentovat... Doufám, že se nezlobíte. Třeba se o reflexi jeho „politických“ textů na stránkách DR pokusí někdo jiný. Třeba to jednou svedu i já...
V úctě Vráťa.
Tedy normální / ve smyslu vždy obvyklý /muž ?
Kdy, prosím, vidíte problém ?
"Myslím, že kdyby lidé jako Ludvík Vaculík nestrhávali svým uměním obecné mínění k takovému patriarchálnímu a polygamnímu pohledu, byli bychom dnes možná o kousek dál. A naopak – kdybychom byli jen o kousek dál, nemohli by lidé jako LV mít tak surově patriarchální pohled."
Co , por favour , vidíte na patriachálním a polygamním zbůsobu života MUŽE / tedy ne ženy/ špatného ?
Možná bychom byl(I) kousek blíže , ne dál
Děkuji za odpověď
DS
Mám sice podezření, že svůj příspěvek do diskuse nemyslíte úplně vážně, ale zkusím vážně odpovědět.
Naše společnost – evropská, sekulární a demokratická, stojí na rovnosti pohlaví. Ženy přece mají všechna občanská práva. Mají, a na to se už zapomíná, také všechny povinnosti – daňovou, trestní, povinnost dbát na řádnou výchovu a školní docházku dětí i povinnost školní docházku absolvovat. Před zákonem jsme si tedy rovni.
Ve skutečnosti tomu tak ale není a má to mnoho příčin, o nichž byla napsána řada knih. Nejsem na to odbornice, mluvím hlavně ze zkušenosti a životního poznání. A to mi říká, že přijmout rovnoprávnost je pro obě pohlaví nesnadné a že je pohodlné ( možná ale jen zdánlivě) utíkat se ke starším, tradičním modelům. Tedy pro ženu k modelu slabé, bezradné, podřízené, a pro muže k modelu patriarchy, který rodinu živí a také rozhoduje. Jenomže tyhle modely neodpovídají realitě, muži své rodiny neuživí ( neříkám, že je to jejich vina, to je složité a souvisí to také s nároky současného života) a ženy si v životě prostě poradit musí.
Osobně si myslím, že je to v pořádku a je to přirozené, a když ve svém životě saháme po různých fintách vyplývajících ze starých modelů, většinou stejně nepořídíme ( ženy a děti dnes patriarchální chování mužů nechtějí snášet, bezradnost hrající naivka často narazí na meze trpělivosti svého ochránce. Ostatně – i muži jsou přece bezradní, i ženy panovačné, ve vlastnostech jsme si taky rovni). Polygamie ( ani polyandrie) prostě v kodexu naší společnosti nejsou, obě pohlaví těžce citově nesou nevěru a zradu druhého, na monogamii je založeno dědické i rodinné právo.
Ludvík Vaculík ovšem ve své literárně zveřejněné ( do jiné by nám nikomu nic nebylo) polygamii neodkazuje k tradiční společnosti řekněme indiánské( i když je to jedno z jeho témat) a už vůbec ne k měšťácké společnosti, z níž koneckonců vyplývá náš současný společenský rámec. On je feudál. Je zajímavé a docela zábavné to číst i přemýšlet o něm, ale přece jenom to není model společnosti, který by měl šanci na uplatnění.
A opravdu si myslím, že kdybychom už konečně přijali nejen rovnoprávnost, ale i rovnost ( nemusím jistě říkat, že to neznamená stejnost) obou pohlaví, žilo by se nám volněji. Byli bychom svobodnější.
A ještě k tomu sexu: v generaci, k níž LV patří, bylo samozřejmě významným tvůrčím činem zbořit prudérní maloměšťácká tabu a promluvit o sexu uměleckou řečí. Včetně různých deviací ( Nabokov). A když se podíváme kolem sebe, vidíme, že všechno bylo nejen řečeno, ale stokrát zopakováno a zneužito komerčně i v rámci popkultury. Téma přestává být zajímavé obecně a přitahuje pozornost spíš k osobě autora než k věci samé.
A poslední odpověď: Když říkám dál, myslím oblast vzájemného respektu, spolupráce a podílu na tom, aby se ve světě, v němž je nám souzeno žít, se taky žít dalo.